Buď zdráva, smrti

Proč sídlíš v mém srdci, bouři?

Věnec sonetů básníka Víta Kremličky se kromě révy a poutí za hranice kosmu věnuje „dceři spánku, poslední naději bolesti, kterou konejší“ – smrti.

 

Proč sídlíš v mém srdci, bouři?

Proč se ti zalíbilo v tom hnízdě

Kde jenom čerň vládne a šum

Kde vlají květy jinde neviděné?

 

Proč vlečeš mě do pustin snu

Když neplní se žádný?

Co s tebou srdce vládče?

Tobě se podvolit mi smutek jenom skýtá

 

Což radost? Možná vůbec není

Jenom touha, věčné puzení

A blesky rozumu občas

 

Prozařují temno až v obrysech

Zhlédneš co skryto natrvalo

Aby ses nerozrazil o zdi smrti

 

Aby ses nerozrazil o zdi smrti

 

Aby ses nerozrazil o zdi smrti

Jak hrubě ční vstříc našim krokům

Tiché jsou jako květ a démantově pevné

Mlčí jenom jak bezcitné nebe

 

Jsou pěšiny, co do ztracena vedou

Jsou hvězdy provždy zahalené mlhou

Jsou kytice, co v plamenech jen zažhnou

Smrti jsou. Jen trvají jednou

 

Bezbranným sílu dáváš, aniž bys chtěla

Mocné srážíš, ač chtějí tvoje křídla

Nevinné konejšíš jak vyžádaná chůva

 

Jsi dcerou spánku, poslední nadějí

Bolesti, od které konejšíš

Strachem zbrojena – nám štítem smíření

 

 

Strachem zbrojena – nám štítem smíření

 

Strachem zbrojena – nám štítem smíření

Že z moře jsme, slzami tě smýváme

Tak sladkými, že sůl ve slunci temní

A réva nás před tebou stíní

 

Její vůni zemřelí znali; večerem k nám vane

Přes dávné pláně, rozdrcené hory

Přes brody řek a písečných ostrovů

Přes mříže koridorů i krajkové firhaňky

 

Buď zdráva, smrti – a nepospíchej!

Bo sebou mrskni. Vínem tě zpíjet cenu nemá

Živým určeno – zemřelým ústa němá!

 

I s mrtvými budem tu břečku pít!

V ozvěnách jejich slov, blescích citu

Vždyť kam nás zavedeš, tam réva bitvou

koření

 

 

Vždyť kam nás zavedeš, tam réva bitvou koření

 

Vždyť kam nás zavedeš, tam réva bitvou

koření

Na vyprahlých vinohradech hrozny kypějí

Lunou konejšeny, slunkem veseleny

Potem a rosou neviděny

 

Potom zmožené nohy po hroznech jdou

Žár i mráz je vždycky hryzne

Ty nohy jdou až tam, kde skončit kosmos

chce

Jdou ještě dál, révo, nocí ostnatou

 

Přes lávky vratké i kamenů hráz

Kde peřeje pusté vzteky řvou

Kde tůně bezedné k návratu zvou

 

Prý Luně dát Li-Po na lávce napít chtěl

Um’ Chajjám nad algebrou s chlastem bděl

Proto, Sofie, krabičák v knihovně čestné

místo má

 

Proto, Sofie, krabičák v knihovně čestné místo má

 

Proto, Sofie, krabičák v knihovně čestné

místo má

Vedle amfor, soudků a měchů prach na něj

neusedne

A někdy úst, co slova nepromluví

A jenom šplouchnou opojnou vlnkou

 

Proč v mém srdci, bouři, sídlíš? Trhej mě

dlouho

Pro kamen hic a odhodlanou cestu zimní nocí

Kdy mám dojít a dojdu

Sněhem a smrtonosnou loukou

 

Tam z mlh schodiště bylo zase spjato

Zatímco vichr popelavý vál

Dost, bolesti, místa pro tebe mám

 

Tak jdi! Kráčej nad jaspisem

Nad hlavou budou ti houkat sovy obav

Jenom jdi. Mysli řeku, co zní ti stříbrnou

strunou

 

 

Jenom jdi. Mysli řeku, co zní ti stříbrnou strunou

 

Jenom jdi. Mysli řeku, co zní ti stříbrnou

strunou

Houkni na Husajna s Jeronymem

Jak tam pijou travaricu v sarajevským café.

A čouděj žvára jaksepatří

Tak tohle byl čundr; až bych si přised!

 

Huso mě pohostil travaricou pod rozbitým

krovem

Černá se podobala noci prosincové

Zapálili jsme žvárka, mluvili o literatuře

Jenom horem trochu čichnul kordit

 

Cesta chybí. Kluci na švestkách ztrácejí životy

Osedlám sonet! Stejně mě shodí

Dál pěšky, chytejte mě do nůše

 

Nad nefritovou Miljackou

Tou řekou vrbového klenboví

Kéž jednou budu nad splavem spát!

 

 

Kéž jednou budu nad splavem spát!

 

Kéž jednou budu nad splavem spát!

V tom šumu, co srdcem táhne

Kde jeleni brodí se a sumci lížou jim paty

Kde pěna říká hvězdám

 

Proč proudíš a pod olšemi spíš

Proudy s tebou zatočí do temnot

A měsíční stříbro po tobě jde

Poskakující jak poslední jepice noci

 

Ostřice spí, jenom se někdy zhoupne

Poslední slza se kutálí a proudnice ji nese

Na lodích roztoulané Luny

 

Pod modrou horou, ó, to jenom Luna

Opřela si náruč na oblé lesokupě

A dívá se, jak to zase bude zjitra

 

 

 

Proč sídlíš v mém srdci, bouři?

Aby ses nerozrazil o zdi smrti

Strachem zbrojena – nám štítem smíření

Vždyť kam nás zavedeš, tam réva bitvou

koření

Proto má krabičák v knihovně čestné místo

Jenom jdi. Mysli řeku, co ti zní – 

– kéž jednou budu nad splavem spát!

Vít Kremlička (nar. 1962) debutoval v osmdesátých letech v samizdatu sbírkami Autentický kulovátor, Zvonění a Oblouk. Dále byl tištěn v Revolver Revue a Paternosteru. V roce 1991 získal Cenu Jiřího Ortena za novelu Lodní deník. Je autorem básnických sbírek Cizrna (1995), Amazonia (2003), Prozatím (2002), Země Noc (2006) a Tajná cikánská kronika (2007), novely Manael (2005), sbírky povídek Zemský povídky (1999), dramatu Spravedlnost pro Leonarda Peltiera a mokřadní organismy chráněné Ramsarskou konvencí (1996). V roce 2011 získal Cenu Revolver Revue.