Sloupli Těsnohlídka! Stával na mramorové stěně metra Holešovice, nebelovsky zasmušilý, nehybně se nahýbal do proudícího davu, jako by chtěl nabrat jeho bezbarvé mimikry, naložit je na svá bedra a v nestřeženém okamžiku je zase celou svou dvojrozměrnou silou siluety vrhnout do davu zpět. Tady ho máte, to své „ochranné zbarvení“!
U nohou Těsnohlídkovi stála nalepená nějaká slova, na přesné znění si nevzpomínám, bylo to myslím něco o životě, který jednou skončí a bude to. Podepsán Jan Těsnohlídek, básník. Vždycky, když jsem tu siluetu míjel, myslel jsem na prozaičtější věci: kdo ji tam nalepil? Je to dílo guerilly, nebo evropských kulturních fondů? A proč zrovna Jan Těsnohlídek, autor dvou útlých „angažovaných“ sbírek, z nichž první neznám a druhá, Rakovina, mi přišla jako jedno poněkud chtěné, zároveň celkem mdlé gesto? Nebo se na stěnách stanic budou postupně angažovat i další básníci? Angažmá, angažovanost – to je, zdá se, to, co za přítomností básníkovy siluety na stěně metra vězí. Těsnohlídek je známý angažovaný básník. Musel jsem se uznale podivit, jak magickou (marketingovou) moc slovo „angažovaný“ může mít, dokonce i dnes.
Ani si nevybavím, odkud se angažovaná poezie náhle vzala. Ale je tu a jako fádně nebarevná můra splývá s fádně pestrým, pestře fádním okolním povrchem, křídly ovšem třepetá, neboť vše kolem se také třepetá a můra s okolním třepetáním splývá. Mám pocit, že prvotnímu impulsu angažované poezie rozumím. Za poslední dobu mi prošlo rukama příliš mnoho sbírek naplněných snadnou, různě se opakující, zkušební, vyprázdněnou lyrikou. Často se za tím přívalem ztrácel jakýkoli životní obsah, cokoli hmatatelného, co přežije i mimo slova, co je pro autora podstatné a živoucí. Z toho kruhu je třeba vykročit. Ale učinit tak přihláškou k jakési vágní angažovanosti? Angažovat se lze přece pro něco, v něčem, ale také nějak, a nikoli jen bez obsahu angažovaně povlávat. Ale to jsou přece samozřejmosti.
Těmito samozřejmostmi otevírá svou stať i Jan Kubíček. Jeho článek Ulžeme lháře jeho vlastní lží (Tvar č. 8/2012) je psán razantně a rozevlátě, místy připomene spíše pamflet, provolání. „V zimě loňského roku způsobila v literárních kruzích rozruch báseň Jana Těsnohlídka Rasistická poezie,“ píše Kubíček. „Navrhuji k rasistické poezii přidat fašistickou poezii, komunistickou poezii, kapitalistickou poezii, feministickou poezii, ekoteroristickou poezii, sociálně nepřizpůsobivou poezii, politicky nekorektní poezii, politicky hyperkorektní poezii…“ Zával. Prázdný pojem angažovanosti se jako jitrnice k prasknutí plní různými obsahy, které jsou samy zase jen prázdné. Kubíček chce „destruovat všechny diskriminující ideologické diskursy“. Není ovšem příliš jasné, proč zrovna k tomuhle má sloužit poezie.
Posléze Kubíček oznamuje vydání sbírky Kapitalistické básně. V ní se hlásí k někdejší trapné poezii, již v padesátých letech Ivo Vodseďálek a Egon Bondy vyvinuli coby vakcínu proti blbství doby. Kubíček píše o trapnosti docela zajímavě: „Trapnost obnažuje tu část skutečnosti, na níž se podílíme, ale nechceme o ní vědět. Trapnost otevírá průchod do temných zákoutí našeho nitra. Proto je zapotřebí trapnost vyvolávat, pokoušet se o setrvání v trapnosti, neboť díky ní může dojít ke katarzi.“ A aby bylo jasné, o co jde, uvádí jednu „trapnou“ báseň Vodseďálkovu. Jako paralelu k ní pak staví vlastní „trapný“, záměrně outsiderský opus.
