Jednou možná bude mít zatčení a vyšetřování (a usvědčení?) poslance a středočeského hejtmana za ČSSD Davida Ratha status jedné ze zlomových událostí polistopadové české politiky. Ve chvíli, kdy začínám psát tento komentář, však ještě nevíme nic jednoznačného. Platí paradox Schrödingerovy kočky: dokud neotevřeme krabici, je kočka živá i mrtvá zároveň. Rath je v této chvíli korupčníkem, který přímo ve své rezidenci schovával desítky milionů v hotovosti. A zároveň je obětí obratné policejní manipulace s cílem zničit schopného opozičního politika.
Co zjistíme, až krabici otevřeme? Podle mého názoru bude platit obojí: Rath zůstane viníkem, ale i obětí. Vláda se bude snažit využít jeho kauzu k odvedení pozornosti od vlastních zločinů (už s tím ostatně začala). A sociální demokracie bude muset jednoho ze svých lídrů použít jako obětního beránka. Tohoto syna bude nejspíš nutné politicky vydědit.
Považuji se za sympatizanta ČSSD a mám určitou představu o tom, jak by tato strana měla vypadat. Přiznám se, že David Rath mi svým politickým stylem do této představy moc nezapadal. Nešlo přehlédnout, že politické řemeslo ovládá výtečně. Byl to však pro mne vždycky daleko víc člověk moci než člověk ideálů. Ne že by politické ideály bylo možné realizovat bez moci, u Ratha jsem měl ale vždycky dojem, že jeho náhle nalezená sociálnědemokratická identita je pouze instrumentem k mocenskému vzestupu, ničím jiným. Z tohoto hlediska je jeho zatčení téměř darem z nebes – je příležitostí, jak říznout do živého a prosadit změny, které budou reprezentovat radikálně odlišný kurs.
Jde ovšem o úkol, který stojí před celou českou demokracií. Myslím si, že přes všechny snahy vládních politiků, které lze očekávat, většina lidí neskočí na jejich hru a nevyloží si Rathovu kauzu výlučně jako důkaz prohnilosti ČSSD a jejích hejtmanů. Rath se ve veřejném mínění spíš přiřadí po bok Béma s Janouškem, Drobila s Knetigem či velekmotra Klause, který jej kdysi prozíravě nevzal do party. Spolu s nedávným epilogem justiční truchlohry zvané Věci veřejné (tak by se mohlo jmenovat absurdní drama o současné české politice) to dotvoří obraz krajně nedůvěryhodné, korupcí prolezlé politické reprezentace, pro kterou je demokracie už jen fasádou.
Klíčová otázka pak zní: jak obnovit důvěru v demokracii, a to demokracii zastupitelskou, protože jiná není v masovém měřítku (alespoň v dohledné době) reálná? Jiří Pehe nedávno kritizoval odbory za to, že svou činností v platformě Stop vládě! vybočují ze své standardní role, jež by neměla spočívat v přímém vstupování do politického boje. Jenže nynější okolnosti dávno nejsou standardní. Pokud chceme udržet loajalitu občanů k systému liberální demokracie, nezbývá než v zájmu jejího „ducha“ překračovat její „literu“ a chovat se nestandardně. Liberální demokracie má legitimitu jen do té míry, do jaké dokáže garantovat reprezentativnost svých institucí vůči zájmům pokud možno všech občanů. To ta nynější forma nesplňuje, protože se čím dál více projevuje jako reprezentace zájmů kapitálu, jehož zásada privatizace zisků je vzorem chování už i tam, kde by mělo skutečně běžet o věci veřejné.
Pro záchranu liberální demokracie je tak paradoxně nezbytné otevřít ji prvkům demokracie přímé, a to v první fázi i s pomocí nátlakových forem, jako je generální stávka. Navrátit politickým institucím, včetně politických stran, jejich reprezentativnost půjde jedině tehdy, budou-li muset daleko více skládat účty ze svého jednání a dokonce nechat do těchto účtů průběžně nahlížet.
Zapomenuta by přitom neměla být zásada o zabraňování koncentraci moci. Její klíčovou formou je dnes kapitál. Ratha je třeba pochopit právě jako postavu ztělesňující koncentraci moci. A to jak ve smyslu škodlivého hromadění funkcí (hejtman coby představitel výkonné moci, poslanec jako představitel moci zákonodárné), tak ve smyslu hromadění peněz, jež lze kromě jiného používat jako nástroj mocenského vlivu. Rath je ale jen malá ryba a dělat z něj větší by bylo pouze lichocením jeho přehnanému sebevědomí.
Pokud neobrátíme pozornost k ziskům, které radikálně přesahují jakoukoliv produktivní spotřebitelnost (pro jednotlivce či jeho rodinu) a stávají se už právě jen hromaděním moci, promění se liberální demokracie i s bojem proti korupci definitivně ve fasádu jiného politického systému. Vlastně je teď naše demokracie obojím: je živá i mrtvá. Čím bude, až otevřeme krabici?
Autor je filosof.