Zamezení zneužívání sociálních dávek by mělo podle české pravice ušetřit tolik potřebné peníze. Objem případně ušetřených financí přitom ale vůbec nekoresponduje s přehnanou důležitostí problému, jenž vypovídá spíše o nebezpečném hledání viníků krize mezi sociálně nejslabšími.
Současná vládní koalice se do značné míry opírá o několik málo politických figur, které jsou obsaženy již v základních heslech volebních programů vládních stran. Příkladem buďtež třeba ty z předvolební kampaně ODS v roce 2010: „Vezmeme dávky těm, kdo nechtějí pracovat", „Nedovolíme zadlužovat stát ani obce", „Korupci nebudu tolerovat ve vládě ani v ODS". Více než rok po posledních volbách do Poslanecké sněmovny je nejvyšší čas prozkoumat některé skutečné údaje odkazující k problematikám, kterých se tyto programové proklamace týkají. Je totiž otázka, kdo skutečně zneužívá sociální dávky.
Paralenem proti neštovicím
Lze říci, že hlavním smyslem sociálních dávek je realizace sociální spravedlnosti. Společnost totiž prostřednictvím státních a dalších institucí (regionálních a jiných) přerozděluje část vyprodukovaného bohatství tak, aby zabránila alespoň některým formám nespravedlnosti, spjatým s náhodným rozdělením talentů, rodinných dispozic či schopností. Výplata sociálních dávek navíc odpovídá příjmu, který stejně jako v jiných příkladech není podřízen žádné kontrole z hlediska jeho využití.
V uvedeném kontextu je možné za zneužívání sociálních dávek považovat dvě situace: buď jsou vydávány zcela neoprávněně, anebo jsou vydávány vyšší, než je oprávněná hodnota jejich výplaty. Nicméně charakter podmínek přidělování jednotlivých dávek ukazuje, že především prvnímu vymezení nemůže drtivá část vydaných prostředků ex definitio odpovídat, tudíž je toto zneužívání téměř vyloučené. Pokud je nějaký způsob zneužívání dávek z hlediska žadatelů možný, tak odpovídá spíše druhému typu. Pro srozumitelnost rozděluji oblast sociálních dávek do tří okruhů.
V případě pomoci v hmotné nouzi je možné hovořit o odhadovaném zneužívání v rozsahu maximálně statisíců korun, a to ze dvou důvodů. Tyto dávky za prvé představují celkově pouze přibližně čtyři miliardy korun (cca 0,4 % výdajů státního rozpočtu). Za druhé jsou vypláceny pověřenými obecními úřady, čímž je zajištěno jejich adresné vyplácení a zároveň jejich efektivní kontrola.
Mezi dávkami státní sociální podpory vede rodičovský příspěvek (tvoří přibližně dvě třetiny těchto dávek), který je téměř nemožné zneužívat, neboť nárok vzniká při péči o dítě a samozřejmou podmínkou je jeho narození. Falšování je v tomto případě přinejmenším problematické, a zneužívání této dávky je tedy prakticky vyloučené. Obdobně je možné hovořit o porodném či pohřebném. O určité míře zneužívání je možné naopak mluvit u těch dávek, které jsou vázány na příjem rodiny, či u těch, o jejichž poskytnutí rozhoduje nějaký jiný aspekt (přítomnost postiženého člena v rodině apod.). Sem lze zařadit například přídavek na dítě či sociální příplatek. Celkově odhadované zneužívání v této oblasti je možné vyčíslit na přibližně 0,1 % výdajů státního rozpočtu.
Poslední oblastí je podpora v nezaměstnanosti. Tam je možné hledat největší potenciální zneužívání ve sféře tzv. práce načerno. Zde však leží rozhodující podíl „viny za zneužívání" na zaměstnavatelích. Realistické odhady hovoří v této souvislosti o sto padesáti tisících osob, které pobírají podporu v nezaměstnanosti a zároveň načerno pracují. Obvyklá podpora (tj. od mediánu odvislá) v nezaměstnanosti se pohybovala mezi 2 500 a 3 500 Kč, což znamená, že v této souvislosti je možné hovořit o cca 3 miliardách korun (tj. 0,25 % státního rozpočtu).
Celková odhadovaná hodnota tzv. zneužívání tak reprezentuje maximálně 0,35 % výdajů státního rozpočtu. Při schodku sto padesát šest miliard (z roku 2010) z něj tvoří odhad zneužívání sociálních dávek pouze 2,6 %. Z tohoto čísla je naprosto jasné, že opřít řešení deficitních schodků státního rozpočtu o boj se zneužíváním sociálních dávek je asi tak stejně účinné jako bojovat s černými neštovicemi pomocí paralenu. Stejně tak je absurdní trestat kvůli tomuto číslu žadatele o podporu v nezaměstnanosti nucenou prací, jak de facto navrhuje současná vláda.
Iluze rovných příležitostí
Proč je tedy toto téma tolik diskutované parlamentní i neparlamentní pravicí? Proč pravicoví politici tematizují zneužívání sociálních dávek, když jeho zamezení evidentně nemůže pomoci s řešením jejich největší bolesti – nevyrovnaného státního rozpočtu? Existuje několik možných vysvětlení. Jedním z nich je neoliberální a individualistický náhled na jedince a jeho místo ve společnosti, který zatemňuje sociální podmíněnost nerovnosti a chudoby. Tento náhled ignoruje složitost sociálních vazeb a sociálně sdílených a interpretovaných kvazipřirozeností, které ve skutečnosti určují přístup jedince k příležitostem. Struktury příležitostí totiž nejsou vůbec rovné a nezakládají možnost svobody, ale naopak jsou formované kvazipřirozeností člověka a vrozenými či zděděnými atributy, jež připravují prostor pro podmínky sociální podřízenosti a útlaku. V neoliberálním individualismu dovedeném do důsledků jsou lidé, kteří přijdou o práci kvůli krachu celých podniků či kvůli propuštění v důsledku finanční krize, postávajícími a posedávajícími lenochy, kteří vysávají zbytek společnosti a kteří si de facto sami mohou za to, že je zavřená kdejaká fabrika a že firmy či úřady propouštějí. Politizující představa zločinné chudoby (a případně na ni navázaný anticiganismus) je fetišem současné pravice, který tak poskytuje jediný ideologický můstek mezi odpovědností jedince a krizí kapitalismu. Až se naplno ukáže iluzornost tohoto vysvětlení, rozpadne se jeden z posledních fíkových listů kapitalistických nespravedlností.
Autor je mluvčí iniciativy ProAlt a sociolog.