Mezi nejvydatnější a nejvytíženější mýty posledních dvaceti let bezesporu patří mýtus střední Evropy. Funguje stále ještě jako ono pomyslné vyprávění, které nás zabydluje v žité skutečnosti, nebo se jedná o literární konstrukt?
Texty věnované střední Evropě se v něčem podobají příběhům, jež vyprávěli tradiční balkánští zpěváci. Umožňovala-li kultura „živého slova“ i po staletí zachování dlouhých, mnohovrstevnatých písní, bylo to mimo jiné díky přísnému dodržování ustálených formulí, opakujících se narativních segmentů. Když se současný autor pokusí napsat něco o střední Evropě, buduje stejný řetěz rituálních formulí – počínaje narážkou na Franze Josefa a Milanem Kunderou konče – a teprve poté přidává něco vlastního. Současný čtenář, nepřivyklý redundanci charakteristické pro orální kulturu, si ale nemusí tohoto posledního, autorského článku vůbec všimnout. Psát i číst o střední Evropě je jako odkazovat na věčné déjà vu.
Hráz protržená pádem železné opony způsobila mimo jiné, že myšlenka střední Evropy, probuzená podzemní řekou disidentských rozprav, se najednou stala jedním z hlavních proudů veřejné debaty. Konaly se nekonečné konference, sympozia, setkání umělců, spisovatelů, politiků. Každý pořádný časopis otevíral zvláštní středoevropskou rubriku nebo se alespoň snažil publikovat co nejvíc článků věnovaných této problematice. Nadace, jako např. polské Pogranicze, realizovaly projekty, jež znovu objevovaly zapomenuté multikulturní dědictví regionu. Kolem pojmu střední Evropa se vytvořila řada kulturních, vědeckých a nakladatelských iniciativ. Zdá se, že to trvá dodnes. Střední Evropa se rituálně vrací při rozmanitých slavnostech a s ní spojená hesla – dialog, multikulturnost, pomezí, tolerance – se natrvalo usadila v hantýrce neziskových organizací a grantů Evropské unie.
Tato neutuchající popularita však trochu zneklidňuje. Existuje ještě nějaká oblast, kterou může pojem střední Evropa osvětlit, nebo je to přízrak, jejž drží při životě pouhý zvyk a nedostatek lepších termínů?
Soukromý zeměpis
„V čem je podstata a zvláštnost prostoru zvaného střední Evropa? Tento prostor je spor. Spor se vede o výklad toho, co tento prostor znamená. Nejde o interpretaci textu, nýbrž o pochopení skutečnosti,“ psal v roce 1969 Karel Kosík v Století Markéty Samsové. Jeho esej je prorocký, neboť zachytil pozdější problémy s recepcí středoevropského mýtu. Když se polský spisovatel Andrzej Stasiuk pokusil v knize Moje Evropa. Dvě eseje o Evropě zvané Střední (Moja Europa. Dwa Eseje o Europie Zwanej Środkową, 2000; česky 2009 – společně s J. Andruchovyčem) o vymezení hranic střední Evropy, vzal kružítko a nakreslil v atlase světa kruh s poloměrem odpovídajícím vzdálenosti 300 kilometrů. Jeho středem se stal spisovatelův dům v Beskydech. Tento projekt „soukromého zeměpisu“, cestování nikoli imaginárního, literárního, ale reálného, se stal velmi přitažlivým, neboť člověka proměňuje v objevitele neznámých, exotických krajin, které skrývá nejbližší sousedství. Je to zvláštní exotika. Stasiukova střední Evropa leží na periferii, ostentativně mimo hlavní trasy. Je to krajina rozpadu, chudoby, zapomnění, smutku, brakových a pomíjivých znaků lidské aktivity; až bolestivě hmotná věcností materiálního, rozpadajícího se světa industriálních prostorů, handmade vozidel, prázdných postkomunistických obchodních domů v ospalých městečkách. Takový prostor vyžaduje cestování v co nejdrsnějších podmínkách; osobními vlaky, starými autobusy, autostopem či nejlépe pěšky, jako Wolfgang Büscher v Berlin-Moskau. Eine Reise zu Fuß (Berlín-Moskva. Cesta pěšky, 2003).
Cestovatelský deník, čirý literární konstrukt, se pouze tváří jako zápis tělesné zkušenosti vnějšího světa. Putování střední Evropou znamená cestu literaturou a skrze literaturu. Stasiuk cestuje po stopách filosofů a spisovatelů, navštíví rodiště Emila Ciorana a horskou trať v Marmaroši, jež se staly základem pro imaginární krajinu v románu Ádáma Bodora Okrsek Sinistra (Sinistra körzet, 1992; česky 2008). Spisovatelé putují střední Evropou společně s jinými spisovateli. Jáchym Topol popisuje návštěvu u Stasiuka a výlet s partou starých kamarádů k mytické Dukle. „Čtu jmena míst, co znám z knih“ (Supermarket sovětských hrdinů, 2007). Během putování kamarádi rozmlouvají – o literatuře. Už poněkud zaprášený romantický mýtus o putování nostalgickou přírodou, cikánském životě, přátelství začal přitahovat mladé buřiče, kteří se Stasiukovou knihou (Jadac do Babadag, 2004; česky Cestou do Babadagu, 2009) v ruce hledali vlastní Babadag – aby ho potom samozřejmě popsali. Střední Evropa, oxymórový „divoký střed“, se stala prostorem pro kvazibeatnické poutě. Skutečnost zase zmizela v nekonečné hře šifrování a četbě tajemných znamení. V síti zrcadlových obrazů ztratil člověk jistotu, po kterých stopách vlastně cestuje.
