Bon Apetit! (Vánoční povídka)

PART I

 

McJob!

„Nechápu, proč tolik lidí nesnáší Vánoce – já je mám, do prdele, rád.“ Snad chtěl říct víc, možná vysvětlit důvody své lásky, ale nedostal šanci. Do kanceláře kreativců vlítnul Art Director a hned to ze sebe začal sypat: „Potečou penízky. Zase jednou maso, ze kterýho kape! Ale musíte máknout, chlapi!“ (Ve skutečnosti řekl: hošši!) Podíval se na každého jednotlivě jako trenér. Sedělo jich tu pět. BabyBox, Angelo, NoBrain, Paralyzer a Kim Sen. Samozřejmě přezdívky. Reklamní textaři.

Nejlepší nápady z celého týmu měl Bezmozek – to se vědělo. Jen je nedokázal dotáhnout. Dát jim potřebný dvacetivteřinový rámec – pokud šlo o spoty. Skončit na ideálních pěti slovech – pokud šlo o slogany. Léta žije s kulkou v hlavě. Na zdi má zarámovaný rentgenový snímek plic Marilyn Monroe. Vždycky se mu líbila.

Art Director křísnul zapalovačem. Chtěl si ten nastávající svátek reklamy vychutnat. Zapálil si. Pak to na ně konečně rozbalil: „Hamburger (jak něžně říkáme, ,burger‘) je americký sendvič, který se vyrábí z namletých hovězích ostatků – z pečené masové placky, vložené mezi dvě půlky rozkrojené žemle. Pod horní polovinu housky se na maso přidávají různé přísady, jako je například americký kečup, americká hořčice, americká majonéza, různé saláty (třeba ten hlávkový), sýr, cibule, eventuelně jiné americké speciality.“

„Chceš říct Em-Sí-šit,“ konstatoval MC Paralyzer, copywriter, který si pořád ještě rád tu a tam zarapuje ve sprše. Který dokonce sám sebe párkrát načapal, jak v noci cestou z kanceláře vystříkal na zeď takové to „Ty čubko, vylez! Ukaž se, ty buzerante!“ – prostě hlody, co se běžně tagujou na chodník před domy celebrit.

„Mekův karbouš,“ doplnil ho Inflatable Angelo, který na vlastní kůži zažil, co to je takzvaný McJob. Angelo, třeskutá povaha (po matce potomek italských přistěhovalců, po otci Ir), si dal jméno podle nafukovacího panáka papeže Benedikta. Do „Mekáče“ nastoupil na letní brigádu, potřeboval peníze na svoji první pouť do Říma. Nevěřil, že papež opravdu existuje. Chtěl ho vidět na vlastní oči.

Termín McJob označuje nepřitažlivé, blbě placené činnosti s nevelkými vyhlídkami do budoucna. Neologismus. Původně označoval práci pro McDonald’s, nyní se používá jako pejorativní označení pro jakoukoli práci, kde je typická vysoká fluktuace a snadná nahraditelnost zaměstnanců, nízký plat a mizivé možnosti organizovat se v odborech – jednoduše naprosto neperspektivní zaměstnání.

 

Maso, co v housce hejbe nohama

Angelo nevydržel v plnírně housek dlouho. Ke vší smůle pracovala jeho tehdejší holka u mlecí linky na Mc-maso. Jednou na schůzce porušila slib mlčenlivosti a pochlubila se, že do rozemleté břečky se občas nějakej vtipálek „vyhoní“ a prej i „vystříká“, ale že tohle je opravdu jen naprosto mizivý procento živočišný bílkoviny v burgrech. Mnohem víc jí dodávají takový ty broučci – řekla „broučci“! –, co mlátěj krovkama do podlahy, když utíkaj.

Nebylo mu z toho dobře. Zmlátil ji a poblil se. Brzy se rozešli. Ale nikdy už nezapomněl na fakt, že i ve FastKarbanátku se tu a tam může objevit něco extra-nechutnýho.

