Když jsou slova zbytečná

Jeden z nejvýraznějších režisérů současné mladé generace, člen skupiny VOSTO5 a pedagog DAMU Jiří Havelka vydal knihu o fungovaní autorského divadla, fenoménu divadelní zkoušky a improvizaci.

Při brouzdání knihkupectvím je už podle obálky možné většinu knih zařadit. ­Severští autoři zasypaní sněhem, thrillery s řetězy a cákanci krve, více či méně saudkovské fotografie na přebalech emancipovaných spisovatelek… Hned víme, s čím máme tu čest. Každá kniha má zkrátka svého příjemce, každá je někomu určená. Ať už její obálka je nebo není jasnou nápovědou, vždy je tu jistá cílová skupina, pro niž byla vytvořena.

Knihu Jiřího Havelky s poněkud bizarním názvem Zmrazit čerstvé ovoce halí fotografie zátylků mnoha osob pokřiveně se zrcadlících v jakési fólii. Nebýt tedy skromného podtitulu Útržky úvah o divadelní zkoušce, těžko by kdokoli identifikoval hlediště plné tleskajících diváků i význam onoho výstředního titulu. Takové mírné zmatení potenciálních čtenářů nemusí být na závadu; mnohem zásadnější je, že poněkud zmatený je i účel celého textu, neboť není zcela jasné, komu je vlastně určen.

 

Legitimita skrze jiné

Z popisu na zadní straně je jasné, že se jedná o přepracovanou a doplněnou disertační práci, kterou Havelka obhájil minulý rok na DAMU, a stal se tak doktorem režie. Mělo by tedy jít o akademický text vědeckých kvalit, jeho autor by měl v rámci svého oboru přijít se zcela novou teorií či přinejmenším s několika originálními poznatky. Pokud ovšem přistoupíme k Havelkově knize s tímto očekáváním, zřejmě budeme zklamáni. Při nejlepší vůli se totiž nedozvíme nic, co by předlouhá řada divadelních teoretiků už dávno nepojmenovala. Sám autor to vlastně potvrzuje citacemi a parafrázemi nejrůznějších myslitelů, jimiž jako by pouze ospravedlňoval své vlastní náhledy.

Už po několika stranách se ovšem nelze ubránit dojmu, že tahle kniha se v podstatě ani nesnaží tvářit jako akademický text pro kolegy badatele. Ryze osobní zážitky se tu proplétají s aplikací rozličných, nejen uměnovědných teorií a každá kapitola je navíc korunována souborem hereckých cvičení. S pokračujícím čtením stále sílí dojem, že je to spíš jakási příručka pro začínající divadelníky. A když Havelka velí: „… uvědomte si, že všichni vaši spolupracovníci, tedy herci, osvětlovači, technici, zvukaři a další, ti všichni jsou ,materiálem‘, ze kterého divadlo vzniká“, vyjeví se ideální čtenář na chvíli zcela jasně – snad tedy autor opravdu promlouvá především ke svým následovníkům. Ostatně je i pedagogem DAMU, a dokonce šéfem katedry, není tedy ani nepochopitelné, že své učitelské pudy nedrží na uzdě. Překvapivé ovšem je, že tak činí ve své disertaci, byť přepracované.

Ponechme ale na chvíli stranou veškeré zmatky ve věci cílového čtenáře. Knihu lze zkrátka totiž vnímat jako náhled do tvůrčí duše. Havelka otevírá cesty svých myšlenkových pochodů a přibližuje tak spíše své osobní pohledy na divadlo a jeho tvorbu. Rozhodně mu nelze upřít dar barvitých přirovnání a metafor, které čtenáře na prvních stranách zaujmou, pobaví a možná i donutí vlepit záložku. Jenže podobenství se vrší a pod jejich nánosem se vlastně skrývají vcelku banální konstatování. (Nekonečné natahování jednoduchého sdělení je snad jedinou známkou vysokoškolské práce.)

 

Ovoce bez vůně a chuti

Pocit, že Havelka neříká nic nového, možná pramení především z toho, že popisuje svůj osobní a osobitý přístup k divadelní tvorbě. Zveřejňuje své vlastní postupy při práci a zdroje, které ho jako režiséra inspirují. Jeho inscenace často experimentují s formou, zkoumají hranice scénického umění a diváckého vnímání. V konečném tvaru se tak průzračně ukazuje, že Havelka pojímá divadlo jako hru, že při zkouškách dochází ke kolektivní práci s improvizací, že hlavním partnerem je jim pak divák, od něhož se také očekává aktivita a otevřenost. Jeho tvorba zkrátka mluví sama za sebe.

A jedině tak je to správně – režisérův jazyk je přece formulován skrze každé jednotlivé představení. Pokud jím dokáže vypovědět vše, co si o divadle myslí, pak ve své práci uspěl. Všechno ostatní se tedy zdá být jaksi navíc. A kniha Zmrazit čerstvé ovoce je opravdu nadbytečná. Možná posloužila jako podklad k udělení akademického titulu (o požadavcích vysokoškolského systému raději pomlčme), možná pomůže rodícím se divadelníkům, kteří se s autorem jakožto pedagogem nesetkají. Kdo ví… K jeho tvorbě ale nepřidala zhola nic, jen spoustu krásných přirovnání a kopu dnes tak oblíbených uvozovek. Havelka tak jen zmrazil plody své práce. Nejsou snad ale právě vždy lepší čerstvé?

Autorka je divadelní kritička.

Jiří Havelka: Zmrazit čerstvé ovoce.Útržky úvah o divadelní zkoušce. Nakladatelství AMU, Praha 2012, 186 stran.