Z filmového hlediska se dá festival lidskoprávních dokumentů Jeden svět jednoznačně označit za přehlídku mainstreamového dokumentu. Fakt, že ho filmová periodika a rubriky často přehlížejí, dává smysl právě proto, že jeho dramaturgie příliš nehledí na filmařské aspekty vybraných titulů, ale spíš na jejich témata. Profilování celé akce jako především společenské a teprve druhotně filmové události tak na výběr filmů klade jiné nároky než v případě jihlavského festivalu, pro nějž je ústředním tématem opozice dokumentárního a hraného filmu, respektive ustanovení dokumentu jako svébytného filmového formátu. Pro dokumenty Jednoho světa je naopak důležitá rovina výpovědi, pro niž je dokumentární formát pouhým prostředkem.
Přestože si festival dává pozor na prvoplánové doku-dojáky, najdeme v něm řadu filmů, které nejsou sice vyloženě citově vyděračské, ale redukují filmový dokument na formu vyprávění. Režisér zahajovacího filmu letošního ročníku Jan Tenhaven opakovaně mluví o svém snímku Na stupních vítězů jako o „příběhu“ a totéž slovo se dostalo například i do původního podtitulu snímku Můj přítel rikša, který zní „Příběh Shallima a jeho staré rikši“. Pojetí dokumentu jako dramatu, které je pro řadu filmů Jednoho světa typické, je sice strhující a zvyšuje atraktivitu výpovědi, pro poučené diváky ale často působí podezřele. Neopatrné užívání filmové hudby, jež je poměrně brutálním interpretačním prostředkem vůči prezentovaným výjevům, a narativní přístup ke střihu, který například ve zmíněném Mém příteli rikšovi mnohdy kopíruje postupy klasické fikční kinematografie, nakonec ničí možnost ještě obecnější výpovědi vlastní dokumentárnímu filmu. Jde o svědectví o tom, jak se skutečnost neustále vymyká z dramatických konstruktů, do kterých se ji pokoušíme polapit. Když sledujeme portrétní dokumenty, jako je (na Oscara nominovaná) Holka z plakátu nebo rumunský Svět podle Iona B., máme tendenci fandit protagonistům, aby provedli nebo řekli něco neočekávaného, čím by vypadli z rolí, jež jim jejich „životní příběhy“ přisoudily.