V Nebi nad Berlínem režiséra Wima Wenderse a spisovatele Petera Handka je jedna z nejpodivuhodnějších filmových sekvencí. Na konci mostu havaroval motocyklista. Slyšíme jeho poslední, úzkostné myšlenky: „Karin, chtěl jsem ti říct… Musím toho ještě tolik udělat…“ Přichází anděl Damiel. Uchopí motocyklistovy skráně a začíná sám recitovat přes zmatené věty umírajícího: „Stoupal jsem k vrcholku hory/ z mlhavého údolí do slunce…“ A ztišený motocyklista se zvolna připojuje a odříkává spolu s andělem uhrančivou báseň: „Ohně na pastvinách/ brambory v popelu/ kotviště na jezeře/ Jižní kříž/ Dálný východ/ mocný sever/ divoký západ/ Velké medvědí jezero/ Tristan da Cunha/ delta Mississippi/ Stromboli/ staré domy Charlottenburgu/ Albert Camus/ ranní světlo/ oči děcka/ koupel ve vodopádu/ stopy prvních dešťových kapek/ slunce/ chléb a víno/ hopkání na jedné noze/ Velikonoce/ žilky listů/ vlající tráva/ barva kamenů/ oblázky na dně potoka…“ A dál a dál. Už neslyšíme motocyklistu, ale zní jenom Hlas, zatímco kamera pluje nad kolejnicemi předměstského SBahnu, pak dál, až nakonec se zvedne do nebe k bílým oblakům. Zatím litanie vrcholí, aniž by končila: „…drahý spící ve vedlejším pokoji/ klidné neděle/ obzor/ světlo pokoje v zahradě/ noční let/ jízda na kole bez držení/ krásný neznámý/ můj otec/ má matka/ má žena/ mé dítě…“
Nevíme, zda Damiel navedl umírajícího motocyklistu na jeho vlastní vzpomínky, zasuté v paměti. Nebo ho propojil s věčně plynoucí, bezbřehou duší světa? Významy se překrývají. Možná je báseň – ve filmovém scénáři ostatně nazvaná Litanie světa – jakousi výstupní mantrou všeho, co nás s tímto světem může smířit, co je schopno nás naplnit láskou, krásou nebo důvěrou, či ještě lépe bezejmenným sepětím s tímhle místem, jež jsme si nevybrali. Scéna má uhrančivý rozměr literární i vizuální. Jejím nejpodstatnějším rysem je ale sama plynulost a splývavost: přitakání, s nímž hlas umírajícího poslušně naváže na hlas anděla. Slavnostní samozřejmost, s níž se „oko“ odpoutá od motocyklistova těla a vpluje nad železniční koridor a dál až do nebes. Přirozenost, s níž původně disparátní, „libovolná“ jména míst překypí v elementární smyslové skutečnosti, věci poslední a první.
Ale proč zrovna Tristan da Cunha? Brambory v popelu, oblázky v potoce – to jsou pochopitelné určující zážitky. Kdo na kole zakusil pocit, kdy poprvé pustil řidítka a najednou se vznáší, má od té chvíle pakt s jistým kouzlem světa. I Stromboli, Jižní kříž nebo Velké medvědí jezero mají v sobě cosi prvotního, základního či bájného. Odkud však Tristan da Cunha? Protože je to nejosamělejší ostrov na světě? Asi. Jde snad o jedno z těch jmen, o němž v dětství nad atlasem tak dlouho sníme, až vstoupí mezi naše osobní mýty a provází nás do konce života? Dost možná. Nebo tu hraje roli jeho hudba, pocházející ze starorežného mořeplaveckého jazyka? Určitě také. Ať je to, jak chce, od chvíle, kdy jsem v Litanii světa uslyšel jméno Tristan da Cunha, cítil jsem s Peterem Handkem o to větší spiklenectví. I jeho okouzlovaly ty samé ostrovy, táž pomezí, stejná hudba slov k pláči záhadných i dost mocných na to, aby mohla posloužit za slova poslední: Tristan da Cunha.
