Dobrá domácí úroda

Když jsem před dvěma lety na jihlavském festivalu pozoroval, jak nastupující dokumentaristická generace konečně přináší tolik potřebnou společenskou a politickou reflexi, jak se vyhraněnější politická témata objevují i u zavedenějších tvůrců a jak se publikum po projekcích účastní bouřlivých diskusí, nebylo těžké podlehnout radosti. Ostatně soutěžní sekce domácích dokumentů nese násev Česká radost. Neméně výstižné je i letošní festivalové heslo Dobrá úroda. Optimismus z toho, že český dokument soustavně vylepšuje obraz domácí kinematografie, je nepochybně na místě.

Bezprostřednost je fikce

Vedle snahy reflektovat politiku v nejširším slova smyslu lze poslední dobou vypozorovat, že se mladá generace tvůrců zkouší lehce vymezit vůči situační estetice, jejímiž nejvýraznějšími zástupci jsou Vít Klusák s Filipem Remundou, ale která je v poslední době ve větší či menší míře přítomná skoro v každém českém dokumentu. Už loni zvítězila Pevnost Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské, která pracuje se striktně observační metodou a vyhraněnou vizualitou, čímž se blíží spíše současným festivalovým art filmům. A tento trend letos potvrzuje vítězný snímek české soutěže Velká noc Petra Hátleho. Pozorovatelský přístup je typický i pro další snímky – jako je Show! Bohdana Bláhovce, Dál nic Ivo Bystřičana, v portrétu umělkyně Kateřina Šedá: Jak se dělá mýtus Jana Gogoly mladšího a v neposlední řadě i v mimosoutěžní novince Lukáše Kokeše V.I.P. / Vietnamese Important People.

Bláhovec se dokázal ve svém portrétu dívčí kapely 5Angels a jejího umanutého, až monstrózního manažera dostat pozoruhodně blízko k lidem z této podivné verze amerického snu. Citlivý obraz muže bez špetky sebereflexe, posedlého svým byznysem, získal cenu diváků. Ačkoli jde o věcnou a realistickou sondu do soukromí natočenou bez jakékoli démonizace či zmanipulovanosti, v současné době už autoři snímku čelí žalobě za poškození dobrého jména.

Do úplně jiné roviny uměleckého provozu se snaží nahlédnout Jan Gogola. Ke sledování práce Kateřiny Šedé, která provozuje zvláštní druh sociálního happeningu bez hmatatelných výsledků, je pozorovatelský přístup ideální. Lze možná namítnout, že se zvolená metoda nedostává příliš daleko za prostý záznam uměleckých aktivit. Gogola tu však vlastně umožňuje zakusit, jaké to je, být diváky či recipienty uměleckých projektů Kateřiny Šedé. Protože její práce, kam patří například přestěhování jedné české vesnice na jeden den do centra Londýna, diváky vlastně nemá a o dílech, která tvoří, lze hovořit jen v dost netradičním významu slova. V jediné scéně, kdy autorka zakazuje filmařům natáčet, protože podle ní daný projekt nemá mít žádný záznam, a dovoluje kameramanům snímat pouze režiséra, se najednou ukazuje zvláštní stránka její tvorby i tvorby dokumentu: k výsledkům, ke svobodě či uvolněnosti, k pravdě, ať už v jakémkoli slova smyslu, se lze dostat jen pomocí určité míry manipulace. Naprostá bezprostřednost je fikce.

