Svět je pryč, musím tě nést

MÁK

Když do noci chce cizí ohně vrhat,

jež podmaňují si puls hvězd,

smí moje touha jako požár trvat,

být tvého džbánu devaterá zvěst.

Věř horoucímu máku jeho zápal,

když hrdě hýří tím, co léto dá,

a žije, aby ve tvých brvách pátral,

zda rudý sen se tvojí duši zdá.

Jen bojí se, až purpur z něho spadne,

když vyleká se vánku ze zahrad,

že jeho nejmilejší v oko padne

rmut srdce, jeho černý spodní šat.

VZLÉTLA NEJBĚLEJŠÍ Z HOLUBIC:

já milovat tě smím!

Už v němém okně němé dveře kývou se.

A v tichou halu vstoupil tichý strom.

Tys blízko tak, že ani nejsi zde.

Z mé ruky bereš tento velký květ:

ne bílý, rudý, modrý – jej ale bereš si.

Kde nikdy nebyl, navždy bude teď.

My nebyli jsme nikdy, tak zůstaneme s ním.

ZE SRDCÍ, ZE HLAV

raší stonky noci,

slovo, vyřčené kosami,

sklání je do bytí.

Němí jak ony

vaneme ke světu:

pohledy naše

kříží se kvůli útěše,

tápou vpřed,

kynou nám ze tmy.

Nezračně vmlčí se tvé oko do mého,

na své pouti

zvedám tvé srdce ke rtům,

zvedáš mé srdce k svým:

co nyní pijeme,

hasí žízeň hodin;

co nyní jsme,

hodiny nalévají času.

Chutnáme mu?

Ani hles, ani svit

mezi nás nevklouzne, aby to řekl.

Ó stonky, vy stonky.

Vy stonky noci.

TŘPYT

Mlčenlivým tělem

ležíš v písku vedle mne,

pokrytá hvězdami.

……………

Zlomil se paprsek

na cestě ke mně?

Nebo snad hůl

zlomili nad námi,

a ta se tak třpytí?

BRETONSKÉ POBŘEŽÍ

Shromáždilo se, co jsme vídali,

na rozloučenou s tebou a se mnou:

moře, jež nám na souš vrhalo noci,

písek, jež jimi prolétal s námi,

o kus dál rezavě rudý vřes,

v němž se nám udál svět.

SE VŠEMI MYŠLENKAMI vyšel jsem

ze světa: bylas tu ty

ty moje tichá, ty otevřená, a –

přijalas nás.

Kdo

říká, že nám vše odumřelo

v lomeném pohledu?

Všechno se probralo, počalo.

Velce připlulo slunce, světle

mu stály duše a duše vstříc, jasně

a rozkazem předmlčely mu

jeho dráhu.

Zlehka

se rozevřel tvůj klín, tiše

vystoupil do éteru vánek,

a co se tu oblačilo, nebyl to,

nebyl to tvar a z nás,

nebylo to

dobré jako jméno?

V POLÍCH

Stále ten jeden, ten topol

na lemu myšlenky.

Stále ten prst, co se tyčí

na mezi.

Daleko před ním

váhá v soumraku brázda.

Zato však oblak:

ten pluje.

Stále to oko.

Stále to oko, kterému otevřeš

víčko, když zasvítí

jeho sklopený partner.

Stále to oko.

Stále to oko, jehož pohled

ovíjí jeden, ten samý topol.

PROČIŠTĚNÍ, pročištění.

Kdybychom teď byli nože,

vytasené jako tehdy

v pařížském podloubí, na zážeh očí,

přiskočil by

arktický býk

a korunoval námi své rohy

a bodal, bodal.

VELKÉ, ŽHNOUCÍ KLENUTÍ

spolu s

vyhrnuvším, vyřinuvším se

rojem černých hvězd:

zkamenělému čelu skopce

vpálím ten obraz mezi

rohy, jimiž se,

ve zpěvu vinutí, rozpíná

morek vysrážených

moří srdce.

Proti

čemu

on nevyráží?

Svět je pryč, musím tě nést.

ČERNĚ,

jako rána vzpomínky,

šátrají oči po tobě

v té korunní zemi,

vykousané zuby srdce doběla,

jíž zůstává naše postel:

touto šachtou musíš přijít –

přicházíš.

V semenném

smyslu

tě vyhvězdí moře, nejvnitřněji, navždy.

Dávání jmen je u konce,

přes tebe vrhám svůj osud.

JÁ VÍM

A ty, i ty –:

v své kukle.

Jako vše, čím kolébá noc.

Ten třepot křídel okolo:

já slyším je a – nevidím!

A ty,

jako vše, co odňato dni:

v své kukle.

A oči, jež tě hledají.

A mé oko mezi jinými.

Pohled:

o vlákno víc, co tě ovíjí.

Ten pozdní, pozdní svit.

Já vím: je na vláknech třpyt.

HALDA

Vedle mne žiješ, podobně:

jako kámen

v propadlé tváři noci.

