V předvečer parlamentních voleb obsadilo několik desítek lidí prázdnou budovu ve Washingtonově ulici v Praze. Dům patřící ministerstvu spravedlnosti chtěli přeměnit v sociální centrum. Byl to jejich způsob volby.
Je večer, čtvrtek 24. října. V pátek se mají úderem čtrnácté hodiny otevřít volební místnosti po celé České republice. Do Washingtonovy ulice v centru metropole přijíždějí policejní auta. Dům ve vlastnictví ministerstva spravedlnosti, který přímo sousedí se čtyřhvězdičkovým hotelem Esplanade, totiž chvíli předtím obsadilo několik desítek lidí. Lze se domnívat, že takřka okamžitá přítomnost bezpečnostních složek souvisí s brzkým udáním, které přišlo od zaměstnanců blízkého hotelu. Jeden z policistů pokládá squatterům první otázku: „Co se to zde děje?“ Dostává se mu odpovědi, že jde o „řádnou předvolební akci“. Policista se tedy ptá po vedoucím celé akce. Odpovědí mu je mnohohlasné „my žádného vedoucího nemáme“. Zjišťování situace pokračuje poměrně očekávatelně: „Jak to, že předvolební akce nemá žádného vedoucího?“ Stejně očekávatelně i končí, když jakýsi squatter opáčí: „To je prostě součást naší politiky.“
Jen si tak trochu písknout
Zvolené datum squatterské akce nebylo náhodné. Ve svém prohlášení aktivisté uvedli: „Obsazením domu a otevřením sociálního centra v předvečer parlamentních voleb chceme upozornit na nebezpečnou iluzi, že skutečná demokracie leží ve volebních urnách a že je to akt, který se provádí individuálně, za plentou, jednou za čtyři roky. Pro nás je demokracie každodenní proces. Svobodu je třeba neustále vykonávat a vyjednávat spolu s ostatními, nelze ji v izolaci zahodit do volební urny.“ Přišli proto s úmyslem v nevyužívaném domě, který patří veřejné instituci, vytvořit prostor pro každodenní kulturní, sociální a politické aktivity i participaci.
Podobná centra fungují v mnoha zemích. Jsou to místa spravovaná lidmi pro lidi. Tím, že se organizují nehierarchicky a samosprávně, umožňují lidem, aby se podle svých možností a schopností každodenně podíleli na nejrůznějších sociálních, kulturních a politických činnostech. Fungování těchto míst v duchu kooperace a solidarity má v podstatě dvojí roli: exemplární, protože ukazuje, že lze žít a organizovat se i jinak než v konkurenčním boji na trhu práce, a edukační, protože otevírají možnosti stávat se někým jiným a učí rozvíjet naše lepší stránky. Je to forma přímé demokracie, v níž se klade důraz na proces – způsob volby, která probíhá 365 dní v roce.
Krátce po obsazení dům ožil výstavou, koncertem a shromážděním několika desítek lidí, kteří se sešli, aby společně diskutovali nad dalším postupem. Co se bude dál podnikat, co říci médiím, jak jednat s policií, kdo se případně nechá zatknout a podobně. Byl to první záblesk toho, jak by ona „organizace bez vedoucího“ asi mohla fungovat, kdyby policejní akce vše tak rychle neukončila.
Po necelých třech hodinách policie dům obklíčila a nikoho nepouštěla dovnitř. Navzdory nejistotě, co bude dál a kdy přijde policejní zásah, panovala v domě vesele napjatá atmosféra. Policie před dům svolala tiskovou konferenci, kde tvrdila, že squatteři odmítají vyjednávat. Na squatterském shromáždění uvnitř domu se daná situace probírala s nadhledem: „Jednat chceme, ale ne s nějakým úředníkem, nýbrž s ministrem, protože příkaz vyklizení je politickým aktem, který znemožňuje naší volbu.“
Po půlnoci se posledních čtyřicet squatterů ocitlo v obklíčení zásahové jednotky a došlo i na zmiňované „vyjednávání“. Dorazil totiž ministerský úředník, policisté v civilu a sociální pracovnice, protože se rozšířila fáma, že mezi squattery jsou na místě i malé děti. Vyjednávání mělo lakonickou podobu: Odejděte, nebo budete zatčeni! To, co policie nazývala vyjednáváním, bylo zkrátka ultimátum, na něž squatteři reagovali s humorem: „Chceme sunar, autobus a volnou cestu na letiště.“
Silný fungující (neoliberální) stát
Zdá se, že to, co slibovaly mnohé strany před volbami, tedy silný a fungující stát, tady už v jistém smyslu máme. Konkrétně v neoliberální verzi, kdy represe dopadají především na sociálně slabé, bezmocné a politicky nepřizpůsobivé. V časech, kdy stát není schopen vybírat daně od nadnárodních firem, postihovat kriminalitu bílých límečků, vyhýbat se předraženým zakázkám a vymáhat zákony na mocných, je na druhé straně hbitý při aplikaci represivních zásahů proti spodku společenské pyramidy. A tak státní orgány, které nebyly více než sedm let schopné využít prázdnou nemovitost, rychle obnovily její prázdnotu.
Obsazení domu ve Washingtonově ulici ukazuje, že to nemusí být nutně miliardář Vítek jako na Pohořelci, kdo prosazuje logiku soukromého zájmu proti logice zájmu veřejného. Neoliberální stát se již dávno stal aktivním činitelem při prosazování stejného přístupu, jenž přeměňuje lidské bytosti v soutěživé a kalkulující lidské zdroje.
Zdá se, že squatting by v budoucnu mohl být jedním z prostředků politického jednání, kterým by radikální sociální hnutí mohla vytvářet společenské vztahy založené na důstojnosti, rovnosti a vzájemnosti. Squatteři z Pohořelce a Washingtonovy ulice to deklarovali ve svém prohlášení, jež zveřejnili po vyklizení: „Nehledáme lídry, kteří budou ,bojovat‘ za nás, protože my jsme ti, na koho jsme čekali. Chceme teď a tady přinášet změny. Stejně jako prostor prázdných domů nemusí být jen chátrajícím a mrtvým prostorem, tak ani my nemusíme být atomizovanou masou, která jen jednou za čtyři roky chodí k volbám a v mezičase kliká ,líbí‘ – ,nelíbí‘.“ Pak by to mohlo být hnutí, které se stane aktérem dění, hnutím reálné praxe, na které třeba jednou narazí i politické a ekonomické elity.
Autor působí na katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK.