Pro Vrchlického sady před pražským hlavním nádražím se před lety vžilo označení Sherwood, vyjadřující mediálně utvrzovanou představu o místě, kde se koncentrují rizikové skupiny obyvatel a které je jedním z projevů úpadku města. Veřejný prostor ovšem prochází proměnou. Jaké jsou obecné důsledky přitvrzování jeho kontroly?
Běžně se rozlišuje mezi legitimními či legálními a nelegitimními či ilegálními uživateli Vrchlického sadů. První skupinou jsou „obtěžovaní“ pracující, studenti docházející na nedalekou vysokou školu a turisté. Těm je právo na užívání parku přiznáno. Druhou část tvoří „obtěžující“ narkomani, shlukující se minority a bezdomovci. Kromě boje s proklamovaným pácháním trestných činů a přestupků se musí policie starat také „o to, aby se problémoví lidé v parku chovali společensky přijatelně a neobtěžovali kolemjdoucí“.
Stav ve Vrchlického sadech je podstatný i pro italskou společnost provozující budovu přilehlého nádraží, kterou proměnila v nákupní centrum. Ta totiž stav okolí vnímá jako faktor, který nyní poškozuje její podnikání. Řešení vidí v rekonstrukci parku ze zdrojů městské části a ve zvýšeném zapojení městské a státní policie. Jak uvedl mluvčí společnosti, „je bohužel evidentní, že se pracovníci městské policie aktivně a nepokrytě podílejí na poškozování investice do nově opraveného nádraží, když shromažďují drogovou scénu v jeho blízkosti. Znesnadňují tak život téměř sto tisícům cestujících.“ Společnost nechala pro městskou část zpracovat projekt na rekonstrukci sadů, který však byl zamítnut pro nedostatek finančních zdrojů. Proč by ale měla podobu veřejného prostoru definovat soukromá společnost a proč bychom měli přistupovat na vytěsnění daných skupin z veřejného prostoru města?
Pojetí veřejného prostoru
Veřejným prostorem bývá obvykle míněno prostředí veřejných prostranství, ulic, náměstí, parků, které je jakýmsi odrazem představ minulých a soudobých autorit. Jako příklad bychom mohli uvést koncepci Vrchlického sadů, která se v současnosti formuje v architektonických, právních, politických a podnikatelských kruzích. Z jiného pohledu pak jde o životní prostor obyvatel, včetně smyslu, který mu tito obyvatelé sami připisují. Ráz veřejného prostoru města zpravidla vychází z představ institucí, v praxi je ale obyvateli města autoritám zcizován. Jeho podoba se rodí v konfliktu odlišných pojetí vycházejících z různých představ o tom, co znamená nebo by znamenat měl pro různé společenské skupiny.
Veřejný prostor zároveň slouží k prezentaci existence sociálních skupin nebo vyjádření disentu. Sociální geograf Don Mitchell například uvádí, že „pouze ve veřejném prostoru mohou bezdomovci reprezentovat sami sebe jako legitimní součást veřejnosti. Pokud bezdomovci nebo jiné marginalizované skupiny zůstávají pro společnost neviditelní, nemohou být považováni za legitimní členy politického zřízení. A v tomto smyslu jsou veřejné prostory zcela klíčové pro fungování demokratické politiky.“ Veřejný prostor je proto nutné vnímat nejen jako místo boje o jeho vlastní definici a způsob využití, ale také jako důležitou součást pro překlad sociálních a politických otázek do veřejné sféry nebo diskursu.
Jak vyčistit prostor
Plánované prostorové rozptýlení populace bezdomovců na území Prahy, případně zcela mimo něj, vyjádřené například v nedávno přijaté magistrátní koncepci boje s bezdomovectvím, by dále limitovalo veřejnou identifikaci bezdomovectví jako důležitého sociálního faktu. Ostatně pozvolný přesun veřejnosti do privatizovaného prostoru nákupních center, v nichž je kontrola návštěvníků důslednější, je v tomto ohledu neméně závažnou hrozbou. Uplatňují se zde metody takzvaného risk managementu, tedy metody, jejímž cílem je přijetí takových prvků sociální kontroly, které umožní klasifikovat subjekty podle potenciální hrozby, a tím dosáhnout jakési čistoty prostoru. Jde o preventivní zbavení se „problémových“ elementů s cílem dosáhnout, v případě nákupních center, vhodného prostředí k zajištění zisků.
Vrchlického sady představují místo, které by díky svému strategickému významu a návaznosti na okolní komerční funkce v budoucnu mohlo představovat model privatizované správy původně veřejného prostoru a s tím i souvisejícího vytlačení bezdomovců a jiných skupin. S těmi si totiž město ani stát dosud nedokázaly poradit. Cest, kterými se magistrát dnes může vydat, je hned několik: převedení správy parku na soukromý subjekt, zpřísnění institucionální veřejné kontroly policií nebo rekonstrukce samotného parku. Pravděpodobná je zatím varianta poslední v kombinaci s druhou, již zřejmě doplní redistribuce bezdomovců mezi městskými částmi.
Přitvrzování kontroly
Jaké potenciální důsledky pro veřejný prostor by plynuly z represivnějších způsobů jeho správy? Především je to omezení přístupu do veřejného prostoru pro ty, pro něž představuje základní životní zdroj a příležitost k nezprostředkované reprezentaci. S tím se pojí omezení emancipační úlohy veřejného prostoru jako místa učení se toleranci vůči neznámému a odlišnému. Vylučováním se přenášejí problematické prvky mimo danou lokalitu a dochází tak k redistribuci hrozby v prostoru. Je přitom pravděpodobné, že čím více se bude zdát veřejný prostor nebezpečným nebo takový ve skutečnosti bude, tím mohou být preventivní opatření užívaná k vyloučení tvrdší a tím více bude veřejný prostor privatizován. Přitvrzování institucionalizované sociální kontroly, ať už ze strany veřejného nebo soukromého sektoru, pak představuje hrozbu oslabení „spontánní“ sociální kontroly samotnými obyvateli jako základního mechanismu fungování veřejného prostoru a principu zajištění bezpečnosti. Vnímání nových forem kontroly obyvateli města navíc může být spojeno s negativními asociacemi. Lidé mohou prožívat strach z daného místa nebo bezdůvodný pocit viny právě kvůli pocitu sledování.
Řešení nelze hledat v tom zbavit se bezdomovců, narkomanů, minorit a jiných skupin. Příčinou nebezpečí nejsou totiž nějaké skupiny obyvatel, kterým jsou připisovány negativní vlastnosti a jednání, ale některé objektivní okolnosti podmiňující stav veřejného prostoru – nezaměstnanost, stárnutí obyvatelstva, rozrůznění životních stylů atd. Veřejný prostor nesmí být redukován na pouhý nástroj elit k prosazení vlastních cílů a dosažení politických úspěchů. Laciná ráznost, s níž se policie nebo privatizované instituce mohou ve veřejném prostoru postavit k vymáhání vágně definovaného práva, je sice politicky zajímavým tématem a dobře prodejným artiklem, ale vede k zastírání skutečného stavu věcí a k ohrožení samotné existence veřejného prostoru.
Autor je sociální geograf.