Orgasmus je mrtev

Tibet v müsli

1.

Tibet se vkrádá do mojí mysli.

Šli jsme přes krokusová pole,

naši psi byli šťastni

bílý hukot řeky z údolu tichnul

potom jsme překročili kamenný pas

před námi se prostírala pláň protkaná

říčkami.

Tajemná údolí Tibetu!

2.

spořádaný básník na penzi

měl v jeho případě zvláštní svoji dimenzi

na Jahodovém kopci

pásli se jeho skopci

3.

Začátkem indiánského léta

ještě se dá spát venku

a vzpomínáme na mrtvé přátele

na rodiče na svoje bližní

na všechny co jsme znali

a zemřeli tak dávno

křísíme je ve vzpomínkách s lítostným

pousmáním: chjo kdyby tu tak byli

co bychom vyvedli tentokrát

o čem bychom si vyprávěli

a na které mrtvé vzpomínali?

zda mrtvi mluvíme o mrtvých, nevím

4.

Dnešní den je reklama na lásku

Neznámého boha ze stánku

5.

Přibudou ještě další reklamy:

na déšť a vítr, Slunce a Měsíc,

jaro, léto, podzim a zimu,

venkoncem reklama na život, smrt a věčnost.

Žijeme spousty reklam.

6.

Jenomže trvá život

Život stále trvá

Váže se do nových ornamentů a pout a cest

Jenomže láska trvá jako duha

7.

hejsahola! jdem zapít důchod

radostem dáme volný průchod

slyš slavná slova boha Herma:

víru rozdělila isoterma

8.

dvě řeky v mých očích pramení:

jedna slove Zármutek a druhá Zapomnění

slané jsou slzami jaksesluší

jedna mě sužuje a druhá kruší

třeba tě ten luh miluje

nač si zoufáš

když do lijavců a bouří si klidně troufáš

asi tě miluje ten luh:

zář úsvitu, světelný pruh

9.

Jejich ego je jako diamantový nočník,

poškrábaný laserem skutečnosti.

10.

noci zář i lásky žár,

touhy žal i smrti šlář

11.

Jak sladce bolí rty

od polibků tvých úst a piv a tabáku

Můžeme jenom žehnat

můžeme jenom žahat

můžeme jenom žhnout

Jak sladce bolí tvé rty

12.

Svou duši občerstvuji jenom pitím,

tabáku dýmem a mařenou,

řevem démonů, soumračnými mračny

a láskou k tobě, jak mě léto sežhnulo

Kolik jsi vyplakal slzí?

Frťana, koflík, řeku nebo moře?

Moje slzy by možná naplnily sud na víno.

to je plast, musíš ho vytřídit,

to je chlast, musíš ho vytříbit

13.

(Luďkovi Marksovi)

Vzal jsem si s sebou jenom smršť a pití:

smršť chlastu co se jak povodeň řítí

a moře vod na opláchnutí řití

zde páchnou zdechliny – zapomeňte kvítí!

Slunce vše zhasíná – zato noc nám svítí

kde jiných tužby hynou, tam naše kyne žití!

na našich obozech se ženy postem sytí

na našich obozech duch kráčí přes

propasti bytí.

Vzal jsem si s sebou jenom smršť a pití.

14.

Vale tomuto městu, vale tomuto místu

protože v něm potkávám stále tvé rty

ladnou křivku ptačí šíje

Šumění vltavských splavů,

sykot pivních píp!

Ten dům

Ten dům

Z horskýho kamení

Ten dům

Je na něm znamení

Ten dům

Horskej proud z něj pramení

Je to dům

Starýho znamení

Žijí tam

Lidé znavení

Ten dům

Kde čas kamení

Je to dům

Z bílýho kamení

Ten dům

Nočního stavení

Tam jdem spát

Znavení

Švec má představu

Švec má představu

Taková depka v pracovní době

To není obyčejná věc

Jako správný proletář dělnické třídy pracuji 700 hodin měsíčně a

Těch 40 minut místo spánku se učím

směrnice

Dávám pozor na dělníky ze spřátelených

zemí

Aby nekradli na stavbě měď

Měď je naše zlato

Naše zlato je měď

Život není žádná prdel

Aby o tom každý věděl

 ***

Vale tomuto mraku

Podivné předměty touhy a zármutku

Slunce za mrakem jako volské oko

 ***

Moje glosa

Hic a kosa

Cesta jistého nejmenovaného apoštola za vysvobozením otroků, jak ji písmem na škartu zachytil jakýsi Porfyrios a objevil Dr. Smrtina, člen oddílu výsadkářů picího komanda Cafornia, ve džbánu na víno, nalezeném v samorejských jeskyních rastamariánských v nedávný čas

Zajisté moře nemá trámy, a proto vydávati se na plavbu lodí má vždy jistou příchuť nebezpečenství. Pustil jsem se proto na plavbu na sám kraj známého světa, Průlivem do Moře Ledu, za nímž se rozkládají už toliko stepi s věčným soumrakem, kde žijí troglodyté a monstra s tvářemi na pupcích mocně klenutých, která pijí tekutý oheň a pojídají pečivo ze slaného jílu; za těmito krajinami se pnou do výše dosud neprobádané hory, kde prý žijí božstva, pro něž jsou lidé méně než psi anebo hnidy.

