Poslední z tematických textů je psán z perspektivy občana Irské republiky. Věcně hodnotí současný stav irské kulturní politiky, její pozadí i výrazné projevy a dochází k dosti nejednoznačným závěrům.
Termín „republika“ většinou vyjadřuje určitý způsob oddělení od jiného národa. V našem případě jde samozřejmě o nejbližšího souseda – Británii. Kulturní politika se zrodila během britské okupace. Její kritický hlas musel však i během krátké historie nezávislého státu od roku 1922 překonat mnoho překážek. Když jsme získali nezávislost, měli jsme jen nejasnou představu o nástrojích, jimiž je možné vyjádřit krizi kulturní identity, a museli jsme nahradit britský systém, stát se arbitrem i v kultuře. Objevila se řada izolacionistických tendencí, které se snažily posilovat národní kulturní projevy a zapudit britské dědictví. Svět například považuje za nejvýznamnější kulturní osobnosti Irska Jamese Joyce, Samuela Becketta nebo Williama Butlera Yeatse. Ale naše vláda je jako představitele irské kultury neuznávala, protože psali anglicky. Finanční podpora státu v oblasti kultury, již tak velmi nízká, byla zaměřena především na záchranu irštiny.
Cenzura jako ochrana před cizím
Překážkou svobodného myšlení a vyjadřování byly v Irsku cenzurní zákony. Filmový cenzurní zákon vešel v platnost roku 1923 a stejná pravidla platila od roku 1929 i pro vydávání knih. Postoje irské vlády nebyly v tomto ohledu nijak výjimečné, řada států používala cenzuru k řízení kulturních projevů a myšlení. V praxi vedla nařízení k tomu, že byl spisovatelům odepřen přístup k jistým cizím literárním dílům, protože je stát považoval za nevhodná. Tvůrci zákonů měli za to, že čistí a nevinní Irové by měli být ochraňováni před vlivy, jež by je případně mohly mravně ohrozit. Filmy byly upravovány, vystřihovaly se scény, jež byly údajně amorální. Jiné filmy byly zakázány úplně. Kvůli tomu se do kulturního povědomí nikdy nedostalo mnoho velkých děl, protože je nikdo neviděl a nebyla kriticky zhodnocena. Kulturní publicistika v národním tisku využívala jen hodnocení „film dobrý“ a „špatný“. Vyšší úroveň kritiky bylo možné nalézt jen v několika periodikách s omezeným počtem čtenářů, jako například v Ireland Today.
K uvolnění literární cenzury došlo koncem sedmdesátých let, takže národní tisk dnes již nepracuje pod dohledem, ale naopak ostře komentuje kroky vlády. Nicméně zralá kulturní kritika dosáhla dospělosti teprve v devadesátých letech.
Kulturní publicistika
Co se kulturních periodik týče, není jich mnoho. Časopis Circa fungoval částečně díky státnímu grantu, předplatnému a inzerci. Dařilo se mu udržet vysokou kritickou úroveň, nesklouznout ke komerci, a přitom neprodělat. Bohužel se v roce 2010 jeho redaktoři rozhodli opustit tištěnou formu a dnes existují jen na webu. Revue Visual Artist Ireland je příspěvková organizace, jež na svých stránkách dává prostor samotným umělcům, ale nabízí i související zasvěcené kritické texty. Na druhé straně spektra leží periodika jako Irish Arts Review, která jsou řízena komerčními zájmy. Kritika podléhá zájmům sponzorů a uměleckého trhu, namísto aby usilovala o rozvoj kulturního dialogu.
Co se literatury týče, celkem zde existuje asi dvacet publikací, jež se zaměřují na prózu či poezii. Nejstarší z nich je Cyphers, funguje z poloviny díky podpoře Umělecké rady (Arts Council) a dále díky soukromým subjektům a zisku z předplatného. Většina publikací má jen velmi omezený náklad, poskytuje prostor začínajícím spisovatelům, ale nezabývá se kritikou. V poslední době se zvýšil počet internetových časopisů, kde se recenze i kritiky objevují, a to nejen na stránkách blogů. Dobrým příkladem je magazín Fringe.
Kritický hlas
Jaká je tedy úroveň irské kritiky? V roce 2002 v analýze prvních devadesáti devíti čísel časopisu Circa píše Medb Ruane, že v umění dochází k obratu od esencialistického přístupu k angažovanému a k otázkám souvisejícím s postmoderním relativismem a globalizací: „Mladší generace, které se tolik nezajímaly o témata rasy a národa, pravice či levice, se dokázaly v globálním světě lépe zorientovat a převrátit zažité postoje.“ Velmi stručně řečeno, mezi léty 2000 a 2010 vznikl umělecko-kriticko-kurátorský amalgám, jenž považuje myšlenkovou mnohostrannost a relativismus za samozřejmost. Tento trend je patrný nejen v psaní o textech, ale i v textech samotných.
Žijí zde kurátoři-umělci či kurátoři, kteří při hodnocení zaujímají i pozici uměleckou. Kritika se spíše než jen odborným posuzováním stala další vrstvou původní tvůrčí zkušenosti. Kritik dílo interpretuje, je jeho extenzí. Hlasy umělců-kurátorů a umělců-kritiků se v současnosti v Irsku ozývají velmi nahlas. Začínající umělci si víc a víc uvědomují, že by měli ovládat i jazyk, aby sami dokázali o svých dílech psát. S rozvojem digitalizace zde dochází i k posílení vrstvy diváků/čtenářů-kritiků. Můžeme to hodnotit jako demokratizaci moci „mas“ na poli kritiky, ale také jako nebezpečné otupování kritického hlasu.
Autor vyučuje kulturologii na Institute of Art, Design and Technology v Dun Laoghaire.
Přeložila Anna Vondřichová.