Krédo elektronické taneční scény „Peace, Love, Unity, Respect“ se v dnešní době projevuje spíše jako nostalgická vzpomínka na idylické časy rave parties nebo jako zaklínadlo veteránů. Identita dnes již globální subkultury je křehká.
Na počátku bylo světlo – světlo blikajících kontrolek prvních syntezátorů, které přenesly do stísněných prostor hudebních studií zvuky kostelních varhan, klavírních křídel i rockových bicích a baskytar. První krůčky elektronické hudby nesměřovaly na taneční parket, ale tam, kde výrobci těchto nástrojů původně brali inspiraci, tedy do koncertních sálů klasické hudby, do filmových studií, do ateliérů akademických umělců. Až s miniaturizací a následným poklesem cen si elektronika našla cestu do hájemství experimentátorů se „zázemím v bigbítu“.
Kraftwerk a Suicide
Elektronické taneční scéně předcházela především dvě důležitá uskupení – němečtí Kraftwerk a američtí Suicide. Oba projekty vznikly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, oba kromě vokálů používaly jako výhradní zdroje zvuku elektronické nástroje a oba přinesly s definitivní platností monotónní strojovou syntetickou rytmiku. Düsseldorfská čtyřka v podstatě pouze realizovala rockové a popové postupy v tehdy neslýchané čistě elektronické podobě a přidala k nim špetku sebeironie, společenských metafor a zasněných abstraktních ploch. Newyorské duo naopak přišlo s nekompromisní, agresivní a ve své době rovněž neslýchanou kakofonií syntetického kvílení a těžkotonážního stereotypního elektronického bušení, čímž se paradoxně zároveň stala jednou z prvních kapel rodícího se punku. Právě tyto dva rozdílné přístupy – na jedné straně abstraktní kompozice s melancholizujícími harmoniemi a krystalicky čistými, jemně tepajícími zvuky a na straně druhé zdivočelé zvukové orgie podpořené drsnými a tvrdými bicími – v podstatě vytyčily základní osy, kolem nichž se později odvíjela celá pestrá evoluce taneční subkultury.
Ta se paralelně zformovala na obou stranách Atlantiku: v Německu a Beneluxu dostala napřed podobu electronic body music a new beatu, v Anglii se zapojila hlavně industriální a postpunková scéna, v USA a Kanadě se vše smíchalo s místním elektrofunkem či hip hopem. Výsledkem byly první čisté formy elektronické taneční hudby – house a techno. Mísily se samozřejmě i sociokulturní kontexty a hodnotové rámce všech participantů. Underground akcentoval autonomii a tematický radikalismus, psychedelici atmosféričnost a fantazii, nová vlna spíše eskapismus a hédonismus a tvůrci černošského původu chlad odcizení městské civilizace nebo utopický futurismus.
Étos mládí
Na konci osmdesátých let přišla vlna house music, respektive její varianta acid house, s naprosto novým hudebním paradigmatem. Aranžmá skladeb již nevycházelo z klasické písňové struktury „sloka – refrén“, ale adaptovalo v podstatě symfonický přístup k tvorbě založený na opakování a rozvíjení základního tématu, ovšem s použitím hudebních konstruktů, jako jsou smyčka nebo plocha. To umožnil nástup nových technologií – samplerů a sekvencerů. Také způsob prezentace vzniklých hudebních děl přepsal dosavadní pravidla hry. Na diskotékách totiž DJové začali plynule vmixovávat jednotlivé skladby v nepřetržitém proudu za sebe, čímž se postupně zbořila letitá tradice „konferenciérství“ za mikrofonem a otevřel se prostor pro celonoční párty založenou na víceméně konstantním hudebním tempu a relativně omezeném žánrovém záběru. To mělo dalekosáhlé důsledky. Vyobcovala se tak značná část posluchačů z rockové a jazzové scény a zároveň se vystavěla určitá exkluzivní bariéra, za níž se sice neodehrávalo kdovíjaké hudební kumštýřství, ale zato, podobně jako v šedesátých letech, vznikala uzavřená komunita s étosem věčného mládí, tvořivosti a energie. Právě tehdy se utvořil zakladatelský mýtus scény, která se začala nazývat „rave“.
