Jedním z nejvýraznějších českých básníků, v jehož tvorbě můžeme rozpoznat konceptuální tendence, je Ondřej Buddeus. Za konceptuální počin můžeme shovívavě považovat i netradiční přístup nakladatelství Fra, které vydalo jeho debut rorýsy až poté, co byla na světě jeho druhá sbírka (viz A2 č. 10/2012).
Máme-li rozumět vavřínům Ortenovy ceny, kterých se sbírce rorýsy dostalo, pak si je musíme vyložit představou, že se jedná o knihu aktuální, dobovou a moderní. S nadějí doufat, že přináší jedinečnou výpověď, že nese něco, co z drobné, maličké knížky dělá důležitou sbírku, která mluví hlasem člověka počátku 21. století.
Kaligramy, které sbírku otvírají, rozhodně nemohou být tím, co by mělo přitahovat. Jsou však najisto odkazem k avantgardě, k době, kdy slovo mělo působit zakladatelskou silou a tvořit skutečnost. Brzy nás čeká tříšť a nepořádek, kterými se prodíráme, až objevujeme postupně místo, kam sbírka cílí. Zjišťujeme, že nesourodé řazení textů, dojem pokusů a zkoušek vede ke zvýraznění jediného gesta, které činí z nalezených textů básně, totiž pointy. Je to gesto neotřelého závěru, vsuvky, která může učinit třeba ze zprávy o počtu koní v Norsku nebo přepisu předpovědi počasí umělecký text.
Bez stínu i hloubky
Není od věci, že pointou je „poznámka pod čarou“ – odkaz na internetovou adresu vespodu stránky: „‹http:// www.novinky.cz›.“ Internet či počítačově upravený text jsou nástroje, které umožňují přiblížit se současnosti. Ondřej Buddeus tu přijímá tvář dědice surrealistických nálezů, montážníka, organizátora už hotového, přejímatele tištěných zpráv, vytrvalého čtenáře novinových titulků. To, co nalézá, nejsou věci, ale texty, těm pak podsouvá význam. Vstupuje tím do role grafika, který zpracovává, nachází drobné pointy, umírněně a zálibně okrašluje. Jen těžko tu pak lze najít závažnější prožitek, jedinou emocí je lehké, suché rozčílení člověka, který vyťukává klávesové zkratky, přesouvá textové soubory po monitoru. Sbírka na první čtení nic neříká, žádnou dramatickou emoci netlumočí. Docela záměrně tu není žádná hloubka, žádný tíživý stín. Stejně jako v textu o rorýsech, kteří stín odhodili, a za to jsou potrestáni k nepřetržitému letu. Stín je jistě i velikost a obtížnost života – po ničem takovém tu nejsou stopy.
Skutečnost totiž člověku a také básníku dávno utekla, její rychlosti není možné dosáhnout. I proto se Ondřej Buddeus uchyluje k pointování jako k jedinému proveditelnému činu, který lze úspěšně podniknout. Rychle mizející svět lze toliko okrášlit dvěma třemi slovy. Z toho se pak rodí řada opatrně a trochu rezignovaně pozměněných všedních zápisků, třeba i zmíněného přepisu předpovědi počasí: „DNES Většinou skoro jasno Na/ východě území ráno oblačno/ a ojediněle přeháňky nad 500 m/ sněhové Nejvyšší denní teploty 3 až/ 7 ºC v 1000 m na horách kolem 0 ºC/ Silný západní až severozápadní vítr 25/ až 30 m/s na horách s nárazy miluju/ tě o rychlosti až 40 m/s.“ Fakt, že se tu a tam objevuje v textech „láska“ nebo „miluji tě“, neznačí zoufalou potřebu z posledních sil zrušit neosobnost zpravodajství, ale spíš to, že se nechce přemýšlet. Nezbývá čas, přesto je za každou cenu nutné do obyčejné zprávy něco lidského vložit. S tímto přístupem lze dobře spojit let rorýsů, velký spěch, úprk skutečnosti, té zcela odlehčené, bez závaží, bez stínu: „rorýsi nechávají svůj stín na zemi/ protože je prý příliš těžký a nemohli/ by s ním létat Vypráví se že jako trest/ za odhození stínu musí za letu všech-/ no“.
Není to málo?
Říkáme si, jestli to není málo, jestli po všech těch zápasech, které člověk podnikl, po těch barikádách a bojích není divné pít takovou limonádu. Po dobách, kdy to byli jen a jen básníci, kteří skutečnost svým zpěvem zakládali, kteří jí dávali vyrůst a povstat, a společnost se bez nich neobešla. Není to málo – poskakovat a pobíhat za tím, co bylo už jednou napsáno, a v rychlosti něco přilepit a připsat?
Jenže rorýsy jsou skutečně výjimečným textem, a to přesně v této nastalé situaci, v době, kdy si básník přiřkl roli kadeřníka, který přidá vlnku, vtiskne perko a sponku. Stále se tu píše nepřímo, buzarem. Dostávat se k věcem či k nějakému běhu světa a jeho vzmachu – o to tu neběží, tam už poezie ani nemůže chtít, svět ji prostě zaskočil, letí, věc je skončena.
Básník zřejmě kdysi pustil na scénu ekonoma a politika, kteří bohužel mnohem lépe nejen postihli naše životy, ale vlastně je i založili svým slovníkem, v němž se to hemží „utahováním opasků“, „neviditelnou rukou trhu“, „vyrovnaným rozpočtem“, a upevnili skladbou. Básníci spí, píší podle předlohy, nestojí ani před televizními zprávami. I tohle tlumočí sbírka Ondřeje Buddeuse. On dobře ví, že stále ještě nebyl učiněn skutečný obrat, a tak kopíruje, šmrdolí, kouká a otevřeně epigončí.
Mávnutím ruky
Považujeme-li si sbírku rorýsy, oceňujeme právě vystižení této básnické rezignace, neschopnosti postavit se tomu obrovitému tahu skutečnosti do cesty. Z toho nám také plyne, že nezbude než dobíhat a pak psát na mizející zadek vzdalujícího se světa. Svět pojmenuje lépe politický papaláš, protože stojí tam, kde měl vždy stát básník – měl být vpředu, hledat novou řeč a určovat směr. I k té vůli se Ondřej Buddeus skromně hlásí, když se ve sbírce vydává cestou sice mírného, nehrdinského, avšak přece ještě skutečného experimentu. Nenahání sice zatím svět tváří v tvář, ale chytá ho alespoň za ocas: přesouvá texty, brouzdá po internetu a v síťce něco uvízne. Jsou to malé ryby, ale zatím větší nedorostly.
Pro tentokrát je to přišláplý ready made, útržky z reklam, textové skládanky, kdy básníka líbala jen lehká múza. Z toho roste dojem snadnosti, lehkosti. Nic není zatajeno. Velký ready made pak nahý vystupuje v básni hommage à Duchamp už otevřeně: „být/ avonlady/ je tak snadné/ stačí jen přinést/ katalogy do školy/ a spolužáci si/ o přestávce/ vyberou.“
Básník, to je aktuálně všední a huhňavý člověk, nehrdinský typ, jehož texty vznikají rychlým gestem: mávnutím rukou.
Autor je bohemista.
Ondřej Buddeus: rorýsy. Fra, Praha 2013, 64 stran.