editorial

Podle postmoderního filosofa Jean-Françoise Lyotarda žijeme v době, která ztratila důvěru k velkým příběhům, respektive přestali jsme věřit, že tato vyprávění mají legitimizační moc. Poučeni Rolandem Barthesem víme, že mýty už nás se světem neslaďují, nezabydlují v jeho žité skutečnosti, nýbrž že tuto skutečnost přepisují, ideologizují, falšují. Téma tohoto čísla je skeptické a těšitelské zároveň. Martin Pokorný ironicky konstatuje, že literatura nic neodhaluje ani nemyslí. Dokonce i útěky k intimním příběhům selhávají a z rodinných vyprávění se stává fetiš. Oblíbené nové mýty – jako například „mýtus střední Evropy“ – začínají nudit a slouží pouze k zaplňování rubrik grantové administrativy; břitký demystifikační humor mytologa Járy Cimrmana ve skutečnosti skrývá historiografickou selanku učebnic dějepisu a interpretačních klišé. A dokonce i Batman, starý dobrý veterán mytologických narací, podléhá podle Josefa Řídkého paranoidnímu čtení, střiženému dle šablony revolučních mýtů levicových intelektuálů. Spor o interpretaci Batmana současně ukazuje meze mytologického a ideologického čtení a potvrzuje, že síla mýtu spočívá v tom, že se jakékoli analytické reflexi vzpírá. Jaká škoda, že psi nemají literaturu!