Už ho nikdy nepotkám kráčet ulicemi kolem Strossmayeráku, neuvidím ho v samoobsluze dlouze a tajuplně si vybírat jogurt, v hostinci U Antoníčka osaměle pokuřovat nad tlustou knihou. Když se kdysi natáčelo album Vlasty Třešňáka s názvem Skopolamin, byl prý jediný z okolních, kdo s přehledem věděl, co titul znamená, že jde o pověstnou drogu pravdy, používanou tajnými službami při výsleších… Už s ním nikdy nepromluvím, ostatně jsme spolu mluvili snad jen jednou, ještě v dávných samozřejmých letech, kdy Praha byla docela jiná, sešlá, oprýskaná, přesto snad víc pravá, kdy nám ještě patřila, Thunovskou s námi chvíli šel do kopce, snad někam do kostela cvičit na varhany, a ve chvíli se stačil svěřit, že do šedého tvrdého dvacátého století nejspíš ani nepatří, ale zabloudil sem z Mozartova století osmnáctého…
Nebyl jsem fanouškem jeho kapely, k muzice jsem mířil z jiných končin, v osmdesátých letech jsem však měl šanci trochu poznat neposedné ghetto kapel kolem klubu Chmelnice. Pamatuju se, jak zázračná naděje svitla, když se na plakátech mezi skupinami jako Krásné nové stroje, Vltava nebo Garáž objevila zkratka PVO. Psí Vojáci Osobně, a snad rovnou na nějaké přehlídce v Lucerně! To byl nepochybně začátek konce epochy, když takovéhle kapely, zakonspirované drze naivními zkratkami, měly vystoupit veřejně a rovnou v srdci Prahy.
Útlá knížka tří povídek Filipa Topola Jako pes vyšla v edici Revolver Revue shodou okolností den po jeho smutné červnové smrti. Jde o dílka z poloviny osmdesátých let, poprvé vyšla v samizdatu, později na ně autor zapomněl a po letech je malíř Viktor Karlík, autor výtvarného doprovodu knihy, vyhrabal z úložného prostoru své postele. Dvacet let prý na těch křehce zuřivých existenciálních hříčkách spal.
„V poslední době jsem si začal všímat, jak lidé pijí. Ta myšlenka se mi usadila v hlavě s elegancí neodbytného hosta,“ zazní hned zkraje první povídky Na zdraví. Elegance neodbytného hosta – něco podobného patřilo k samotnému autorovi. Napůl rychle zestárlý James Dean, napůl přísně i výstředně nenápadný Paul Leppin či Arthur Breisky… I když tento host byl spíš nepozvaný, mimoběžný, akcidentální než neodbytný. Či snad byl kus bizarní neodbytnosti právě v tom, jak si host zmýlil století? Octl se jinde, než měl nebo chtěl být, a ani se tomu dost málo nebránil. Naopak, host elegantně zabloudivší se stal podstatným svědkem doby docela mu cizí, jejího zmaru, ztřeštěnosti i zchátralé něhy, bezvýchodnosti i věčného unikání. Právě juvenilie knihy Jako pes jsou toho dobrým příkladem.
Pozoruhodné je už to, jak povídky s úsměvem váhají na rozhraní mezi fantaskním romanetem a brutálním undergroundovým výlevem. Mezi poklidně zkoumavou a tajuplnou dikcí Arbesovou a nervně kousavým, sebespalujícím tónem Ladislava Klímy. Je až zábavné sledovat, s jakou vervou i odstupem do sebe mladý autor tyto vlivy intuitivně splétá. Chvíli nefalšovaný romantik, hned nato nevinně potměšilý Mozartek, ironik. Chvíli horečně rozpjatá adolescentní náruč – vzápětí podťatá sarkastickým šklebem. Tak trochu rokokový underground, kdy všechny vážné vlivy jsou bezstarostnou mladickou výhybkou přesouvány ještě na úplně jinou vlečku… I to vypovídá o době, na niž si spolu s dandym dobře vzpomínám a jež se stává čím dál nesrozumitelnější: touha po vážnosti, a zároveň její nemožnost, dvě sestry dvojčata, jedna od druhé k nerozeznání.
