Týden neklidu byl, jak si možná ještě někteří vzpomenou, souhrnným označením protestních, debatních a happeningových aktivit, jimiž členové akademické obce protestovali na přelomu února a března proti plánovaným reformám vysokých škol. Týden neklidu skončil, a zda je nyní klid či neklid trvá, se neví. Nový ministr školství tráví čas mapováním resortu a omlouváním se za to, co napáchal jeho koaliční předchůdce. Ten naopak nového ministra v médiích vychvaluje jak na běžícím pásu, zároveň však vypouští nepěkné insinuace, napovídající, že vlastně původní ministerskou reformu vysokých škol buď ministr Petr Fiala spoluvytvořil, anebo na ni aspoň dohlížel skrze věrného Jiřího Nantla, toho času svého prvního náměstka. Inu, západní civilizace spěje k zániku, a není tedy důvod očekávat, že právě situace českých vysokých škol by měla nabrat obrátky směrem k lepšímu.
Co bude, se neví. O tom, co bylo, se ale můžeme dočíst. Během Týdne neklidu se cosi odehrálo, a je tudíž zajímavé poohlédnout se, jaký obraz tohoto dění nám naše média vytvořila. Ne kvůli srovnávání s vlastní zkušeností. Ta časem zmizí v individuální paměti do ztracena. Naopak mediální obraz zůstane a jednou jej budou možná historikové číst jako pramen toho, co a jak bylo – proto je už dnes podstatnější. Pravda však není přístupná v přímém přenosu, dotykem s realitou, neboť realita se člověku, který je „uvnitř“, vyjevuje jako nepříliš uspořádané dění. Když čeští stavové házeli z oken Pražského hradu královské místodržící, také si při tom neříkali: „Hergot, to je nemilé, že tím spouštíme tu třicetiletou válku.“ O tom, jaký blb seděl donedávna v ministerském křesle, se také dozvídáme až nyní: dokladem budiž nedávný rozhovor pro Týden, kde tento „personalista“ označil Univerzitu Karlovu, tedy instituci s takřka 60 tisíci jedinci různé víry a přesvědčení, za „levicovou až komunistickou univerzitu“.
Jaký obraz akademického protestu na přelomu února a března tedy naše masová média vytvořila? Takový, jaký snad až překvapivě zapadá do ustálených schémat či scénářů, s nimiž v našem veřejném prostoru konvenčně o tématech podobného druhu mluvíme:
1. Studenti jsou sebrankou hravých podivínů, ale teprve život je jednou naučí. Reportáž České televize tráví desítky vteřin dokumentováním happeningových úseků, plakátových kreseb a hesel. Vizuálně je to velice pěkné a jednou to bude cenný dokument, zároveň ale takováto reportáž nedokáže – a ani se o to nesnaží – vysvětlit nahodilému divákovi, k čemu jednotlivé hravé podivnosti odkazují. Vytváří se tak panoptikum či karnevalová podívaná, v níž sugestivnost masky překrývá a neguje původní zamýšlený význam. Protest byl médii inscenován jako majáles. V on-line reportáži serveru idnes.cz nacházíme už před polednem datovanou větu: „,Husité jdou pít,‘ zvolal mladík na Malostranské. Do hospod se svolávají i další studenti.“ Sdělení je zřejmé: předvedli se, zařádili si a teď už rychle se jít opít. Zapadá to do obrazu vytvářeného už předválečnými filmy à la Škola základ života. Zaznamenání jednoho výroku nemá posilovat autenticitu, nárokuje si ale vyjádření něčeho typického, byť výrok s protestem nijak zvlášť nesouvisí – někteří šli pít, jiní (možná) šli do knihovny. Detail je to ale výrazně dehonestující. Jako kdyby se k reportáži o jmenování ministrů připojila věta, že prezident poté odběhl na záchod, neboť poslední dobou trpí průjmem.
2. Studenti a vyučující vysokých škol jsou elitáři, kteří si nárokují to, na co by běžný člověk ani nepomyslel. Reportážní zpravodajství totiž vesměs zmiňovalo, že demonstranti se „bojí“ ztráty akademických svobod. Protože vysvětlit, co tyto svobody obnášejí, je dosti složité, mediální zpravodajské pokrytí jen opakovalo danou mantru. V našem kontextu, v němž bylo slovo „svoboda“ zdevalvováno komunistickým výkladem, který ani polistopadové generace politiků nedokázaly překódovat pozitivním vysvětlením, se jakýkoli požadavek svobody rovná nárokování si čehosi, co „běžný člověk“ přece také nemá. V kombinaci s povědomím, že vzdělání je placené z „našich daní“, jde o smrtící ránu, jíž byl obraz protestu našimi médii zasažen. Je příznačné, že výrazný projev Stanislava Štecha, prorektora Univerzity Karlovy, který se akademickým svobodám věnoval, je ve většině reportáží zredukován na nepodstatnou, ale čtenářsky vděčnou zmínku o verbálním políčku, který vyťal prezidentovi.
3. Studentům a vyučujícím jde jen o prachy, „je to banda rozmazlených fracků, co si myslí, že dostanou všechno zadarmo“, jak to pregnantně v diskusi na webu TV Nova formuloval jeden z dobrých nováků. On-line reportáž serveru lidovky.cz označuje zvuky vydávané protestujícími popisy typu „průvod řve a píská“. Hulákání, řev a popis budovy, která „praská ve švech“, produkují pochmurný, expresivně apokalyptický obraz zmatených a snad i zmanipulovaných účastníků pochodu. Očekávatelným vrcholem pak byla v tomto ohledu reportáž na Nově. Rámuje ji sdělení, jak nebývale velké množství policistů (rozuměj: opět placených z našich daní) bylo na tuto bakchanálii třeba. Pointuje ji pak obraz zmanipulovaných studentů, kteří nevědí, proti čemu vlastně protestují. Novácká prvoplánovost nechává stranou vysvětlování faktu, že zákon navržený někdejším ministrem Pavlem Dobešem je pohyblivým označovaným, v němž školné jeden den je a druhý už ne, a že tedy není možné přesně vymezit terč protestu; protestuje se právě proti tíživému neznámu.
Mediální zpravodajství se prezentuje jako konstativní, napodobivá činnost. Zároveň si ale v sobě nese skrytou zbraň performativní: „realitu“ či „fakticitu“ vytváří. Obrazem dnů neklidu nenabídla naše média hlavního proudu „message“ (tedy sdělení), ale masáž ztuhlých a zkostnatělých pocitů českého plebejství a rovnostářství. Triumf stereotypů v mediálním pokrytí opět ukázal, že jedinou schůdnou cestou je vnutit vysokoškolské vzdělání víceméně všem, tak jako se to již podařilo s maturitou. Abychom si pak už nezáviděli, že jeden studoval a druhý mu to na daních platil.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.