Ó tahle halda, má milá,

kde se do úmoru kutálíme,

my kameny,

od stružky k stružce,

pokaždé oblejší.

Stejnější. Cizejší.

Ó tohle opojené oko,

které tu bloudí jako my

a občas nás

s údivem uzří vjedno.

DVOJPODOBA

Dej svému oku v komoře být svící,

pohledu knotem,

dej mně dost slepoty,

abych jej zapálil.

Ne.

Učiň to jinak.

Vyjdi před dům,

zapřáhni svůj strakatý sen,

dej promluvit jeho kopytům

ke sněhu, jejž jsi svála

z lomenice mé duše.

PEŘEJEMI TRUDNOMYSLNOSTI,

podél holého

zrcadla ran:

tady se plaví těch čtyřicet

bezkorých stromů života.

Jediná proti-

plavkyně, ty

je čítáš, dotýkáš se jich

všech.

DVANÁCT LET

Pravdou

zůstala, pravdou se

stala řádka: … tvůj

dům v Paříži – 

obětiště tvých rukou.

Třikrát nadechnout,

třikrát problesknout.

 ………………

Roste němota, roste hluchota

za očima.

Vidím rozkvétat jed.

V každém slovu a podobě.

Běž. Pojď.

Láska si smazala jméno: a

připisuje se tobě.

TŘPYTIVÝ PEŇ

Slovo,

kterému jsem tě rád ztratil:

to slovo

Nikdy už.

Byla to,

někdys to věděla též,

byla to

svoboda.

Pluli jsme.

Víš ještě, že jsem zpíval?

Třpytivým pněm jsem zpíval, kormidlem.

Pluli jsme.

Víš ještě, že jsi plula?

Zela jsi, ležela přede mnou,

ležela jsi mi, ležela

jsi mi před

mou před-

skočivší duší.

Plul jsem za oba. Neplul.

Plul třpytivý peň.

Plul? Vždyť byla tůň

kolem dokola. Bez konce rybník.

Černý a bez konce, visel tak,

visel tak dolů ze světa.

Víš ještě, že jsem zpíval?

Tohle –

ó tohle unášení.

Nikdy už. Ze světa. Nezpíval. Zela jsi,

ležela před mou

toulavou duší.

KRYSTAL

Ne na mých rtech hledej svoje ústa,

ne před branou cizince,

ne v oku slzu.

O sedm nocí výš putuje k rudé rudá,

o sedm srdcí hlouběji buší na bránu ruka,

o sedm růží později zašumí kašna.

Z MODŘE, jež si ještě hledá oko, piji jako

první.

Ze tvé stopy v písku piji, když tu vidím:

koulíš se mi mezi prsty, perlo, a už rosteš!

Rosteš jako všichni, kdo jsou zapomněni.

Kutálíš se: černá krupka rmutu

padá do šátku, zbělel od mávání při loučení.

LÁSKA, v kráse svěrací kazajky,

míří k páru jeřábů.

Koho, kdo prolétá ničím,

přenese to, co je tu vydýcháno,

do jednoho ze zdejších světů?

NASYP mi do očí okr:

už v nich

nežiješ,

šetři

na darech

do hrobu, šetři,

obejdi kamenné řady,

po rukou,

jejich snem

přejeď po

šupině ražené

ze spánkové kosti,

na

velkém

větvení s-

děl se okru

třikrát, devětkrát.

VIDÍME TĚ

Vidíme, nebe, tě, vidíme.

za puchýřem puchýř

vyrážíš,

za vředem vřed.

Množíš tak věčnost.

Vidíme, země, tě, vidíme.

za duší duši

vypouštíš,

za stínem stín.

Tak dýchají požáry doby.

K OSTROVU

K ostrovu, po boku mrtvých

s člunem již z lesa srostlí,

nebeské supy kolem paží,

na duších saturnské prstence:

veslují cizí a svobodní,

ledu a kamene mistři:

zvonivě noří se kolem nich bóje,

vyje žraločí moře modř.

Veslují, veslují, veslují –:

mrtví, vy plavci, jen vpřed!

Sítěmi pokryjte ještě i tohle!

A zítra se moře nám vypaří!

NĚMÉ PODZIMNÍ pachy.

Hvězdnice, neohnutá, procházela

mezi domovem a propastí

tvojí pamětí.

Hmatatelně přítomná byla jakási

cizí ztracenost, jako bys byl

téměř

žil.

MILOUNKÝ LOMIKÁMEN

ve spáře dlaždic

dohola

zmodleného, skleníku-

cely azylu,

rohovitý pohled

vespává se do po-

otevřených vrat,

klackovitě

přiklátí se zpupně

svéprávná slabika,

procitnuvší

slepecká hůl jí přikáže

místo za

hřívami šimlů.

SVĚT K PŘEKOKTÁNÍ,

u něhož budu bývalý

host, jméno,

co pot stékající ze zdi,

kterou vzlíná rána.

Z německých originálů vybrala a přeložila Věra Koubová.