Začíná to pěkně, pomyslel si, když byla loď krátce po vyplutí uvržena do bouře, a jenom díky postu nezblil se přes palubu. Je možné ovšem, že blití přes palubu tiší vlny, ale tuto hypotézu z předešlého důvodu neměl možnost ověřovat. Nuže, vzhůru za lidokupci, za tím zvláštním plemenem lidským, co žije z ostatních lidí kromobyčej fikaně, s nimiž se lze domluvit pouze pekuniárně, totiž měšcem notně napěchovaným zlatoušky. Je nanejvýš jisté, že lidokupecký obchodník chce udržovat lidi v mezích, které si nezvolili, a i když jsou všichni přesvědčeni o špatnosti jeho kšeftu, přesto se mnohdy děje: dětem znemožňuje rozvoj, ženám svobodu a mužům vzmach, když každého degraduje na úroveň zvířete. My však jsme nadáni božskou duší, na rozdíl od čtyřnožců anebo oškubané drůbeže, a praví­li se, že šaty dělají člověka, jde o zřejmý fakt, neboť vnucená nahota nás vystavuje nepříznivému povětří a neždaným zrakům.

Nazítří dopluli do přístavního města Palmýra v zemi Het. Toho jména měst prý je mnoho, roztroušena jsou ve vnitrozemí, a z nich Palmýra hetejská patří k těm výstavnějším. Co je na tom pravdy, neznámo, ale jestli je to tak? Žít by tam nechtěl. Při černé labuti Martialově, čím dále od Alexandrie, tím ta města vypadají hůř, jako by v nich těkal rozkladný duch a pod bělostnými fasádami se hemžily červy v hnilobě malomocenství, lidem ubývá jas v tvářích a do pouště vstupuje bezohledná temnota písečné bouře. Říci o Hetejcích, že jsou prohnaní, bylo by nemístným zjemňováním drsné skutečnosti: prvorozené chlapce obětují božstvu války a dívky prodávají hned po narození, jejich matky jsou toliko chůvami. Hosté jsou bráni jako vetřelci a svobodně se mohou pohybovat pouze v okrsku přístavu. Jakmile přestoupí host jeho hranici, je okamžitě vskrytu oceněn a do večera prodán tuzemcům; ti jej obvykle unesou a prodají zájemcům z vnitrozemí, kteří jej oslepí, aby neutekl, a poté jej zařadí na pracovní pozici dojiče ovcí, jichž mají rozsáhlé stádce. Rozhodně proto zůstal na palubě, pil víno a nechal mysl konejšit šplounáním vlnek moře přívětivějšího než lidé na břehu. Měl ještě v mošně zbytek nasolených sýrců periman­durských, takže jeho břich nouzí netrpěl.

Kromě prodávání hostů prodávají Hetejci také sebe navzájem. Největším lidokupcem však je Mezinárodní strana Hetejců, která sdružuje všechny zájemce o rozvoj lidokupectví v zemi Het. MSH se dostala k moci převratem po dobytí Palmýry Oktaviánovým loďstvem a od té doby se drží u moci. Jejich pohlavár je již třetí v nástupnickém rodu a zřejmě chce zůstat dál v čele. V Palmýře téměř zaniknul občanský stav, protože většinu MSH rozprodala pastýřům ovcí, a nynější obyvatelé se navzájem titulují pouze jménem a přízviskem „Hetejec“. Zdá se, že Hetea bude brzy vyvrácena.

„Orgasmus je mrtev!“ zaznělo na palubu kocábky volání z pobřeží ostrova Thasos, když obeplouvala jeho rozeklané pobřeží. To se lidé v Alexandrii budou podivovat, až jim tu zvěst o smrti jednoho z bohů naší doby dovezu, napadlo mu. Ale možná jen blbě slyšel.

Pluli dále k Lateránii, jejíž horstva se pnou k mračnům, jako by rostla přímo z moře. Tamní obyvatelstvo je za dne nanejvýš pohostinné a po soumraku boháčové vynášejí stoly na ulici a zvou hosty na sklenku vína. Co je k tomu vede, dnes už se neví, ale podle jedné legendy praotec Laterán takto kdysi dávno pohostil dva kolemjdoucí a ti se mu dali poznat jako poslové Boží, načež jej vyzvali, ať zachovává ten zvyk a blahobyt zůstane v jeho zemi provždy. Jsou tam ještě další zvyklosti, které stojí za zmínku: kupříkladu si před usnutím občas čistí zuby a myjí si někdy nohy, což v okolních národech není časté. Zvykem tím působí Lateránci, jako by přišli odjinud, z neznámých končin, a proslýchá se o nich, že jsou jedním ze zmizelých kmenů perimandurských.

