Co znamenal uplynulý rok pro politický vývoj společnosti? Ve světě i u nás lidé dál protestovali proti chamtivosti bank, proti nelegitimnosti kvazipolitického rozhodování založeného na zprávách ratingových agentur, proti politice prosazující škrty na úkor slabých, proti nerovnému rozdělování společensky vyprodukovaného bohatství. Tento rok ukázal, že protesty mají smysl, neboť pomáhají na svět vědomí, které může společnost vyzvednout ze současného marasmu apatie, pesimismu a hlavně nespravedlnosti. Situace se sice stále může zdát jako téměř ztracená či bezvýchodná, přesto se ale ukazuje, že lidé jsou schopni artikulovat nejen nesouhlas s neoliberalismem, ale také formulovat a prosazovat konkrétní kroky k jeho překonání systémovými alternativami.
I u nás můžeme spatřit odrazy tohoto vývoje. Po roce 2010 vznikla relativně široká paleta občanských iniciativ či organizací, jejichž jednotícím prvkem byl v první řadě nesouhlas s vyhroceně neoliberální politikou nastupující Nečasovy vlády. Ta chtěla pokračovat v politice vytyčené již Topolánkovým kabinetem, přičemž oním motivem vzniku hlasitého nesouhlasu byly také obavy některých veřejně vystupujících intelektuálů a aktivních občanů, že Petr Nečas dokáže vládnout bez výstřelků svého předchůdce – a že takto skryje povahu své asociální a nespravedlivé politiky do hávu slušnosti. V tomto bodě se sice mýlili, správně však vnímali nastupující vládu jako „vládu zbídačování a chudoby“. Dávno navíc nejde jen o nesouhlas či protest proti neoliberalismu. Například celý tento podzim probíhala v Pražské škole alternativ série diskusí, přednášek a workshopů, které se zabývaly otázkami deprivatizace veřejných služeb. Právě deprivatizace může být alternativou k bezbřehé neoliberální politice individualismu a institucionalizovaného sobectví.
Ještě hlubším jednotícím prvkem těchto vznikajících organizací byla tendence „protivládního hnutí“ stavět architekturu svých struktur zespoda a v souladu s demokratickými hodnotami permanentně realizovanými v každodenním fungování. Vzniklo tak několik iniciativ, které chtěly posunout fungování demokracie za běžně přijímaný rámec účasti občanů ve volbách, česká společnost si zvýšila sebevědomí ve formulaci nesouhlasu a v praxi si ověřila možnosti politického étosu jednání, který není možné neutralizovat. To je ovšem ve skutečnosti stará věc týkající se zmíněného roku 2010 či roku 2011. To nové, co nám ukázal letošní rok, je poznání, že lidé musí v tomto svém boji vytrvat i přesto, že nevidí nějaké okamžité či přímočaré výsledky své činnosti.
V roce 2012 totiž pokračovaly stovky lidí v občanských iniciativách ve své politické práci bez nároku na jakoukoliv pekuniární odměnu nebo bez vidiny na budoucí pozice ve státní či jiné správě a takto svým jednáním vytvářeli praxi politiky, která může posunout rovněž její institucionalizované podoby. Tato aktivita také vytvářela a stále vytváří zrcadlo stranické politice, a především samozřejmě levicové opozici. Aktivisté v praxi ukazovali a ukazují, že politika spočívá v práci na ulici, mezi lidmi, ve veřejné sféře či zkrátka v oblasti konkrétního. Krize institucionalizované stranické politiky není krizí demokracie, ale pouze jedné z jejích forem. Překonáním této krize může být pouze prohloubení demokracie, které ovšem spočívá v nasazení sebe sama. Jediným skutečným cílem členů a členek zmíněných iniciativ a zároveň jejich jedinou odměnou bylo poskytnout všem občanům prostor pro vyjádření nesouhlasu s neoliberální redukcí člověka na stroj, na dlužníka či na viníka. Tento vznikající étos politického aktivismu, který je totiž posouváním demokracie, je nadějí na poražení neoliberalismu.
V právě končícím roce se dále podařilo do tohoto anti-neoliberálního proudu integrovat odborové hnutí. Odbory jsou klíčovým aktérem doby, neboť jejich organizační síla, která má jistou oporu i v legislativním prostředí, představuje stálou podpěru pro nesouhlas s neoliberální politikou a vládnutím. Placené organizační síly, široké členstvo, materiální zázemí, pevná struktura a další prvky znamenají ovšem také určitou tendenci ke stagnaci, kterou je někdy možné u tohoto typu organizací pozorovat. Právě proto je ovšem spojení s iniciativami oboustranně prospěšné – formující se široké anti-neoliberální občanské hnutí může totiž poskytovat invenci a politickou imaginaci, která odborům logicky chybí. Obě skupiny aktérů mají ovšem velmi podobný, ne-li totožný zájem: hájit práci proti síle odcizujícího kapitálu a proti moci, zkrátka hájit emancipaci před instrumentalizací.
Zdá se, že stále více lidí chápe, že současný „špatný stav“ politiky, o kterém slyšíme neustále z médií a od některých komentátorů, znamená především to, že pokud jsme nespokojení, nemůžeme se spoléhat na někoho druhého, který situaci vyřeší za nás. Naopak. Cesta z krize vede pouze přes sebeorganizaci, autonomii politických požadavků a autenticitu vyjadřování. Rok 2012 ukázal, že není důvod bát se být v tomto smyslu aktivní.
Autor je mluvčí iniciativy ProAlt a sociální filosof.