Inflatable Angelo: „Kámoška, kterou jsem kdysi píchal, dělala na Mc-lince u míchačky na Mc-maso, a měla tudíž vysoké ponětí o tom, co tvoří 25% podíl bílkovin ve fastburgerech. Budete se divit, ale nejsou to hlodavci – krysy, myši, potkani. Je to hmyz. Jmenovitě typ Croach GT s pohonem na všech šest nohou…“

„Což je ovšem dobře,“ vlítnul mu do řeči BabyBox, „protože o tomhle broučkovi se ví, že má mimořádné schopnosti. Tím pádem musí mít i mimořádné masíčko – takže já vůbec nic nenamítám.“

Paralyzer: „Snad jenom – tyhle typy fastburgerů by se měly označovat Croachburger™, nejrychlejší jídlo na světě. Viděli jste ho přece frčet. Ten nemá v hmyzí říši soupeře!“

NoBrain: „Copak to, ale uřízni mu hlavu – von nezhebne. Funguje v pohodě dál. Až po měsíci, po dvou umře hlady, protože mu chybí držka… Nemá, čím by žral!“

BabyBox: „Troufnu si říct, že tohle masíčko hejbe v žemli nohama ještě měsíc poté, co mu ostří míchačky na maso odřízne hlavu. Croach není blbej a jen tak nezhebne. A protože není blbej, neublíží mu ani nějaká pitomá radiace.“

Kim: „Taky jsem slyšel, že šváb je nesmrtelnej. V Severní Koreji uvažovali, že vyroběj atomovou bombu ze švábů. Navlíknou jim na záda takový malý batůžky s plutoniem. Pak to hoděj přes demilitarizovanou zónu na Jih… někam, kde má fabriky Samsung, Hyundai…“

Kim toho moc nenamluvil, ale když něco řekl, stálo to za to. Poloviční šikmoočka – snad po matce. Celým jménem si říkal Kim Ir-sen. Divný jméno. Nikdo tu proti němu nic neměl, americkou hymnu zvládal bezvadně. Všichni jen doufali, že není double-agent ze Severní Koreje.

Kimovy začátky v reklamě nebyly slavné. Když poprvé projevil zájem o tuhle práci, chtěli po něm, aby se každý den nechal na osm hodin zavěsit na paraglajd nad město jako živá reklama. Na sobě měl mít kostým supermana – ovšem v barvách nejmenované firmy, co vydělává miliardy ožíháním syntetických kuřat. Kim Ir miloval korejskou poezii a rád z ní citoval. Třeba teď:

 

Na cestě do hor Sörak-san jsem potkal/ Mnicha, jenž v horách Kägol-sanu byl.

Ptal jsem se, co tam podzim ozdobil/ A jakou barvou listy klenů protkal.

Padá tam jíní, řekl, dny se chvějí/ A to je čas, kdy je tam nejkrásněji…

 

Šampión

Art Director: „Hošši, necháte mě říct tu ,bombu‘, anebo budete dál žvanit o píčárnách? Jste sice placený za nápady, ale čas jsou taky peníze!“

NoBrain: „Ne vážně, croach je absolutely nezničitelnej! Poslouchejte, co se vopravdu stalo.“ – Vytahuje z koše noviny. Hledá článek. Čte: „V Deerfield Beach na Floridě minulej tejden zemřel chlap, co byl šampiónem v pojídání švábů. Asi třicet účastníků tady soutěžilo o krajtu, kterou měl pro vítěze majitel zdejšího zverimexu. Dvaatřicetiletému Archboldovi se během soutěže udělalo nevolno, zkolaboval a na místě zemřel.“

„V prvém kole se pojídají mouční červi. Ve kole druhém do sebe šampión nasypal sklenici plnou švábů. Asi po pěti minutách řekl: ,Je mi strašně!‘ Mysleli jsme, že hraje divadlo, že se chce jen vytáhnout, prohlásil prý majitel zverimexu Ben Siegel. Dodal, že všichni soutěžící podepsali prohlášení, že přijímají odpovědnost za účast v této ,neortodoxní soutěži‘. Při příchodu prý šampión vypadal zdravě. U ostatních soutěžících žádné zdravotní komplikace nenastaly…“

Art Director: „Nejsme zverimex, ale reklamní agentura. A já tady mám božží job!“

NoBrain: „Počkej ještě! Pozdější pitva prokázala, že většina švábů, které Archbold pozřel, asi třicet kusů, byla v jeho žaludku i po čtyřiadvaceti hodinách v pohodě (alive and well). Věřím, že by v jeho břiše žili spokojeně dál, kdyby patolog nerozřezal žaludek… Já je znám! Celá moje kuchyň je zná…“

Gay Director (Ježiš sorry, přeřeknutí. Samozřejmě má být Art Director – pozn. autora) neztrácel glanc: „Žádnej McJob, ale MegaJob, hošši. To posype!“ – Sálala z něj energie, kterou poskytuje jen víra a naděje. Podle toho si vychutnával tenkou cigaretu. Vysával ji, jako by byla vymáchaná v klučičím estrogenu.