Včera pátek byl,

já doma nebyl.

Byl jsem V hájíčku,

Dal si kávičku,

Vrznul do ní ruma.

Včera pátek byl,

Bože, já se zlil!

Těch fernetů bylo,

Mně se dobře pilo

Jako zamlada.

Včera pátek byl,

Hospodský nám nalil

Pivo s príma pěnou;

Seděl jsem tam s ženou.

Prostě pohoda!

V kajutě s ním cestoval obchodník s pyrotechnikou, jemuž chyběly všechny prsty na rukou. Nosil též černé brýle, protože mu dělbuchy vypráskaly zrak do poslední mrtě. Když dopluli do zálivu, jenž nese jméno po legendárních mincích časův pirátských, ztratil jej z dohledu. Tamní lidé mají jednu zvláštnost: jejich pokožka má zelenkavý odstín jako sterilovaný hrášek; ale neochutnal je, ač tam prý donedávna panovala taková zvyklost. Armáda provozovala hony na stepní lidi, neboť byli prohlašováni za zvěř a bylo nesnadné prosadit změnu názoru na poživatelnost onoho přírodního národa.

V těch lidech je zřejmě potřeba ohromení, šoku za každou cenu – a potom jejich údy létají vzduchem, aby se již nikdy nevrátily.

Našel si ubytování v hotelu nedaleko přístavu, aby měl blízko k tržišti – vždyť kolik znuděnců strká nos do cizích věcí a zírá do dáli, zda tam přece jenom něco není? Když vstoupil do hotelového baru, viděl sedět nějakého blbce, an se dloube v uchu, pije chytrou vodu a tváří se glamour.

„Co zde děláte?“ zeptal se, „vy – a takové hnízdo?“

„Vydal jsem se pátrati zde po faraonských zdechlinách,“ odvětil.

Bylo mu jasné, že lže. Pohřebiště oněch farao­­nů byla tři sta mil západněji, v místech, kam se faraoni vydávali na šílené cesty a kde je stařeny pohřbívaly v pochcaných papundeklech pod roští. Ale co ho k tomu vedlo? Jedině nákupní horečka – vydal se nakupovat zdejší otroky! Galéry v těchto končinách mořských jich byly plny, vyplouvaly všemi směry ke všem plantážníkům světa.

Vzhledem upomínal na chlupatého dráčka z tibetských sutin; pot mu vyryl do masky vrásy a mikádo se chvělo kolem jeho tváře co žábry ploutvonožce. Z úst mu táhl dech psa, který se napil zvětralého piva někdy večer za novoluní. Ležel tam na stole, podobný nedojedenému řízku se salátem, houskou a malým pivem na ex, a jeho výraz něčím upomínal k oloupaným bramborám.

Znaven šumem dne, rozhodnul se usnout. Jaké však bylo jeho překvapení, když za soumraku vstal z lůžka! Seznal, že se, mezitím co spal, jeho byt změnil: pokojíky sice zůstaly tytéž, ale zdi se odklopily a za nimi se otevřely nové prostory – sály s parkety a bazény, které se znenáhla začaly zaplňovat příchozími. Mezi lidmi kmitali olivrejovaní číšníci a rozpustile vyšňořené servírky, rozdávali hostům poháry s pestře zbarvenými nápoji a zábava nabírala na obrátkách; tu a tam někdo spadnul za bujarého výskotu do bazénu a davem se začala míhat nahá těla prcířů.

S nevolí si uvědomil, že si najal pokojík v bordelu. Prodíral se houstnoucími davy, které působily jakby roztříděné kýmsi neviditelným do skupin oddělených neviditelnými hranicemi, až se dostal ke dveřím své cimry – zabouchnul dveře, padnul na lůžko a zachumlal hlavu pod polštář. Právě svítalo.

„Vypadá to, že má člověk lidokupectví za úděl,“ pomyslel si při probouzení. „Zaměstnání, manželství, to všechno jsou formy sebepronájmu; zjednodušujeme, co má zůstat složité. A kdo neví, co se sebou, nechce patřit sobě, prodá se. Má mise je skončena,“ kmitlo mu osvobodivě myslí.

Vyšel z hotelu do ulic neznámého města; nebe bylo černé a slunce zelené a ve vzduchu byl cítit neznámý příslib něčeho nového, lepšího, neznámého… Jisté jenom je, že několik roků jezdily tramvaje včas a přesně.