První tematický text se převážně z kulturněantropologické perspektivy zamýšlí nad samizdatem coby fenoménem, který oživuje praxi takzvané rukopisné kultury. Jaký je vztah mezi autorem, opisovačem a čtenářem ve spikleneckých podmínkách ineditních vydavatelství? Proč je samizdat fyzicky náročný? A jak ovlivňuje jazyk?
Moc snad ani netuší, jak je obžalovávána každou novou knížkou veršů či prózy opisovanou pět set let po vynálezu knihtisku na psacím stroji!
Pavel Kohout
V polovině sedmdesátých let se polská a česká nezávislá kultura ocitla v paradoxní situaci. Na sklonku takzvané Gutenbergovy éry, na začátku technologické a mediální revoluce, dochází ve středu Evropy k návratu k nejtradičnějším způsobům vytváření textů. Zřejmou analogii s obdobím před „typografickou revolucí“ využívali jak autoři publikující v samizdatu, tak jeho západní komentátoři – například Gordon H. Skilling v textu Samizdat. A return to pre-Gutenberg era? (Samizdat. Návrat do předgutenbergovské éry?, 1982) – především jako pohodlnou a sugestivní metaforu. Uvědomíme-li si, že změna média slova vede i k přetváření komunikačních systémů, společenských procesů, společné mentality a způsobů shromažďování a předávání vědeckých informací, musíme si položit otázku, jakým způsobem ovlivňuje návrat k praxi charakteristické pro kulturu rukopisu a počínající fáze kultury tisku celek polské a české nezávislé kultury.
Fenomenolgie psacího stroje
Omezení literárního a komunikačního oběhu, nařízené komunistickým režimem, mělo za následek rozkvět nezávislých nakladatelských iniciativ v dosud nevídaném množství. Každý se mohl stát spisovatelem, respektive opisovačem, nakladatelem a tiskařem. Řemeslo se mohl naučit od zkušených polygrafů nebo z knížek jako Mały konspirator. Poradnik dla dorosłych i młodzieży (Malý spiklenec. Poradce pro dospělé a mládež, 1983) či SAMI luštíme ZDATně křížovky (příloha k časopisu Nový Brak č. 10/1987). Znamenalo to návrat k tradičním způsobům předávání řemesla ve vztahu „mistra a učně“. Étos řemeslníků se tím přetvářel v étos inteligence a dá se říci, že schopnost (re)produkovat texty se vlastně stala praktickou, aplikovanou vědou.
Podivuhodné – a fascinující zejména pro antropologa – je množství metod a nástrojů, jež byly využívány při produkci ineditních časopisů a knih. Charakteristický je tvůrčí, inovativní přístup k věcem každodenní potřeby, které byly využívány jednak k tvoření a rozmnožování textů (tiskárny pro děti, fotografický papír, cyklostylové blány nebo ždímačky v pračkách), jednak k transportu ilegálních materiálů (kočárky, sáňky, nákupní tašky). Nakladatelské činnosti pronikaly do soukromí, přetvářely prostor bytů, každodenní život tvůrců a jejích rodin. Zakládaly nové zvyky, ovlivňovaly jazyk a dokonce i tělo.
Za zamyšlení stojí i specifický způsob vytváření textů, jenž se stal emblematický pro „éru samizdatu“, tedy strojopisu, a fenomenologie samotného psacího stroje. Psací stroj rozevírá hermetický svět pokročilé typografické kultury. Umožňuje dostat se ke světu tisku vedlejším vchodem, bez prostřednictví jiných lidí a institucí. Strojopis je něco mezi „téměř-knihou“ a rukopisem – obsahuje v sobě rozmarnost, nejistotu a omylnost lidské ruky, ale zároveň oficiálnost a vážnost technicky vytvářeného textu. Strojopis je třeba zkoumat včetně „hmotné“ stránky jeho tvoření – zvuk ťukání, vůně tuše, faktura papíru, fyzická námaha při psaní, vizuální nepořádek opravených chyb – všechno ovlivňuje jeho charakter. Osobní vztah k psacímu stroji, nostalgické vzpomínky na konkrétní značky, detaily opisování jsou důležitým motivem většiny vzpomínek samizdatových autorů. Psací stroj hrál v nezávislých nakladatelských činnostech důležitou roli ne proto, že by umožňoval skutečné rozmnožování textů (v tom byl omezený jen na 10 až 12 kopií), ale spíš kvůli tvoření nových praktik – autorských i čtenářských. Opisování textů se stalo projevem aktivního čtenářského postoje, samotný akt přepisování byl specifickým druhem četby. Počet opsaných exemplářů odrážel čtenářské zájmy a – jak poznamenal Tomáš Vrba – byla to především populární literatura, jež probudila „skutečnou lidovou iniciativu při přepisování“ (Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945–1989, 2001).