„Tak už řekni, vo-co-teda-de!“ vyzval Bezmozek Art Dira, který byl ještě před pár měsíci řadovým kreativcem jako oni. Ale pak udělal to „bingo“ s mega-úspěšnou kampaní na chladivou náplast na opruzenou prdel a hemeroidy (kampaň se jmenovala „Let’s dance“ a podařilo se v ní vkusně oprášit i Bowieho vele-vele hit. Slogan zněl: „Let’s dance with Cool-Roid!“).

Silver Foreskin byl významná postava místní gay komunity. Dlouho zpíval a tančil v Travesty Clubu. A byl tu první, kdo požádal o rozvod z registrovaného partnerství. Vdával se v Kalifornii celý v růžovém jako plameňák, ale to už teď bylo jedno. Prostě se něco stalo a už mu tady nikdo neřekne jinak než „umělecký šéf“ nebo A-Dir (Ej-Dir), přestože to vždycky byl a bude Foreskin. Časy se mění a my s nimi.

 

Poslední slintání

ArtDir do toho teda vlít nohama: „Za vším je průzkum, chuťová statistika. Nějakej diplomant sociologie se rozhodl, že zmapuje poslední chutě masových vrahů odsouzených na Smrt (NDTAP: Near-Death-Taste&Appetite-Preferences). Rozeslal dotazníky do všech federálních věznic s přidruženou celou smrti a disponujících alespoň jedním čekatelem na poslední večeři.“

ArtDir chodil po místnosti jako modelka po mole: „Když se do FastDonald’s dostala z tisku informace, která explicitně hlásala, že to, co si odsouzenci k smrti přejí nejčastěji, je rozkrojená žemle s masovou plackou, označovaná jako fastburger (jedná se samozřejmě o ,poslední přání‘, jemuž je slušné vyhovět), v marketingovém oddělení potravinářské korporace se rozhodli, že už nic neponechají náhodě. Okamžitě se obrátili na University of Bronx (instituci, která za průzkumem stála) a současně i na Federální Ministerstvo Spravedlnosti s urgentní žádostí o upřesnění získaných dat. ,Společnost FastDonald’s s maximálním uspokojením přijala výsledky nezávislého průzkumu mezi odsouzenci k nejvyššímu trestu. S důvěrou Vás žádá o bližší specifikaci produktů… bla, bla, bla.‘ Byl to i popud k pokračování testů, které se korporace rozhodla sponzorovat.“

ArtDir si před ně sedl na stůl, hodil „subsmyslně“ nohu přes nohu (jak by to udělala ženská v krátké sukni) a pokračoval: „Výzkum trvající další tři roky potvrdil, že odsouzenci si před exekucí nejčastěji přáli (a přejí) hamburger typu Big Nasty Bacon s dvojitou majonézou. Druhou příčku obsadil typ McChicken Tripleburger. A na třetí příčce se usadil klasický Big Fast s kečupem plus s kávou v kelímku. Teprve na dvanáctém místě se objevilo přání ochutnat aspoň jednou v životě šampaňské a kaviár…“

„Doufám, že začínáte chápat!“ vykřikl vítězně ArtDir. Bezmozek, aniž by se hlouběji zamyslel, ze sebe vyplivnul: „Rozmrdaný maso nacpaný do molitanový koule...“

ArtDir: „Marketingové oddělení FastDonald’s se obrátilo na tři renomované reklamní agentury s úžasnou pobídkou: připravit reklamní kampaň, která by dokázala efektivně a consument’s friendly absorbovat gastro-data získaná v celách smrti. Jednou z vybraných agentur jsme MY!“ triumfoval a vystřelil přitom rukou vzhůru jako Fredy Mercury. „Bude se hrát ruleta o megaprachy!“ řekl labužnicky, přičemž prsty udělal pohyb připomínající krupiéra z Vegas. Pomyslná kulička začala skákat po číslech… „Takže… Já se teď jdu vylulat… Než se vrátim z hajzlíku, rozeberte si to. Ať s tím pohnem, hošši,“ dodal ještě.

 

McMasakr

„Vybavil se mi Sandiegský masakr,“ rozpomněl se Angelo. „V tamní filiálce McDonald’s se svýho času odehrálo zajímavý divadlo. Do restaurace přišel nedávno propuštěný pracovník ochranky J. O. Huberty. Vytáhl zbraň a začal střílet. Jedenadvacet zákazníků zabil. Museli povolat vrtulník s odstřelovačem FBI. Ten ho pacifikoval dvěma střelami do kolen. Hubertyho manželka podala na soukromou agenturu i na McDonald’s žalobu, že manžel byl neustále přepracovaný. Byla zamítnuta a popravili ho. V tomhle ohledu je pozoruhodné, že J. O. si prý před popravou vůbec nepřál žemli, ale vykouřit kanára od nejmenované herečky, kterou k smrti miloval a po níž k smrti toužil. Ta s těma… No ta… Olivia ‚Puma‘ Doll.“

