Sekci textů k hlavnímu tématu tohoto čísla zahajujeme představením současné alternativní komiksové scény ve Francii, zemi, kde komiks platí za široce uznávanou a rovnoprávnou formu umění. A to do té míry, že malá vydavatelství dnes doplácejí na popularitu původně menšinových komiksů.
„L’Association by pravděpodobně neexistovala, kdyby jistý počet autorů, vzájemně velmi odlišných, nenašel v této době [na přelomu osmdesátých a devadesátých let – pozn. red.] několik společných bodů: jednak snahu použít bande dessinée jako vyjadřovací prostředek v plném smyslu toho slova (řekněme z vnitřní potřeby spíše než z vnější způsobilosti), jednak zjištění, že momentální stav profese rozhodně nebyl s to tuto touhu uspokojit.“ Takto vysvětluje vznik nejvlivnějšího malého komiksového vydavatelství ve Francii jeden z jeho zakladatelů Jean-Christophe Menu v textu Plates-bandes (Záhonky), kterým v roce 2005 reaguje na rostoucí konkurenci alternativních komiksů vydávaných mainstreamovými francouzskými vydavatelstvími (o tomto problému viz text Pavla Kořínka na další straně). Nespokojenost sedmi komiksových autorů s praxí vydavatelů francouzské bande dessinée (francouzský výraz pro komiks, často užívaný pro označování francouzské a belgické komiksové tvorby) na počátku devadesátých let má nepochybně mnoho společného s potřebami, které v předchozí dekádě utvářely prostředí alternativního komiksu v Americe (A2 mu věnovala téma čísla 17/2012). Přesto ale američtí tvůrci od začátku řešili trochu jiné problémy než Francouzi, což ukazuje na důležité rozdíly v obou komiksových teritoriích.
Rovnoprávné médium
Francouzský indie komiks především není tak silně spojený s fandomem komiksových fanoušků. Už v osmdesátých letech tehdejší ministr kultury Jack Lang vyhlásil projekt Patnáct opatření pro bande dessinée, jehož smyslem bylo všestranné uznání komiksu coby vládou podporovaného „devátého umění“, rovnoprávného klasičtějším uměleckým disciplínám. Zatímco v USA tvoří komiks svébytný trh cílící na specializované čtenáře tohoto média, ve Francii se stal daleko šířeji a otevřeněji přijímanou uměleckou formou přidruženou k literárnímu prostředí. Počet ročně vydaných titulů se počítá na tisíce, bandes dessinées se často objevují v žebříčcích nejprodávanějších knih, komiksový festival v Angoulème je významnou kulturní událostí. Proto se také francouzský indie komiks nevyrovnává ani tak s popkulturou, jako spíš s uměleckou sférou, což z malých vydavatelství platí nejsilněji pro francouzsko-belgický Frémok, založený v roce 2002 a výrazně vycházející z avantgardních výtvarných směrů.
Nicméně v základu nezávislé bandes dessinées navazují na americké undergroundové a indie komiksové hnutí – silně se jím inspiroval například jeden ze zakladatelů L’Association Matt Konture. Nezávislost se ve francouzském prostředí definuje také podobně jako v USA. Indie nálepku si osobují malá autorská vydavatelství vymezující se vůči velkým společnostem jako Dargaud či Les Humanoїdes Associés – jedny z prvních výtek nově vzniklé L’Association proti velkým firmám se týkaly praxe vydávat všechny komiksy ve standardizované podobě osmačtyřicetistránkových alb formátu A4, což odpovídá snahám amerických nezávislých vydavatelů nahradit sešitové řady zavedené v mainstreamu formátem komiksové knihy. Pokud jde o vyprávěcí postupy, žánry či přímé odkazy, nemá francouzská komiksová alternativa s hlavním proudem, v němž převládají populární žánry v čele s akčními, fantastickými a erotickými příběhy, mnoho styčných bodů.
Ego-komiks
Rok 1990, kdy L’Association vznikla, byl počátkem současného boomu alternativní bande dessinée a vydavatelství založené sedmi autory (vedle Menua a Kontura také Lewis Trondheim, David B., Patrice Killoffer, Stanislas a Mokeїt) výrazně utvářelo podobu francouzské nezávislé komiksové scény. Vedle rozšířených experimentálních hříček, jaké vytvářejí třeba Trondehim či Étienne Lécroart, snad ještě více než v Americe dominují autobiografie. Kromě úspěšných komiksů od L’Association – Padoucnice (L’ascension du haut mal, 1996––2003) Davida B. a zejména Persepolis (2000––2003) Marjane Satrapiové – tento trend ve Francii formovalo také velmi vlivné dílo Fabrice Neauda Journal (Deník, 1992–2002). Neaud ostatně Journal vydal ve vlastním malém vydavatelstí Ego Comme X, které se na autobiografické komiksy, jak už jeho název napovídá, specializuje. Autobiografické prvky se přitom u různých autorů mohou výrazně lišit. Excentrická díla Patrice Killoffera pracují konfrontačně s autorovou vlastní osobou, Padoucnice, Persepolis i Journal sledují osobní historie svých tvůrců na dlouhé časové ploše, komiksy jako L’épinard de Yukiko (Jukičin špenát, 2001) Frédérika Boileta naopak představují impresivní introspektivní črty soustředěné na zachycení okamžité nálady. Důležitou okolností, která snad má vliv na dominanci autobiografií, je také mnohem serióznější teoretické prostředí analyzující komiksové médium, přičemž právě žánr vlastního životopisu nabízí pozoruhodné a především relativně nové pole pro promýšlení specifik komiksu oproti jiným uměleckým formám.