Lidské cigáro

Ivo Bystřičan měl v soutěži hned dva snímky. Zahajovací film celého festivalu Dál nic o nekonečných peripetiích stavby dálnice D8 zaujímá převážně pozorovatelský přístup, rozjitřený pouze občasnými ironickými formálními prvky. Díky tomu se mu daří porušit některá zavedená klišé angažovaných tvůrců – třeba že stavaři a další představitelé a pomocníčci establishmentu jsou nutně ti špatní a aktivisté a priori ti dobří. Mých posledních 150 000 cigaret je naopak směsicí infotainmentu, osobního deníku a stylizace autora. Bystřičan tentokrát vstupuje do děje hned ve dvou podobách – jako kuřák na de­­toxu a jako muž v převleku za obří lidské cigáro zpovídající lidi v ulicích. Osobní výpověď či spíše zpověď se mísí s hravou šaškárnou, obojí však slouží k vážným věcem. Maximální subjektivitu vyvažují grafiky o účincích cigaret a celkový formálně eklektický tvar dobře ilustruje situaci okolo tabákové lobby, netečnosti politiků a samozřejmosti cigaret všude kolem nás. Vedle kladení záměrně naivních či jinak nezvyklých otázek Bystřičan manifestuje svou pozici už svým převlekem za cigaretu a většinu politiků a zástupců tabákových firem tím vykolejí bez sebemenší další námahy. Je iluzí si myslet, že bez převleku by získal serióznější odpovědi a dobral se k podstatě toho, proč je například normální, že zapřisáhlý nekuřák a zároveň velký přítel neviditelné ruky trhu Klaus radostně otevírá filiálku Philip Morris. Bystřičan se navíc v ostatních segmentech snímku zbavuje nejen převleku, ale obnažuje se až na kost. Telefonem zaznamenané „selfshoty“ z prvních několika dnů bez cigaret slouží jako drsný a názorný kontrapunkt.

Hlavní strůjci drzé situační větve dokumentaristiky Klusák a Remunda přivezli kinoverzi epizody Českého žurnálu Dobrý řidič Smetana. Na celém projektu je dobře vidět stoupající odvahu ČT dělat nezvyklé pořady, a rovněž limity televizních formátů. Celovečerní, o dvacet minut delší verze má lepší tempo díky tomu, že některé záběry mají konečně tu správnou délku. Po závěrečné sekvenci původní verze, kdy oba režiséři dokonávají absurdní divadlo malováním tykadel Tomáši Töpferovi, v novém sestřihu následuje pokračování osudů Romana Smetany při druhém pobytu ve vězení, které dokresluje jeho povahu i osobnost, a hlavně mrazivá tečka v podobě výpovědi bývalého Smetanova kolegy, jenž podal trestní oznámení na Ivana Langera kvůli vytunelování 66 milionů korun. S jeho vyprávěním o vyhrožování a historkami o rozšlapaných hlavách snímek opouští sféru pouhé hravé taškařice rýpající do předsudků a mediálních obrazů a jde s kůží na trh poněkud razantněji než jen žertovným sprejováním po plakátech.

Svět, kde neplatí pravidla

Nejvýrazněji ovšem prostor dokumentárního formátu překročila trojice výrazných soutěžních snímků. White­Black Film Vladimíra Turnera, stojící na pomezí filmového eseje a videoartu, se na základě výpovědí o umělecké tvorbě a společenské situaci Aboridžinců dotýká povahy australského postkolonialismu i podstaty umění. Vládnout, pracovat, vydělávat, modlit se, hroutit se Andrana Abram­jana pojednává o povaze a kolapsu civilizace v souboru epizod s originálně řešenými předěly. Vtipný, formálně nápaditý a mnoho­vrstevnatý film, který se strukturou, formou i gradací blíží koncepčnímu povídkovému souboru, je plný nepřímých mikroanalýz různých fenoménů – od práce přes vědu až po náboženství či fungování médií. Zvláštní uznání poroty si zaslouží zcela právem.

Vítězná Velká noc při projekci mnoho diváků pobouřila. Petr Hátle opustil angažovanější rovinu tvorby, reprezentovanou snímkem Prolegomena to Virtual Framing of a Revolution (2012), a představil hypnotický výjev ze života lidí na okraji společnosti, kteří se pohybují během noci po Praze. Esteticky vyhraněný tvar upomíná na vrcholné tvůrce lyrického i znepokojivého festivalového minimalismu, jako jsou Bence Fliegauf či Lisandro Alonso. Nebojím se říci, že Hátle natočil film světového formátu, uhrančivou féerii ze světa, kde neplatí pravidla, na která je většina z nás zvyklá. Opouští nejen chronologii či pravidla pozorovatelského přístupu, v němž se většina diváků chce přece jen něco dozvědět, ale i bezpečný prostor dokumentaristické škatulky, kde je více či méně jasné, kde končí realita a začíná inscenovanost. Jeden z vizuálně nejopojnějších českých filmů poslední doby může být stejně dobře nejrealističtějším portrétem daného fenoménu i dramatickou sondou, jejíž významy dalece přesahují zkoumání nešťastných osudů několika jednotlivců.

Autor je filmový publicista.