BabyBox byl první, kdo chytil hozené lano: „Chce se po nás, abychom to rozjebaný maso pomohli prodat upečený na elektrických křeslech. Rozumím dobře?“

BabyBox byl nalezenec, našli ho někde v Austrálii. Z legrace říká, že v klokaní kapse. O svých rodičích nic neví, anebo nechce vědět – což je pravděpodobnější. Vždycky ale věděl, že jeho snem je Amerika. Přál si být americkým spisovatelem – jako Scott Fitzgerald, Henry Miller nebo Bill Burroughs. Nakonec se do „země snů“ dostal na nákladní lodi zalisovaný v bedně s ovčí vlnou.

Zpočátku se protloukal, jak se dalo. Ze začátku jako sběrač sloních výkalů – což byla jedna ze dvou prací, kterou mu nabídli na pracovním úřadu. Tou druhou byl dekoratér útulku pro tučňáky. Samozřejmě v ZOO. O Terra Australis až obsedantně často říká: „Všichni tam na čtyřkolkách lověj přemnožený klokany a řežou jim koule – kvůli testosteronu. Chtěli po mně, abych dělal totéž.“ Přiznává, že miluje filmy jiného „klokana“, co taky pláchnul, Baze Luhrmana. Když popáté viděl jeho verzi Romea a Julie, a pak ještě osmkrát Moulin Rouge, přestal se štítit tekuté a slizké obrazové postmoderny a našel se v břitké propagační poezii a jepičím světě spotů.

 

Takže k věci!

„No, takže k věci!“ řekl Silver Foreskin, když se vrátil z hajzlu. Ruce vopláchnutý, učesanej, navoněnej – ihned smečoval: „Fastburger může být podvědomě spojován s uspěchaným a nezdravým způsobem stravování, vysokým cholesterolem, s epidemií obezity. Možná i s třídním předsudkem, že se tímhle laciným produktem krmí jen lidský odpad – lůza, nikoli crème de la crème… Jestliže ovšem tyhle Mc&Fast produkty vědomě spojíme s neuspěchaným a víceméně asketickým životním stylem vězňů v celách smrti, s kriminální elitou, můžeme tento klamný proti-mýtus rozbourat. Případně se pokusit o jeho postmoderní dekonstrukci. Všichni víme (a ví to i konzumentská veřejnost), že i kriminální kultura má svůj ,pop‘, má své Stars, své V.I.P.s’, takové ty megacelebrity, jako Charlie Manson…“

Kim: „Kdože?“

BabyBox: „Marilyn Manson…“

NoBrain: „Ale hovno! Charlie Manson, známý americký zločinec a hudebník, spoluzakladatel komunity známé jako ,Manson Family‘. Natočil v cele smrti několik alb, první z roku 1970 se jmenovalo ,LIE: The Love & Terror Cult‘. Na kytaru ho naučil spoluvězeň.“

BabyBox: „A co jsem řekl špatně?“

NoBrain: „Charlie! Charlie ,Čuně‘ Manson…“

Bezmozek informaci dokonce upgradoval: „Trent Reznor nahrál jedno z alb Nine Inch Nails v domě na 10050 Cielo Drive, kam Manson poslal ty svý slepice vraždit. Nahrával v baráku, kde byli zavražděni Sharon T., Abigail F., Wojciech F., Jay S. a Steven P. – chápeš už? V roce 1994 ten dům zbořili, ale Trent si stačil odnést vstupní dveře. Ty samé dveře, na které Susan Atkinsová napsala krví, jež patřila ubodaný Sharon Tateový, ,Pigs‘. Ty dveře pak používal jako vstupní dveře ke svému nahrávacímu studiu s názvem Le Pig, kde vzniklo i ,The Downward Spiral‘.“

ArtDir: „Apropó, díval jsem se do té studie, hošši… Jen jsem trochu zalistoval a u jména Charles Milles Manson (ročník 34, trest si odpykává ve věznici Corcoran v Kalifornii) lze najít trochu absurdní stanovisko… Nedá se to pro věc použít. Je to – jak to říct – příliš ,hippie‘, prostě mimo mísu.“

Foreskin si znovu zapálí a spolu s kouřem vydechne další info: „Součástí gastro-testů byla i ,fake exekuce‘ (do poslední chvíle předstíraná poprava) na tomhle legendárním vrahovi s vůbec nejlepším Public Relation a s dokonale propracovanou image.“

