Generační ikony se ve střední Evropě vytrácejí. Rozostřil se dokonce i pojem generace. Sdílíme sice události a zážitky, ale děje se tak častěji po síti než ve skutečnosti. Hry tří středoevropských dramatiků se této situaci sice smějí, řešení však nepřinášejí. Ponechávají nám svobodnou vůli vybrat si závěr, případně i celý smysl hry.
Divadlo Letí ve spolupráci s Institutem umění zrealizovalo mezinárodní projekt věnovaný dramatické tvorbě. Vznikla tři původní dramata a jejich inscenace: Poker Face Petra Kolečka, Kill Hill Viliama Klimáčka a iPlay Bernharda Studlara. Zatímco ironie, peníze a moc se v určité formě objeví v každém díle, na svých ikonách a vzorech se dramatici neshodnou. Shodli se jen na anglických názvech děl. Jsou snad ony ikonami?
Nejvolnější strukturu své divadelní hry zvolil rakouský autor Bernhard Studlar. Předeslal, že jeho text je jen hracím polem a smysl mu dá až inscenátor. Nabídl velké množství aplikací pro život, z nichž je třeba si vybrat nebo dopsat vlastní části. Text se rozpadá do jednotlivých drobných situací, tvoří ho útržky příběhů. Cítíme neutěšenost ve světě individualit, které spojuje jedna státní příslušnost a strach. A v tomto světě je jedinec zmatený.
Autor pojmenovává množství negativních tendencí: předstírání neustálého růstu, volný čas jako přežitek, přebytek informací, které lidé nemají čas třídit a které konzumují i s okolním balastem. Kritizuje zahlcení spekulacemi, které nemají konkrétní barvu ani chuť. Aby se pak vedle nás posadila „osoba bez tváře“. Možná, že celý text ani nemá žádný smysl. Studlar si prostě jen myslí, že už je překonané vidět dnešní svět skrze drama o několika aktech a postavách s klasickou zápletkou, anebo chce jen poukázat na sebe samého. Materiál, který nabídl, podněcuje sice fantazii, nakonec se ale rozplyne v podobné neurčitosti, již sám kritizoval.
Lhostejná hra
Slovenský dramatik Viliam Klimáček zase pečlivě připravil půdu pro velké finále virtuální „killovačky“, aby pak nechal čtenáře a případné diváky na pochybách. Dlouhá expozice hry Kill Hill představuje finančníky ovládající světové trhy. Členové elitního Tetra klubu relaxují u počítačové hry, upravené dle jejich životů. Odehrává se v blízké budoucnosti, kdy se zhroutí společnost, peníze ztratí hodnotu a nastane boj hladových proti sytým. K virtuálnímu výletu je ke třem hráčům vždy přizván čtvrtý, aby vznikly dva týmy. Nováček se, podobně jako Šeherezáda, nedožije rána, pokud něčím nezaujme. Nezbývá mu než šokovat. Čtvrtý hráč přichází s esem v rukávu. Ve „střílečce“ se objeví zabiják, který tam nepatří. Když nezmizí ani po sejmutí 3D brýlí, je překvapen i sám tvůrce žertu. Žena se zlatou maskou soudí a odsuzuje, zná detaily ze života všech. Mučí je, ponižuje, ale pak zmizí.
Z médií známe podobné kauzy, v nichž je odhalen zločin. Vyjádří se autority, má proběhnout soud. A pak se to stane – soudce se vypaří. Nenajde se hrdina, který by odsoudil viníky, a ti jsou tedy volní. Jejich čin je vlastně schválen, což ukazuje problém společnosti, jež sice volá po spravedlnosti, ale vlastně o ni nestojí. Jako by svět byl virtuální realitou, která se nikoho netýká. Tento odstup však hloubí propast mezi lidmi a tou „vyšší mocí“.
Žít s maskou
Kolečko napsal hru nejucelenější a nejspíš i nejsilnější. Poker Face začíná těsně před sametovou revolucí, kdy Václav Havel „mluví o fungující demokracii“. Otec vysvětluje dceři Janě, že jediné, čeho se musí držet, je hazard, protože peníze z karet jí nevezme žádný režim, a přesvědčuje ji, aby zanechala snění. Sám v důsledku vlastní zkušenosti nevěří ve světlou budoucnost a vývoj mu dává za pravdu. Jednotlivá dějství nesou prosté názvy jako Smrt, Milování, Olej a sarkasticky tak vystihují hlavní podstatu děje. Drama plné skepse zobrazuje posledních dvacet let naší společnosti. Ani Václavu Havlovi, který je pro mnohé lidi ikonou či vzorem, se tu nestaví pomník.
Jestliže za totality mohl člověka vlastní názor přivést do vězení, dnes si dle Kolečka s upřímností koleduje minimálně o okradení. Takže poker face je stále nezbytný. Cynismus a černý humor dokonale vystihují duševní stav těch, kteří mnoho snili a pro něž byl střet s realitou tvrdší, než byli schopni unést. A něco se změnilo – z Jany se stala milionářka. Vyhrává pokerové turnaje po celém světě a mluví z ní otec. I její dceru Pavlínu čeká co nevidět podobné prozření, jakým prošla ona. Z kruhu tedy nelze uniknout, což vše sleduje Karel. Tento imaginární parťák plní ve věčně neúplné rodině roli třetího do hry. Daří se mu vyhrávat v pokeru i mariáši. Je to jediný muž, na kterého se Jana mohla vždy spolehnout. Konec není ani tak hořký či smutný, jako spíš dramaticky brilantní.
Autorka je teatroložka.
Generační Ikony ve Střední Evropě: 3 HRY – Petr Kolečko: Poker Face, Viliam Klimáček: Kill Hill, Bernhard Studlar: iPlay. Divadelní ústav, Praha 2013, 165 stran.