Minulý rok vyšel v německém překladu Julie Hansen-Löve a Christy Rothmeier román Jiřího Kratochvila Femme fatale. Následující text byl přednesen ve Vídni u příležitosti autorského čtení z tohoto textu.
Při prvním čtení lze Kratochvilův román Femme fatale (Druhé město, 2010) chápat také jako literárně zdokumentované vypořádávání se s přítomností. První stránky – není jich mnoho, a přesto je jich dost – nás unesou do listopadového Brna roku 1989; několik místních aktivistů tak zvané „sametové revoluce“ zrovna diskutuje o nejnovějších politických událostech v tehdejší ČSSR.
Je to náhoda, nebo ne: shromáždění se koná v komunálním „domě umění“; a vypravěč rychle dodává, že tito velice vzrušení lidé, a není divu, sedí „nahlučení“ v tom těsném prostoru. Sotva lze vypointovaněji shrnout operační pole Kratochvilova románového umění: Kdo se úmyslně vydá do jakéhosi „domu umění“, aby se tu vyptával na stav res publica, toho se nutně zmocní stísněnost. Pro komedii – pokud tu vůbec jde o cosi takového – je už připravena scéna: zmíněného shromáždění se účastní mladá žena. Přijela z Prahy, má na sobě viditelná zranění po policejních zásazích, a utajeně se uchýlila do bezpečí k udatnému brněnskému učiteli tělocviku – se vší počestností, aby byl jasno; v pedagogově rodinném hnízdě nalézá dočasný úkryt.
Brno jako kontinent
Že Kateřina Káníčková, zvaná Katka, zůstala trčet v Brně, je dáno zvláštními podmínkami Kratochvilových románových světů: v nich se rozprostírá láskyplné Brno, jež se navzdory jakékoli pravděpodobnosti stává městem nesmírným a nadpřirozeným. Bere na sebe rozměry celého kontinentu, jeho domy a ulice zároveň fungují jako uzlové body a přestupní prostranství, jako tranzitní prostory, šalebná místa pobytu a zastávky mezi vypravěčovými světy a světy, o nichž se vypráví.
Ale hezky popořadě: nová Brňanka Katka získává lásku spousty mužů, s nimiž udržuje více nebo méně šťastné sexuální vztahy. A nejen to, slečna Káníčková je svým způsobem také spisovatelkou: její prvotina s názvem Osidla je pokládána za opravdový knižní hit, snad proto, že tu předvádí „vstup do kapitalistického světa“, a to „ve směsi krutě realistických a magicky snových obrazů“. Jenže takhle to zaznamenává jeden z jejích milenců, ne zrovna důvěryhodný prosťáček, už zmiňovaný učitel tělocviku. V bordelu svého starého spolužáka zřídí fitness centrum a pro usnadnění situace se postará, aby v jednom obzvlášť pěkně zařízeném pokojíku mohli mít s Katkou pravidelná povyražení. Hle, Československo na cestě do každodennosti reálného kapitalismu.
Nic navzájem neladí: Nikdo nikdy nespatří mladou spisovatelku Katku při práci, neustále se však střetáváme s opakovanou šeroslepostí vyprávěče, jejího přítele Zdeňka. Charismatická Katka v obšírných výkladech rozvíjí poněkud patetický program pro umění, kterému má být k dispozici život jako „existenciální laboratoř“. Život by měl zásobovat umění nezbytně potřebnými vitálními látkami – přirozeně za tu cenu, že jím bude sám pohlcen. „Umělec“, poučuje Katka, je vždy „mystikem smetiště a pekla“.
Obětování a vzkříšení Katky Káníčkové
Co s takovou všetečnou a přitom přemoudřelou postavou, která nadto, jak její přítel a naslouchající svědek Zdeněk rozladěně poznamenává, zrovna v posteli není žádnou zvláštní bombou? Uhodli jste: Bude obětována. Zřídkakdy bývá provedena „Autorova smrt“ Rolanda Barthese spektakulárněji a zároveň svévolněji než v tomto nádherném postmoderním románu. Katka Káníčková nejen že zemře, jako nesnesitelně protivná osoba je zamordována. Zde se však musí každé radostné očekávání udusit v zárodku, a proto se Katka jako nevyřízený rest opět vrací. Znovuvzkříšená zkříží si dokonce svou vlastní spletitou životní dráhu: jako pouliční muzikant bez domova tříská v ulicích Brna do bubnu a potkává své předešlé alter ego, jako by bylo snadné, žít o závod jako svůj vlastní dvojník.
V tomto bodě musíme učinit přítrž puzení přečtené si takto vykládat: Katka, tahle superwoman postsocialistických reálných poměrů, přichází pokaždé buď příliš brzy, nebo příliš pozdě – kdo už by to dokázal v tomhle pomateně vtipném sešitě s módními střihy postmoderní vypravěčské strategie správně říct? To děvče se scvrkne na neduživou myšku a poslouží jako poradkyně melancholickému Habsburkovi, císaři Rudolfu II., který se – obkroužen trpaslíky – navzdory jakékoli chronologii zabydlel v jedné brněnské barabizně.
Jak v Brně přestát smrt
Slavnou personifikací odporu, Kateřinou Káníčkovou, se však označují především možnosti takové literatury, která si je vědoma ztráty „velkého vyprávění“ a požitek mnohosti proklamuje o to nenuceněji sama pro sebe. „Výměna touhy po jednotě za obhajobu mnohosti“ – tak to kdysi pojmenoval filosof Wolgang Welsch, když proti Adornově melancholické stížnosti na ztrátu celistvosti přihodil na misku vah Utopii o šťastné mnohosti ticha, typů a forem Jeana-Francoise Lyotarda ve Welschově studii Die Geburt der postmodernen Philosophie aus dem Geist der modernen Kunst (Zrození postmoderní filosofie z ducha moderního umění, 1990).
Když tedy s obdivem pohlížím na Jiřího Kratochvila jako na „skriptora“, pak se spikleneckým mrknutím oka poznamenávám, že smrt autora, tuto neslýchanou událost šířenou v kronikách literárně historických katastrof, on v Brně přestál šťastně a zjevně zcela nepoškozen. Příliš dobře ví, že to se sebeurčením subjektů v románu není tak jasné. Pojem „vypravěč Kratochvil“ si snad lépe vysvětlíme jako místo bez rozměrů, možná: ouško jehly, skrz které se navléká brněnská skutečnost.
Kratochvil obětuje reálno. Proměňuje Brno ve fiktivní místo setkávání, tréninkový tábor literárního transféru událostí: v překladiště motivů a symbolických procesů výměny. Tím, že jeho Katka je zároveň Sibylou i královnou ze Sáby a kromě toho také poněkud výstředním děvčetem, splňuje bezvadně všechny podmínky pro postmoderní existenci: je přítomná nepřítomná – upír, kterému vypili krev, místo toho, aby si – jak se o postavě velkohubě tvrdí – sama dostatečně dopřávala reálna. Je pokud možno představitelkou celého Česka – a pravděpodobně přece jenom je méně než dohadem z análů lokálního feminismu, ve kterých ji podle Kratochvila uvádějí jako hvězdu.
Tak přeci: Femme fatale je ohromně komický produkt závratného sledu symbolických transakcí. Jestliže takovéto jednání slibuje, že se vypořádá s přítomností, o budoucnost se nemusíme strachovat.
Autor je spisovatel a fejetonista rakouského deníku Der Standard.
Z němčiny přeložil Ivan Binar