NoBrain: „To je fakt. On je žijící Trade Mark, živoucí logo.“

ArtDir: „Ďáblův adoptivní syn Manson projevil jako poslední přání… Otázka totiž zněla jednoznačně a jasně: ,Jaký produkt firmy FastDonald’s byste si přál ochutnat před smrtí? Jedná se o vaši poslední večeři!‘ A on jim tam napíše: ,Mezi obě půlky nerozpečné (!) žemle vložit kapsličku pra-vé-ho švý-car-ské-ho LSD, tuto satanovu hostii.‘ Pochopil bych, kdyby kokain, speed, oxy, cokoli povzbuzujícího…“

„No nic, hošši,“ řekl ArtDir a protáhl si ruce. „Pracujte, přemejšlejte, nebudu vás rušit… Já jdu na oběd do Le Boeuf sur le Toit. Vy si tu mezitím udělejte brainstormík a za hodinku se sejdeme u mě v kanceláři. Ju?“ Než odešel na flambované palačinky s crème á la Pompidou (nebo á la Pompadour? – pozn. Autora), ještě zasršel: „Svatý Duch si vane, kam chce, ale když povystrčíte tykadla – nápady přijdou! Je toho plný astrál, jen to chytat!“

 

PART II

 

Brainstorming

Angelo se obrátil ke Kim Senovi: „Co by sis přál ty? Jaký by bylo tvý poslední přání, kdyby tě měli pověsit – anebo rozpéct na elektrickém křesle?“

„Tady v tom státě se podává jenom fenolová injekce,“ umírňoval ho Paralyzer.

Kim: „Poslední přání já? Popít čaj s Buddhou…“ Pak se ještě na moment zamyslel a dodal: „Jednou ráno přišel žák zenu k Mistrovi a uklonil se. Mistr řekl: ‚Chceš se na něco zeptat?‘ – ‚Ano. Co to je smrt?‘ – ‚Už jsi mrtvý,‘ odpověděl mu Mistr. – ‚Mnohokrát děkuji. Už chápu,‘ řekl žák.“ Kim Ir se koutkem pousmál.

„Věčné ticho před narozením a věčné ticho po smrti. Život, to jsou dvě minuty hluku mezi nimi,“ kontroval Bezmozek. „Taky pěknej slogan, myslim si.“

Paralyzer: „Vzpomínáte na Stanley ,Tookie‘ Williamse? 4 vraždy. Jeho posledním přáním bylo, aby ho guvernér Kalifornie Arnold Schwarzenegger osobně vyvedl v poutech před věznici San Quentin – před tváře všech těch tisíců, co tam protestovaly proti jeho popravě – a tam ať mu Terminátor osobně vystřelí mozek…“ Přitom lusknul prsty, jako by se snažil imitovat jemné plesknutí.

„Když to nevyšlo,“ pokračoval Paralyzer, „požádal, aby mu postavili improvizovaný pódium na vězeňským dvoře a mohl si svojí ,labutí píseň‘ odrapovat tam, před ostatníma muklama. Arnie si ale nedal říct a stanovil jeho popravu na 13. prosince 2005. ,Tookie‘ byl namydlenej. A pak, sotva tu stříkačku se smrtícím koktejlem zahlíd, začal blejt a už nepřestal. Málem se jim zvratkama na popravčím lůžku udávil.“

Otřel si nártem ruky pusu: „Vůbec si nedovedu představit, že bych před takovou akcí měl chuť k jídlu. Navíc, použít ho do reklamy se mi zdá kontraproduktivní – a to i přes jeho původní popularitu u mládeže, u mládežnických gangů. Nakonec psal v cele smrti knížky pro děti a profiloval se jako člověk, kterej popírá vlastní rebelii. Prostě se posral – a to mladý nežerou. Ani mezi houskama ne!“

BabyBox: „Co třeba Aileen Wuornosová – 6 vražd a 6 rozsudků smrti. Fanatická lesbička. Proč nepoužít její příběh, když už se to recyklovalo i pro jiné komerční projekty? To je hrdinka pro mainstream! Dyť si vemte, že na základě jejího masového vraždění chlapů vznikla i opera. Jmenovalo se to ,Wuornosová‘ a zkomponovala ji lesbická skladatelka Carole Lucerová. Premiéru to mělo 22. června 2001 v San Francisku a dirigentkou byla lesbička Mary Chunová. Jestli nestačí, tak ultra-lesbická novinářka Sue Russellová napsala knihu o jejím životě ,Lethal Intent‘ a gay filmař Nick Broomfield o ní natočil dokument ,Aileen: Život a smrt masové vražedkyně‘. Konečně v roce 2003 o ní natočili celovečerák jménem ,Zrůda‘. Ztvárnila ji Charlize Theronová, která za roli tý androfobní bestie získala Oscara i Zlatej glóbus.“

