Máme rádi zmatení pojmů. Komunismus, kapitalismus, levice, pravice, ideologie, ideje, individualismus, angažovanost, zájem o svět… Pojmy, které si v dané chvíli každý naplní svou představou – a horempádem do boje. Takzvaní antikomunisté pak posílají do pekel „komunismus“, jejž však spatřují v minulém autoritářském, policejním, represivním a dirigistickém režimu. Za kapitalismus se zas často automaticky považuje bodrá idylka jako z prvorepublikového filmu: kapitalista co rozšafný hospodář a zodpovědný vlastník. Vize na hony vzdálená globálnímu kasinovému kapitalismu dneška. V nastalém předvolebním hrdlení si nikdo není jist, zda levice nakonec nepodlehne týmž svodům, jež zdiskreditovaly pravici. Když se neshodneme ani na tom, zda totalita byla vůbec totalita, není divu, že máme potíže přijít na to, co je vlastně umělcovo pravé angažmá.
Vágnost pojmů je ovšem přímo úměrná zatvrzelosti debatujících. Amébovitostí pojmů prosvítá latentní společenské napětí a hysterie, připravené vyhrknout skulinami na povrch. Evě Klíčové v glose Kritéria lyrického věku (Host č. 6/2013) stačily dva článečky v literárních časopisech, aby z nich jízlivě dovodila regres dnešní kulturní levice do kunderovského „lyrického věku“ (přitom s jejími výtkami k těm článkům se dá snadno souhlasit). Odpovědí jí byla tentokrát již rozsáhlá „zásadní“ stať Jana Bělíčka a Marty Svobodové Ideologie a literatura (A2 č. 17/2013), na niž navázala lavina rovněž obsáhlých reakcí (Bruno Solařík, Adam Borzič, Karel Dolejší v internetových Britských listech). Když pak Borzič mluvil o lásce, Dolejší mu hned předhodil kněžourství… Vypadá to, že chceme-li se poštěkat (myšlen Dolejší), jsou tu hned pojmy ruče nachystané k všelikému zohýbání. Vždyť obojek na krku tak krásně škrtí… Nakonec vše pomohl hasit Ondřej Slačálek, jenž rozumně upozornil na proměněný kontext a zbytečnou démonizaci, s níž antibělíčkovci hned s vervou začali (Zachraňte literaturu. Jde si pro ni Stalin!, A2larm 27. 9. 2013).
Jestli mi nakonec něco na této literární debatě přijde jako opravdový „přežitek“, tak je to rozdělení na nesmiřitelné ideové tábory. Jestli se přes něco přenést nějakou novou, dosud nevídanou „ideologií“, tak prosím přes tuto zákopovitost. Já rozumím Klíčové prvotnímu impulsu ohradit se vůči Vaníčkově neurvalosti (o té níže) a vůči Švihlíkové představě, že by občané měli sami rozhodovat o tom, do jakých uměleckých děl poputují daňové prostředky (to by to dopadlo – gottland, kam dohlédneš). Rozumím ale i impulsu za článkem Bělíčka a Svobodové. Pochopím, že se chtějí dobrat nové, proměněné vazby mezi literaturou a společenským děním, chápu, že se ptají po zájmu umělce o vnější svět. „Nezájem veřejnosti o literaturu je podle nás především výsledkem nezájmu spisovatelů o společnost“ – když tohle napíší, chce se mi přitakat. Také jsem se nad mnoha básnickými sbírkami z nové doby ptal, kde je tu nějaký průhled do zkušenosti, žité reality, neřkuli do jejího sociálního rozměru? A čekat kus přímočaré milosti či účasti, pozvedající člověka a svět výš, bylo by už asi moc? Zacyklení do verbalistického, „uměleckostředného“ pojetí tvorby bude sotvakoho zajímat.