Četba jako fyzický výkon
Kultura rukopisu – jak zdůrazňuje Walter J. Ong v knize Technologizace slova (Karolinum 2006) – se orientovala spíš na výrobce, zatímco kultura tisku je orientovaná na čtenáře. „Éra samizdatu“ znamenala propojení těchto dvou rolí se všemi následky. Ong poznamenal: „Tisk vzbuzuje pocit uzavření – pocit, že to, co se nachází v textu, má konečnou formu, že je to ve stadiu úplnosti (…) Výroby tištěného díla se kromě autora účastní celá řada osob – nakladatelé, literární agenti, korektoři a další lidé.“ V situaci, kdy se vracejí tiskařské manufaktury, se toto uzavření narušuje. Zkracuje se řetěz prostředníků – lidí i institucí – mezi autorem a hotovým textem. Arbitrární dělba funkcí zůstává odročena, spisovatel se stává tiskařem, tiskař autorem.
Zvýšená aktivita amatérských tiskařů a technologická nedokonalost měly také jiné následky. Jestliže Ong psal, že „pro typografické ovládnutí prostoru je typické, že dělá větší dojem svou uspořádaností a nevyhnutelností – všechny řádky jsou dokonale pravidelné, zarovnané na levé straně a vše je vizuálně rovnoměrné“ –, určitě to neplatí pro samizdat. Velká část textů produkovaných nezávislými nakladatelstvími je špatně čitelná nebo dokonce nečitelná. Litery jsou příliš malé, stejně jako interlinie, na stránkách chybí světlo, kopie jsou slabě viditelné, papír je skoro průhledný. Četba samizdatového textu je časově náročnou, fyzicky namáhavou, vyčerpávající prací. Na četbu většiny samizdatů jako na nekonečnou mučírnu si stěžoval například literární vědec Miroslav Červenka ve čtvrtém čísle Kritického sborníku z roku 1985.
Během osmdesátých let se tiskařské technologie postupně vyvíjely a kvalita produkce se zvyšovala. Na konci dekády už můžeme zejména v Polsku mluvit o téměř profesionálních nakladatelstvích. Nevyřešitelný ale zůstával problém obsahu nezávislých publikací. Diskuse nad kvalitou nezávislé tvorby probíhala od začátků ineditních nakladatelství. Po počátečním entuziasmu vůči všem projevům nezávislé spisovatelské aktivity se objevily názory, zda se opoziční kruhy nezavírají do ghetta, v němž k pozitivnímu hodnocení textu stačí jen to, že byl vytištěn nezávislým nakladatelstvím.
Grafomani a jazyk tiskařů
V Polsku, kde byla hranice mezi kulturou oficiální a neoficiální mnohem nestálejší a kde nebyla tak přísná cenzura jako v Československu, se od určitého momentu naléhavě řešila otázka, k čemu by, kromě politických účelů, měl takzvaný druhý oběh sloužit. Autoři poznamenávali, že se z něho stalo útočiště pro grafomany, kteří v něm našli neomezený prostor pro svou tvorbu, publicisté naříkali nad časopisy, ve kterých chybí skutečná diskuse a v nichž se utiší každý kritický hlas vůči opozičnímu prostředí. Navíc si distributoři stěžovali, že se tyto publikace těžko prodávají, neboť lidé jsou už otrávení zprávami o perzekucích v SSSR a raději by četli o něčem jiném než o politice. Přes množství kvalitních titulů, jež byly publikovány v „druhém oběhu“ (Leszek Kołakowski, Tadeusz Konwicki, řada světových spisovatelů a filosofů), však kritici upozorňují, že se zde nevyskytl žádný důležitý literární debut.
Přináležitost k nezávislé kultuře zakládalo spíše psaní (respektive vytváření) příslušných knih než jejich četba, a současně se opisování stalo zvláštním druhem četby. Je to ostatně v souladu s hlavním principem alternativní kultury, s aktivní spoluúčastí na tvorbě kulturních hodnot a mizením hranic mezi profesionálním a amatérským uměním.
Období samizdatu bylo jedním z momentů, kdy tisk odhalil svůj vnitřní mechanismus. Během století se kniha postupně proměnila v komerční produkt. Proces její produkce byl pro příjemce neprůhledný, nedůležitý nebo nepřístupný. Krize v kulturním oběhu přála reflexi samotného procesu tvoření, reprodukce a distribuce textů a kulturních hodnot vůbec proměnila celou ekonomiku tohoto oběhu a donutila jeho účastníky k přijetí aktivního postoje vůči všem těmto mechanismům. Tvůrci si uvědomili výhodu neoficiálních nakladatelství, jež byla nezávislá nejen na vládě, ale také na mechanismech volného trhu. Zároveň intuitivně tušili, že vývoj technologie zásadně mění západní literární kulturu a že jejich zkušenosti mohou být v této situaci velmi nápomocné. Byl to také jeden z okamžiků, kdy se praxe kultury tisku tak silně spojila s každodenním životem, že terminologie spojená s tiskařskou technologií pronikala do hovorového jazyka, a proměnila jazyk nezávislých skupin v polygrafickou hantýrku a samotný proces produkce textů se stal jedním z důležitých témat rozhovorů nejen v profesionálním prostředí. Nezávislé nakladatelské činnosti je třeba také vidět v kontextu celé alternativní kultury, s níž je spojuje podobný princip dialogu či důraz na amatérskou tvorbu.
Autorka je doktorandka Institutu polské kultury Varšavské univerzity.