Angelo: „A proč né Charles Starkweather? Ten se přiznal k 11 vraždám! Hluboce věřící svině, která masakrovala oběti bez rozdílu pohlaví i věku. Jeho poslední slova na elektrickém křesle byla: ,Mrtví lidé jsou si všichni rovni.‘ Říká se: Aequat omnis cinis – popel všechno srovná… Taková rovnostářská etika je přece blízká i marketingové strategii Mc’s & Fast’s.“

Kim Ir-sen: „Jeden člověk přišel do zenového centra se zapálenou cigaretou. Přistoupil k soše Buddhy, ostentativně jí foukal dým do tváře a odklepával popel do jejího klína. Mistr to sleduje a vysvětluje žákům: ‚Ten člověk pochopil, že všechny věci ve vesmíru jsou jedno a toto jedno je on sám. Popel je Buddhou, Buddha je popelem. Cigareta dohasíná a popel padá.‘“

Paralyzer: „Další dobrej slogan!“

Kim se opět pousmál: „Pak ale Mistr dodá: ‚Nepochopil však ještě, že věci jsou i takové, jaké jsou. Popel je popelem a Buddha je Buddhou...‘“

BabyBox: „Počkej, počkej. Co John Wayne Gacy! Chlápek, co znásilnil a zabil 33 mladejch hošanů. Strašně slušnej člověk. Naprostá supernula, navíc pederast! To je maximum. Víc toho, do prdele, nemůžete chtít! Pro reklamu ideální… Gacyho poslední slova byla: ,Polibte mi prdel.‘ Proč to teda vtipně nevypípat – tůt-tůt-tůt – a nevrazit tam titulky: ,Podejte mi burger!‘“

 

Vánoční Ďábel!

„Taky něco mám!“ vystřelil ze sebe Bezmozek. „Ronald Gene Simmons – vánoční ďábel! Veterán z Vietnamu, nositel tří vojenských vyznamenání. Během dvaadvaceti let u armády si vysloužil Bronzovou hvězdu, Kříž republiky a Leteckou stuhu. V roce 1983 další životní úspěch: zplodil se svou dcerou dítě.“ NoBrain si nasadil červenou čepici, takovou tu tradiční santa-klausovku. „A teď dávejte pozor: 24. prosinec. Den předtím se R. G. rozhodl, že zavraždí celou svoji rodinu. Opatřil si pistoli Ruger 14. Na Štědrý den dorazil domů a zastřelil manželku Rebeccu a syna Geneho, kteří ho přišli přivítat. Pak uškrtil svou tříletou dceru Barbaru. Těla zakopal. Mezitím čekal, až se zbývající děti vrátí ze školy. Po jejich příjezdu jim řekl, že pro ně má dárky a že jim každý předá samostatně za domem. První obětí byla sedmnáctiletá Loretta, kterou Simmons uškrtil a držel pod dešťovou vodou v sudu. Tři další děti, Eddy, Marianne a Becky, byly zabity stejným způsobem.“

Inflatable Angelo se z piety a ze slušnosti pokřižoval: „Sancta Maria mater Dei ora pro nobis peccatoribus nunc et in hora mortis.“

Bezmozek: „A je tu pokračování: 25. prosinec. Kolem poledne na Boží hod vánoční přijeli na návštěvu zbývající členové rodiny. První, koho Simmons zabil, byl syn Billy a jeho manželka Renata, oba byli zastřeleni. Pak Simmons uškrtil a utopil jejich dvacetiměsíčního syna Traea. Následně zastřelil dceru Sheilu – se kterou měl kdysi incestní vztah – a jejího manžela Dennise. Poté uškrtil svou sedmiletou dceru (a zároveň vnučku) Sylvii Gail a nakonec i svého dvouměsíčního vnuka Michaela. Těla celé rodiny v úhledných řadách vyskládal na podlahu v obývacím pokoji. Jedinou výjimkou byla Sheila, kterou posadil do křesla. K nohám jí snášel dárky. Ozdobil jí všemi šperky a umělými květinami, které v bytě našel. Po vraždách šel Simmons do baru na drink, pak se vrátil a zbytek večera i následující den strávil popíjením piva a sledováním televize. Podobně zbytek vánočních svátků.“