Rodinná vyprávění jako fetiš
Podle Czesława Miłosze je osudem Středoevropanů zápas mezi zapomněním a hypertrofií paměti. Pro současnou středoevropskou literaturu je příznačný zvláštní vztah k minulosti. Jestliže je paměť výrazem morální odpovědnosti vůči předkům, a především pak vůči obětem, jak psal Paul Ricoeur v La mémoire, l’histoire, l’oubli, (Paměť, dějiny, zapomnění, 2000), pak skrze vyprávění těch, jež historie zbavila hlasu, současná středoevropská literatura funguje jako etické zadostiučinění. Spisovatelé se snaží popsat konkrétní osudy, rekonstruovat osobní příběhy, obnovit přetržené životopisy. Je to vidět v esejích Jurije Andruchovyče nebo v literárně-reportérských aktivitách Martina Pollacka, který se snaží dovršit nedokončené příběhy ze středoevropských archivů. Tento postoj také vyplývá z osobní zkušenosti autora, jehož otec byl členem SS. Vyprávění rodinného příběhu se stává svého druhu vypořádáním s minulosti (Der Tote im Bunker Bericht über meinen Vater, Mrtvý v bunkru. Zpráva o mém otci, 2004; česky 2007), v jiných dílech pak přenechává autor hlas těm, kteří se stali oběťmi ideologie, již vyznával otec, např. ve Warum wurden die Stanislaws erschlossen? (Proč byli Stanislavové zastřeleni?, 2008).
Střední Evropa se stává zemí vypravěčů. Každý osud stojí za to, aby byl vyprávěn. V tomto bezmála egocentrickém návratu k rodinným, soukromým příběhům, v téměř fetišistické pozornosti věnované starým předmětům a fotografiím, v citlivosti k detailům každodenního života lze vidět fenomén, jejž Andreas Huyssen popisuje jako „memory boom“ (Twilight Memories. Marking Time in a Culture of Amnesia – Soumrak vzpomínání. Mezník v kultuře zapomnění, 1995). V síti mediálních zprostředkování, simulací, fantazmatů se před člověkem zakrývá nezbytný prvek lidské existence – jeho smrtelnost. Za téměř zoufalým setrváváním v minulosti stojí snaha zachytit sebe sama ve vlastní časovosti a pomíjivosti. Ve světě zrychlené nostalgizace, v němž dvacetiletí lidé vytvářejí mytologické přiběhy o dávných časech svého mládí, by střední Evropa coby území melancholie mohla poskytnout také rámec a jazyk pro vyjádření radikálně nového zakoušení minulosti.
Módní výstřelky a staré písníčky
Jako každý správný mýtus plnil příběh o střední Evropě i funkci kratochvíle a potěšení. V osmdesátých letech ukazoval západní univerzum hodnot jako pramen středoevropské identity. Funkci „jiného“ a „cizího“ střední Evropy plnil – stejně mytologizovaný – Východ. Mýtus střední Evropy byl heroický, zdůrazňoval figuru nevinné oběti. Po roce 2000 se směr těchto narací podstatně změnil. Útěk do střední Evropy se stal odpovědí na strach ze splynutí se Západem. Západ je povrchní, homogenní, vykořeněný, zdůrazňovali jeho kritici a hledali ve střední Evropě ztracený ráj kulturní rozmanitosti a přirozených, hlubokých mezilidských vztahů, jejichž smysl se rodí ze vztahu k minulosti a k prostoru. Kvůli své sémantické mlhavosti se stal mýtus – zejména v Polsku a Maďarsku – záminkou pro narace dokonce nacionalistické a revizionistické. Používají-li konzervativní intelektuálové termín středoevropské hodnoty, často mají na mysli hodnoty národní. Pojem střední Evropa se pak stává spíše rétorickým alibi, jež ve skutečnosti skrývá touhu pro bývalé kulturní a politické hegemonii v regionu.
Jestliže se potenciál, který objevila myšlenka střední Evropy po roce 1989, v posledních letech trochu rozptýlil, má to několik důvodů. Jednak je to známka přesycenosti – po skoro dvacetileté módě středoevropské literatury vlna zájmu přirozeně klesá. Překážkou může být rovněž textocentrický charakter mýtu. Mýtus střední Evropy, i když předstírá spojení s drsným jádrem skutečnosti, zůstává mýtem elitářským a hermetickým. Středoevropská mytologie od začátku působila četné potíže. Spojovalo-li něco množství názorů a pohledů na střední Evropu, bylo to rituální pochybování o její existenci, od svého zrodu byl tento mýtus paradoxní a ambivalentní. Mapuje spíše to, co chybí, než to, co existuje; popisuje spíše zkušenosti krize a rozkladu než harmonie a jednoty. Rozporuplné, fragmentární výprávění překvapivě působí jako stará písnička, jejíž melodii už známe nazpaměť – i když irituje a nudí, zároveň utěší a na okamžik nabídne trvalý bod v proměnlivé a neuchopitelné skutečnosti.
Autorka je doktorandka v Institutu polské kultury Varšavské univerzity.