Je zvláštní, jak sotva dvacetiletý spisovatel jistou rukou ve třech krátkých povídkách načrtl démony, kteří ho nakonec osudově dohnali. Pití, kuřácký kašel poránu… V první povídce se hrdina rovnou setká se staříčkem Alkoholem. Hlásek jako cirkulárka mu vypráví o svých slavných „přítelíčcích“ Poeovi, Modiglianim, Medkovi… Jsme vrženi in medias res: „Okna hospody byla pootevřená, valil se z nich dým cigaret, dýmek a doutníků spolu s bzučením hostů. Byla to jednolitá kulisa, kterou najdete v každé hospodě…“ Jenomže kulisa ve skutečnosti není kulisa, ale naopak hlavní představení, defilé valící se marnosti, chtivosti, pobloudilosti života. Nikým nepozvaní hosté se choulí jeden k druhému se svou nadílkou neodbytnosti, eleganci vem čert. V první povídce z vyhnanství hospody nevyjdeme. Když tedy pominu vlahou letní noc, do níž nepřípadného hosta po rozmluvě s dědouškem Alkoholem vyhodí statná hostinská…
Z hospody vzejde i v ní zas zanikne děj třetí povídky s kafkovským názvem Jako pes. „Tak si polib prdel. Dojde ti to samo a brzo. Život se tě neptá, jestli chceš trpět, to je ti snad jasný, ne? Takže buď budeš trpět, až budeš srát krev, nebo někam zalez a zkoušej si dál ten život vobcházet. A pak de vo to se umět v utrpení radovat, jako umět v běsnění spát.“ Tak hučí v hospodě do hrdiny jistý Ladislav. „Je lepší bejt šílenej zabiják, zabiják svý duše a vysílat do bitvy myšlenky…“ I dnes jistě lidé vlají po hospodách a řeší, co se životem. V letech, o nichž píše mladíček Topol, se však životní stesky hned automaticky pojily s žalováním vůči dusivé, pokřivené době. Začít žít znamenalo nejdřív nějak vyřešit tu neobyvatelnou sezonu. Aspoň v kruzích pražských ztracenců, z jejichž pozice Topol píše, nabýval obyčejný rozhovor o tom, co se životem, hned rozměrů bitvy s neodbytným Leviathanem – buď trp až do krve, nebo se odporoučej do zatracení… V Topolově knížce nepadne slovo o komunistickém režimu, doba pod poklopem je tu však věrně podána očima návštěvníka, jenž už ji od sebe nemůže odpárat.
V hospodě nakonec končí i bezhlavá, marná návštěva u dávné lásky. Do kulis hospody tu hrdina začne dštít všechen zmatek, špínu a bezcestí, které ho zevnitř rozhlodávají. Ano, jako pes se zostudit před svou starou láskou, vyřvat se do kouře čtvrté cenové skupiny, vyblít se, všem se omluvit a odjet prvním ranním spojem. Neodbytný host.
Snad nejdojemnější je povídka prostřední. Dojemně burleskní, dojemně naivní, dojemně úporná, poblázněná, snivá. Náš dandy se v ní po celodenním chaosu (hospody!) nakonec v nočním mikulášském chrámu – určitě poblíž obrazu sv. Xaveria – setká se svým vysněným alter egem z osmnáctého století… Až zase všichni kolem budou nesnesitelně sofistikovaní, všehoznalí, nesestřelitelní, hladce a pevně na výši doby, bude dobré jim oplatit kusem rozevláté naivity a sebeironického, leč nefalšovaného romantismu, jež v sobě skrývá poslední knížka Filipa Topola.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.