Inflatable Angelo zalapal po dechu: „Sancta Mater… Ora pro nobis!“

Bezmozek: „První den po Vánocích je co? 27. prosinec. To ráno odjel Simmons do Russellville. Vešel do advokátní kanceláře, kde zabil mladou recepční jménem Kathy K., kterou kdysi miloval, ale byl odmítnut. Poté pokračoval v sousední místnosti, kde zastřelil právníka jménem J. D. Chaffin. Pak se konečně usadil a během čekání na policii si povídal s jiným zaměstnancem o fotbale. Když policisté dorazili, předal jim zbraň a bez odporu se vzdal. Oni následně odjeli do Simmonsova domu, aby rodině oznámili, že hlava rodiny je ve vězení. Protože tu objevili 14 mrtvol, jejich krátká návštěva domu se trochu protáhla.“

„Nemám rád realitu,“ řekl Angelo. „Je tu takovej kosmickej smutek…“

Bezmozek finalizoval svůj příspěvek: „Simmons byl obviněn z 16 vražd a odsouzen k 16 trestům smrti. Odmítl se odvolat, řekl, že si smrt zaslouží. Soud jeho rozhodnutí označil za správné a inteligentní. 31. května 1990 arkansaský guvernér Bill Clinton vyhověl Simmonsově žádosti o rychlou popravu, takže už 25. června mohl být odeslán do pekla smrtící injekcí. Žádné poslední přání prý neměl, což je škoda…“

„Není to špatný,“ řekl Paralyzer. „Jde jen o to vydestilovat z toho to nejpodstatnější. Udělat komprimát, zabalit tu akci do dvaceti vteřin! A samozřejmě – vložit mu do úst potřebné ,last wish‘. Něco jako: ,Dovolte mi navštívit nejbližší Fast’s, tam se postavit do fronty mezi lidičky a koupit si úplně běžný, úplně prostý a jednoduchý burger. Nic extra, kečup, cibule…‘ Prostě mainstream.“

BabyBox: „A dát to na stůl Luhrmanovi. Ten z toho udělá pastvu pro oči – vizuální orgáč!“

 

Vítěz nad Smrtí

Když se Art director vrátil z oběda, svolal poradu. Během Vánoc se měli vykašlat na všechno ostatní a rozpoutat hurikán nápadů na dané téma. Měli promyslet reklamní strategii a po svátcích Spasitelova narození přijít s geniálním nápadem. Jeho součástí měl být chytlavý slogan a námět pro reklamní spot – nejlíp rozpracovaný do scénáře.

Foreskin: „Bohužel se nám do práce nasraly Vánoce, ale dobrá… Jakmile bude Vítěz nad Smrtí mezi námi – už zase slyším jeho dětskej pláč a bučení kraviček –, čekám od vás první dárky nápadů. Dřete na tom, chlapi (ve skutečnosti řekl: hošši), bez ohledu na podělaný svátky. Ježíš odpouští – je v tom mistr! Maličkej vám odpustí automaticky…“

 

Nápady se jen hrnuly

Bylo po Vánocích. Art Director už všechny očekával – a nemohl si stěžovat, nápady se jen hrnuly. Angelo pracoval s konceptem, že odsouzenec s tváří cynického mafiána typu Cosa Nostra si ubrouskem se značkou McFast otírá mastnou hubu. Na krku má oprátku, dojídá. Než mu podkopnou stoličku, řekne ten sériový killer: „Kvůli takovýmu žrádlu bych vraždil znovu! Je to molto-molto-molto bene. McMagnifico!“

Paralyzerovi uvíznul v hlavě nápad se švábem. Respektive s odsouzencem přivedeným pod gilotinu: „Poprava proběhne regulérně, hlava bezchybně oddělená od těla. Přesto si tělo nedá pokoj a po čtyřech se – samozřejmě tak nějak cukavě – vrací ke stolu s ,poslední večeří‘. Fastburger byl tak výborný, že tělo si nemůže pomoct… Hlas: ‚Chuť se neztrácí ani po smrti. Chuť fastburgeru je věčná! Bon Apetit!‘“

Pak přišel na řadu BabyBox, kterého napadlo, že popravovat by se mohl rovnou hamburger přestrojený za Ludvíka XVI., alternativně za Robespierra (to ať si rozhodne klient). „Ať to bude ten či onen, jen co ulítne hlava a z krku vystříkne omastek, lid excitovaný revolučním vědomím se bezhlavě rve o šťavnaté kusy jeho McMasa… Spíš romantická, kostýmní záležitost,“ vysvětluje BB.