Nevím ovšem, proč se dnešní kulturní levice (?) nevyhne silové rétorice a představám ukotveným ve vyprázdněných pojmech, asociujících minulý režim. Ani trochu nemám potřebu díla, jež se mi zdají prázdná či sebestředná, hned „vymýtit“; naopak Bělíček se Svobodovou tento dirigistický výraz s chutí použijí, byť snad provokativně či v posunutém kontextu. Není těžké vytušit, že podobná díla se v očích čtenářstva přirozeně „vymýtí“ sama; nemají co nabídnout. Něco se mezi tvorbou a její recepcí podstatně rozpojilo a je záhodno to zkoumat, lze si však vystačit s pojmy, které se v minulosti fatálně pokazily?
Mnohé by bylo jinak, kdyby aktéři debaty museli být konkrétnější. To by teprve byla mela. Něco naznačuje Vaníčkova recenze sbírky À la thèse Romana Ropse (A2 č. 10/2013), od níž se debata částečně odvinula. Problém Jakuba Vaníčka je, že mu hned ze všeho vychází pamflet. Místo toho, aby Ropsovu sbírku, jež ho uvedla v nadšení, patřičně rozebral, hned se začne navážet do ostatních. Simona Martínková-Racková prý „ať si vzdychá“. Petra Krále a Karla Sýse dnes radno již jen házet do jednoho pytle (není nad to zahustit pamflet trochou osobní animozity!). Nejjedovatěji si však Vaníček uplivl nad básníkem Martinem Stöhrem: „Takový Martin Stöhr už může věru jen (…) žvanit o marmeládové krvi a nerozumět ničemu z toho, co se děje pod okny jeho bytu…“ Vaníček dal přednost svému škrtícímu obojku. Kdyby se místo toho trochu uklidnil, mohl by si všimnout, že i ve Stöhrově sbírce je vedle pierotovských výhledů z „oken vzpomínek“ také dost jemného porozumění každodenní privátní realitě, civilně plynoucímu osobnímu času. Už to stačí, v jakémkoli kontextu. O třídním boji se u Stöhra nedočteme, ale to není povinnost. Že Stöhr volí jiná témata a jiné výrazivo, neznamená, že rozumí světu méně než hlučně „angažovaný“ pokřik. Toto je jeho naturel, zas jeho angažmá; i křehčí Stöhr může docela dobře žít vedle politických veršů, které si to chtějí rozdat s realitou pěstmi. Namístě je respekt, ne hulvátství skryté pod rouškou ideové údernosti.
Nedávno jsem se vrátil ke svým oblíbeným básníkům objektivistům, Louisi Zukofskému, George Oppenovi, Charlesi Resnikoffovi. Všichni levicově, ba komunisticky orientovaní, sociálně a dějinně citliví, avšak zároveň bychom je mohli přiřadit i ke sveřepým individualistům, již by si nedali nic umělecky naordinovat. Jejich umění konstituovala jejich osobnost, nikoli vnější osnovy. Resnikoff, syn newyorského židovského kloboučníka, psal v době krize, ale i později básně podivuhodně prostého, přitom až zázračného vyznění. Plné sociální empatie, jež ale vždy přirozeně přetéká směrem k existenciální vnímavosti (Vaníček by to možná označil za „prohranou bitvu“). Sociální motiv by sám o sobě nebyl úplný, kdyby jím automaticky neprochvívala vnímavost k „bídě“ člověka jako takového. Člověk, jenž omdlel ve frontě na žebráckou podporu; lidé, co nemají kam jít, se jen hřejí nad knihou v teplé knihovně, aniž by otočili stránku. Resnikoffovy básně se svým „zenovým“ ustrnutím kupodivu blíží našemu básníku zcela nepolitickému, neplakátovitému a nekřiklavému, naopak provždy „marginálnímu“ – Hermoru Liliovi…
Zájem o svět, jenž se neškrtí v angažovaném obojku, halasně se nevnucuje, ale potichu se nabízí.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.