V té paralele se mimoděk ukáže rozdíl mezi tehdejší trapností z nezbytí a dnešní trapností, či angažovaností, volbou. Vodseďálkova báseň Zuření oplácí křečí křeči doby: „Jsem malý mrzáček,/ jaký se zřídkakdy narodí v Sovětském svazu./ Moje matka je vzorná pracovnice/ v továrně za naším městečkem./ Odchází každé ráno v 6 hodin z domova/ a vrací se až pozdě večer./ Svého otce neznám…“ Jenže Vodseďálkova báseň není jen křečovitě trapná. Někde v hloubi je také úpěnlivě úzkostná, skrz okatý cynismus zahlédáme i střepy soucitu a zároveň vzteku či hořkosti. Hned v prvních verších na nás vyrukují mrzáček, matka, otec, městečko, vstávání v 6 ráno, tedy svého druhu příběh, zlomek mýtu, lidské milieu. Naproti tomu Kubíčkova báseň (on sám píše v uvozovkách „báseň“) více méně jen odříkává pamfletické segmenty, napůl jakoby vystřižené z novin. Nechybí tu ani moment vyloženě satirické reakce na nedávný sprostý výrok Václava Klause: „Jsem parazitem této společnosti/ Rozhodl jsem se totiž studovat (…) investovat svůj kapitál/ do svého příštího života.“
I naše doba je jistě nějak trapná. Jenže tu trapnost, její tvar, jejího ducha, je třeba znovu odhalit a nebude to snadné. Je třeba na ni kápnout, jako to spontánně učinili Bondy a Vodseďálek. A stojí za povšimnutí, že Vodseďálkova trapnost, aspoň v citované básni, nám obloukem nabízí jistou integritu lidskosti v pozadí. Kdežto Kubíčkův text je spíš jen mechanickým heslářem dnešních trapně prázdných floskulí.
Velmi trefně angažovanou poezii vystihl a svým způsobem debatu o ní uzavřel Pavel Janoušek v nedávném článku Poslední tah králem (Tvar č. 6/2012): „Když se v českých literárních časopisech začalo objevovat slovo angažovanost, a to již nikoli ve spojení s normalizačním pochlebováním komunistickému režimu, ale jako pozitivní úkol pro nově vznikající poezii, připadalo mi to podivné a bláznivé“ – jak rád něco podobného čtu – mám se s čím ztotožnit. „Ukázalo se totiž,“ pokračuje Janoušek, „že angažovanost je slovo velmi magické, které má schopnost vzbudit diskusi, a dokonce také stvořit diskurs.“
Janoušek přesně rozebírá onen „nulový znak“, totiž slůvko angažovanost, jeho překvapivé možnosti, a posléze odhaluje volbu tohoto pojmu jako účinnou strategii. Angažovaní kritici a básníci „cítí potřebu nového umění, které by konečně bylo o něčem, ale zatím nevědí, o čem by konkrétně mělo být“, píše se dále. „Ve výsledku se tento způsob argumentace ukázal jako velmi funkční, neboť angažovanost jako heslo získává svým hlasatelům nejen dostatek příznivců, ale také vyvolává početné reakce odmítavé, takže je náhle něčím, o čem se seriózně diskutuje.“ Diskuse kolem angažované poezie je tedy umně rozehraná partie. Janoušek na závěr připomíná důležitou vlastnost všech her: můžeme přestat hrát.
Chci se ještě přesvědčit, jaká že slova jsou to nalepená u nohou básníkovy siluety. Vstoupím do vestibulu metra – mramor je prázdný. Přes prázdnou plochu se míhají stíny. Žádná slova, žádné mimikry. Sloupli Těsnohlídka!
Autor je literární kritik.