Nafukovací Angelo dodává, že má taky v záloze jednu historizující verzi: „Brutální mučení, estrapáda. Inkvizitor kacíři na mučidlech slibuje, že když se přizná ke všem hříchům, místo věčného zatracení mu bude odměnou nebeský hamburger. Kat už mu s příslibem dává nahlédnout mezi obě půlky žemle… Kacíř má samozřejmě zlámané a vykloubené ruce. Rád by po karbanátku vyjel, ale… O to mocněji mu tečou sliny.“

 

Opadlý kvítek z hrušně sem tam lítá/ Ve větru se motá zoufale.

Na větev zpátky nemůže – až, hle/ Pavučiny se zachytil jak síta.

Ale pavouk neví, že je to květ spadlý/ Motýla, myslí si, že má pod kusadly…

 

To se Kim Ir pustil do recitace. Nechápou. Vysvětluje, že se ještě nerozhodl: „V hlavě mám dvě verze: tu se samurajskou popravčí četou a pak tu s ,kolumbijskou kravatou‘, což je metoda oblíbená v prostředí kokainových kartelů. Rozřízne se krk a tímhle otvorem se vytáhne jazyk. Ve spotu by zlí Kolumbijci hodnému Amerikánci umožnili, aby si před popravou dopřál poslední fastburger. Jde na to, ale krátce nato – šmik! Ještě než ho stačí odsouzenec polknout, vytáhnou mu ho prořízlým hrdlem ven – zpátky na světlo boží. Komentář: ,Škoda takové McLahody pro takového sajrajta. Esto se lo puede meter po el culo! Aborto!‘“

Foreskin si dlaní zakryl hrdlo. Kim ovšem ještě není hotov: „V té druhé, samurajské verzi je možná trochu víc krutosti. Nevím.“ Pak se ještě ptá: „Už je ve Státech legální kanibalismus? Aspoň v některých, nevíte? Třeba tam dole na Jihu…“

V tom do kanceláře dorazil NoBrain. Vstoupil bez klepání a hned začal chrlit: „Jsou Vánoce, Štědrý večer, stromeček svítí. Střih! Náš hrdina se právě rozhodl, že vyvraždí celou svoji rodinu. Střih! Na podlaze srovnaných 14 mrtvol. Hotovo! Střih! Pustí si televizi, otevře si pivo a ledničku. Střih! Vyvalí se chladná mlha, vevnitř papírová krabice od Fast’s a v ní: dáreček pro Simmonse od Simmonse. Fastburger typu Ruger 14. Čtrnáctipatrová houska!“ a ukázal rukama, jak asi vysoká to bude McŽemle.

Otřel si z čela pot a pokračoval: „Samozřejmě tu giga-housku narve násilím do mikrovlnky a našteluje troubu na max. Sklo se potí, uvnitř je peklo, horkej kečup stříká na sklo: Střííík-střííík. Skvrny na skle se inteligentně stečou a vytvoří nápis: ,Bon Apetit!‘ Hlas Wesley Snipese říká: ,Bon Apetit přeje váš vánoční ďábel. – Nejkrvavější maso, nejšťavnatější Fast’s. – Ruger Fourteen! Masakr i bez vraždění…‘“

„Není to vůbec špatný,“ řekl Art Director a zapálil si. „Svěřil bych to Fincherovi.“

 

PART III.

 

Finále

Vypadalo to na happy end. Nakonec ale bylo všechno jinak. Ve finále se točila úplně jiná verze. Dokonce verze pocházející z úplně jiné, konkurenční agentury. Jmenovalo se to „Velké McKarbanátky požírají ty malé“. Bylo to tak geniálně průměrné dílo, že ten, co se pod to podepsal, si mohl být jist, že si brzy postaví na polici reklamního Oscara. (Nevýhodou práce pro reklamku je, že ty nejlepší nápady zapadnou – nejblbější průměrnost boduje.)

 

Christmass Devil Edit, 24. 11. 2012

Blumfeld S. M. (nar. 1955) vyrůstal v Praze, vystudoval střední uměleckoprůmyslovou školu. Spisovatel, překladatel, esejista. Po roce 1977 se stal „ekologickým emigrantem“ v CHKO Kokořínsko, kde žije dodnes. Od počátku osmdesátých let vydával samizdatové časopisy Opium pro Lid, Sado-maso, aktivní byl též ve „filmovém undergroundu“. Od roku 1985 byl redaktorem, po roce 1990 šéfredaktorem časopisu Vokno. Překládá z angličtiny (např. Hakima Beye či Zygmunta Baumana). Spolupracuje s časopisy Živel a Prostor. Užívá i jiné pseudonymy: H&H, Čaroděj Oz, Autor, V.I.P., [email protected] atd. Vyšly mu knihy Polykači ohně (Živel, 2000), Peep Show (Petrov, 2001).