Kontext tehdejších tanečních parties byl v Evropě i Americe téměř totožný. Buď se v dané lokalitě nacházel novotám otevřený provozovatel klubu či soundsystemu, nebo si raveři prostě vyhlédli nepoužívanou skladovou či tovární halu, pořídili si zvukovou aparaturu a po setmění prostor obsadili a spustili svou produkci. Rave propojoval několik elementů: repetitivní elektronickou taneční hudbu, hypnotické vizuální a světelné efekty, individuální, stylově neohraničený tanec a také psychedelické drogy, z nichž nejvyhledávanější byly halucinogeny prohlubující transové stavy či empatogeny posilující kolektivní zážitek. Potkávali se zde příslušníci různých subkultur a sociálních skupin: děti středostavovských rodičů, příslušníci undergroundu, esoteričtí rastamani i bývalí fotbaloví chuligáni, které přitáhla bezprecedentní svobodomyslnost scény. Vše bylo možné, snad každá nová nahrávka byla inovativní, organizátoři se předháněli v originalitě designu pódií i výběru lokací, rovnostářsky se smazala hranice mezi producenty a konzumenty a vše prostupovala atmosféra společně sdíleného transu, jež vrátila do městského prostoru zapomenuté taneční rituály prvotně pospolných společností.
Během několika let vznikly další odvozené styly jako trance, breakbeat, jungle nebo gabba, o pokročilejší formy se začali zajímat tvůrci z ostatních žánrů a rave samozřejmě zaregistrovala také média a marketingoví agenti. Otevřenost, která byla hlavní devízou scény, nakonec spustila její fragmentarizaci do víceméně rigidně vymezených, vzájemně nekomunikujících proudů. Rave – podobně jako všechny předchozí subkultury západního světa postavené na idealistickém futurismu – podlehl iluzi expanze, jež obrodí svět. Místo toho nedokázal udržet v bezpečné vzdálenosti zábavní průmysl, podlehl trhu a v rozporu s původními hodnotami umožnil ambiciózním jedincům vystoupat do statusu hvězd. Z avantgardní hudební formy zbyla často jen fasáda, halucinogenní fantazie ustoupily stimulačním drogám a uměleckým kompromisům. Na tom nakonec nic moc nezměnila ani freetekno scéna, jež se sice přihlásila k původním hodnotám, přimíchala k tomu trochu politiky a sociální kritiky, naložila aparatury do dodávek a vyrazila z města ven, ale posléze skončila v podobné slepé uličce odcizených masových parties a tupé sériové produkce.
Generace hipsterů
Logicky musel přijít průvan. Ten vypukl koncem devadesátých let, kdy i v druhdy zajímavých subžánrech začaly docházet nápady. Nástup komprimovaných audioformátů a jejich sdílení na internetu pak přinesly informační přehlcení a znivelizovaly původní hlubší kulturní význam scény. S nástupem 21. století iniciativu vesměs převzala hipsterská generace, pro jejíž tvůrce sampling znamená plácat páté přes deváté a experimentování pak to, že přes midi-controller nechají pseudonáhodně přeskakovat rytmiku a žoviálně se u toho kroutí. Konzumentům je nakonec lhostejné, co poslouchají, a staří matadoři z hardcore undergroundu zase poslouchají stále totéž (anebo berou ještě horší drogy než na začátku).
Raveové scéně se ale přece jen jedna věc podařila: prostřednictvím nejnižšího společného jmenovatele – archetypálního monotónního basového bubnu – vytvořila první opravdu globální postmoderní transkulturu. Ať už jde o televizní videoklipy či vize dočasných autonomních zón, bezmála třicet let po svém vzniku vyvolává stále silnou odezvu. Spojuje v sobě živočišnost přírody, lesk i bídu kyberpunkových technologií i určitou povrchní tupost měšťáctví. Její hodnoty nezestárly, ale samotná scéna ano. Dospívající hipsteři se rozplývají nad kovovou zasněností minimalu, aniž by znali Kraftwerk, soudobí kinderteknaři „mrdají bedny“ a zjevně taktéž netuší nic o Suicide, kteří jsou dnes starší než jejich otcové. Rave asi musí chcípnout a dobře mu tak. Poblikávání elektronických kontrolek na mixážních pultech se postupně promění v nekonečnou zářící horizontálu – exitus, světlo i na konci.
Autor je DJ.