Ducha francouzské alternativní bande dessinée ale možná nejvíc vystihují autobiografické knihy Lewise Trondheima, jejichž tématem je prosté zachycování každodennosti. Jeho autobiografické práce bývají řazeny jako trilogie, jejíž první část Approximate Continuum Comics (Komiks aproximativního kontinua, 1993–1996), vycházející původně jako sešitová minisérie, zachycuje z Trondheimovy perspektivy první léta samotné L’Association. Následující kniha Désoeuvré (Zahálčivý, 2005) představuje komiksový esej, v němž se Trondheim vyrovnává s tvůrčí krizí a diskutuje s dalšími autory „stárnutí komiksového tvůrce“, a třetím segmentem je jeho stále aktivní internetový komiksový blog Les Petits Riens (Drobné nicotnosti), jehož sebraná tištěná vydání zabírají dnes už šest svazků. Na první pohled je z celé trilogie patrné, že nejde o autobiografii komiksového fanouška, který by se dobře vyznal v popkultuře, což je pozice řady tvůrců amerických alternativních komiksů. L’Association vznikla z původní platformy pro vydávání fanzinů, přičemž z fanzinového prostředí pochází také kolektiv zakládajících autorů, kteří se navzájem osobně znali (výmluvné na Trondheimových autobiografiích je i to, jak ukazují přátelské vztahy mezi jednotlivými autory). To ale neznamená, že šlo o fanoušky mainstreamového komiksu. Naopak, Trondheimovy střety s popkulturou bývají v jeho komiksech líčeny jako velmi obezřetné a podezřívavé. Francouzský tvůrce se naopak stylizuje jako umělec procházející autorskými pochybnostmi a tlaky, případně jako bystrý glosátor všedních banálních událostí.
Maškara
V Trondheimových komiksech bychom také mohli hledat odpověď na otázku, co vlastně komiks jako médium pro tyto autory, kteří se nehlásí ani k linii fanoušků, ani k proudu radikálních formálních experimentátorů, znamená. Trondheim se zde prezentuje jako workoholik a entuziasta, pro kterého tvorba představuje podstatnou součást života. Komiksové fanouškovství u něj neznamená obdiv ke konkrétním komiksům, ale vlastně ani experimentátorský zájem o možnosti komiksového média. Komiks je pro něj skutečně především prostředkem k vyjádření. Ostatně záminkou, která odstartuje úvahy v Désoeuvré, je autorovo zjištění, že už celých osmdesát dní nepracoval na žádném komiksu.
Když se ukázalo, že pojetí nezávislého komiksu, s nímž L’Association přišla, má ohromný komerční potenciál a mainstreamové společnosti začaly publikovat díla připomínající styl jeho autorů, přestal Trondheim a spolu s ním i většina ostatních zakladatelů se svým kmenovým vydavatelstvím spolupracovat a publikují jinde. Že se celý styl francouzské alternativy posunul do nového stadia, dokládá i skandál z posledních let, který představuje i jeden z nejpozoruhodnějších komentářů k celé vlně autobiografického autorského komiksu. V roce 2009 vydalo nezávislé belgické vydavatelství La Cinquième Couche deníkové komiksové memoáry 1h25 od Judith Forestové, v nichž autorka zachycuje svůj komplikovaný vztah s rodiči a několik milostných poměrů. Přestože poskytla několik rozhovorů a byla velmi aktivní na sociálních sítích, začaly se šířit zvěsti, že jde o fiktivní personu. Těmto pochybnostem je věnována celá druhá kniha Forestové, nazvaná Momon (Maškara, 2010), která zároveň problematizuje status autobiografie jako „pravdivého“ žánru: „Co když je autobiografie děvka mezi literárními žánry?“ V roce 2011 vydavatelé konečně potvrdili, že Forestová je neexistující osoba, kterou v rozhovorech zastupovala herečka a jejíž komiksy ve skutečnosti vytvořila trojice vydavatelů Cinquième Couche.
Francouzský komiks se v současné době dostal do fáze, kdy mainstream naprosto pohltil dosavadní styl i autory dosavadní nezávislé scény. Takzvaná komiksová alternativa tak čelí klíčovému problému – stojí před potřebou nově definovat, v čem a vůči čemu je vlastně alternativní.