Žiji se jménem nevelkého ostrova, ztraceného na půli cesty mezi Afrikou, Amerikou a Antarktidou, moře let. Teprve nedávno jsem však odhalil jeho tajemství. Odlehlý Tristan da Cunha je totiž živoucí utopií. Norský badatel Peter Munch při návštěvě roku 1937 s údivem seznal, že mezi necelými třemi stovkami obyvatel ostrova úspěšně a bez potíží panuje – anarchie. Žádná vláda, policie, peníze, vůdce, a to déle než sto let. Ve spisu Krize v Utopii Munch referuje: „V tristanské komunitě jsou pevně zakořeněny principy svobody a anarchie jako sociálního pořádku, založeného na dobrovolném konsensu svobodných mužů a žen. V takové komunitě jsou autorita, ovládání, vůbec jakýkoli druh vlády považovány nejen za zbytečné a nevhodné, ale jsou pociťovány jako hrozba.“
Přitom Tristaňané nejsou uvědomělými utopisty, ale komunitou náhodně složenou z bývalých velrybářů a zejména z lidí, kteří přežili ztroskotání či je sem zavála jiná nepřízeň. Britská vláda počátkem 20. století adresovala veškerou korespondenci „vůdci“ či „guvernérovi“ ostrova. Po dvacet let bez odpovědi. Ke svému úžasu Britové zjistili, že oficiální pošta zůstala neotevřena. Nikdo se na ostrově bez vůdce či guvernéra necítil k otevření pošty práv. Britský vládní mluvčí v roce 1903 hlásí: „Je mimořádný stav věcí, aby v tomto civilizovaném století neexistovala žádná forma autority. Tristaňané jsou podivně nepřátelští ke každému jednotlivci, jenž by měl mít víc vlivu než ostatní.“
Zpráva z podivuhodného ostrova zní jako neskutečná báj v naší zapařené kotlině, kde se ustavičně hádáme o zisky, dluhy, miliardy, navzájem se vysáváme, podvádíme, posíláme na sebe vymahače a exekutory, chceme po sobě další a další platby, hrdlíme se o pokuty, poplatky, nedoplatky, penále, udílíme rozsudky a zase je rušíme, vymýšlíme trapně zlobbované zákony a přílepky, předražujeme, utahujeme šrouby, jmenujeme rampuly a zase je odvoláváme, přeme se o míru solidarity, kupčíme se vším, najíždíme na sebe auty, navyšujeme, přiškrcujeme, odkláníme, lžeme si do kapsy a nevidíme si na špičku nosu. Hle, litanie našeho světa, v posledním tažení, trpce bez andělů.
Tudíž se zdá, že nějaká utopie je na spadnutí. Zároveň ale zcela v nedohlednu, jako Tristan da Cunha. Že se něco děje a mění, uhadujeme aspoň z nesouvislých stop, třeba když mainstreamový Týden (č. 5/2012) uvede rozhovor s téměř stoletým guruem utopistů Jacquem Frescem, jenž jako o hotové věci mluví o světě bez peněz, konkurence, odcizené práce. Pravda, interviewista Lukáš Kovanda se s Frescem spíš úporně, po česku hádá, než aby mu naslouchal. Ale aspoň něco.
O utopii se zmiňuje i Adam Borzič v nedávné sbírce Rozvírání. Takto zde mluví Tomasso Campanella, autor Slunečního státu, kroutící právě sedmadvacátý rok svého žaláře: „Tak si tu sedím nad mapou Slunce/ a vězeňské zdi se otírají o má záda (…) Dost! Musím se vrátit zpět/ na náš ostrov, za malý okamžik započnou obřady/ tisíce lamp nad mořem zazáří/ a noc odhalí něco ze své sluneční povahy.“ Cosi se mění a blíží a básník Borzič nemá stání.
Brambory v popelu, Jižní kříž, vlající tráva, barvy kamenů, Tristan da Cunha, delta Mississippi…
Autor je básník, literární kritik a hudebník.