Bohumil Hrabal se těší v Maďarsku velké oblibě, což se v souvislosti s autorovým výročím neustále připomíná. Už se ale nezmiňuje, že tamní intelektuální elita je pevně přesvědčena o Hrabalově donašečství. Esterházyho hrabalovské variace tento omyl nevyvracejí. Otázka spolupráce je zde postavena jako obecný problém, týkající se každého občana totalitního režimu.
„Po vzoru Lidie Korabelnikové se hnutí za úsporu energie šířilo. 10 taveb za 24 hodin na Kladně, 8 na Hrábku; soudruh Strihovka dosáhl nového rekordu: čas potřebný pro tavení srazil na 5 hodin. Tady se text těžko poddává, slečna Lidia je podle všeho hrdinkou všedního dne, chudák, co s ní bude? Kam se podělo vlnění jejích hustých vlasů, kam se podělo světlo jejích očí a tmavá, posupná síla jejích stehen, kam? A co bude vyprávět vnoučatům? Že na Kladně deset? Na Hrábku osm? – a měla románek se soudruhem Strihovkou? Nebo soudruh Strihovka nebyl z tohohle těsta? Nebo se přece jen poddal a ta nejistá, odvážná a přitažlivá žena Lidia, ten citový tajfun, ta s ním jaksepatří zamávala. – V každém případě podle toho, jak to bylo, existoval v dějinách někdo, kdo čas potřebný pro tavení snížil na 5 (!) hodin: tohle dnes rozechvěje evropská srdce. Podle všeho.“ Krátkou travestii Hrabalovy Majitelky hutí (v knize Poupata, 1970) nazvanou Noc jednoho těžkého dne vložil Péter Esterházy do Úvodu do krásné literatury (1986, v českém překladu jsou z tohoto rozsáhlého textu dostupné novely Malá maďarská pornografie, 1992 a Pomocná slovesa srdce, 2005).
Narozeninová férie
Záložka českého vydání Esterházyho Hrabalovy knihy (1990; česky 2002) nás pak ujišťuje o tom, že maďarský spisovatel „až bezpáteřně miluje všechno české“ a že jeho „férie“ psaná k Hrabalovým narozeninám je toho důkazem. Teoretici postmodernismu jistě zajásají nad Esterházyho třeba i prvoplánovými hrabalovskými či boudníkovskými aluzemi: „(…) měla ráda bortící se okap a jeho praskliny, omítku, která se drolí, silnou vrstvu rzi na zahradních vratech, všecko, co jí ve dne připadalo nejenom jako nedopatření, ale i jako útok pustošivého světa, jenž ji obklopuje, proti čemuž ona byla odhodlána bojovat až do posledního dechu, a nechápala, ba ani nebyla ochotna chápat spisovatele, který se zalíbením rozjímal o hysterické jemnosti prasklin anebo kontinuální dramatičnosti, která se krčí v zadním pokoji, což dává najevo jistý kousek odlupující se omítky, která však už po léta z důvodů opravdu nepochopitelných neodpadla, anebo nedovolí zlikvidovat ve svém pokoji pavučiny a říká, že jsou prostě krásné, nechtěla pochopit jeho dvojznačnou chválu zmaru, anarchie, konfuze, chaosu.“
V tomtéž Esterházyho textu se najde i pěkný pastiš: „Večer, když vyšel z toho svého doupěte, romantičtěji řečeno z jeskyně, byl celý nahrbený a unavený jako havíř, po tváři se mu černaly rozměrné stíny, jedno oko se mu přimhouřilo o něco víc než druhé, víčka se mu zachvěla, jako kdyby koktala nebo se třásla zimou nebo někomu mávala… Když pak unavený se vrátil z kanceláře, stál ve veřejích ve stínu, bílé manžety se dotýkaly jeho kolen, za celý den si na záda naložil tolik starostí a protivenství, že byl o deset centimetrů menší, možná i víc…“
A poté, co zkoumavý čtenář identifikuje a kategorizuje použité intertextuální triky, zůstává otázka, jaký smysl tohle všechno má. Místo inzerovaného oslavence je hlavním hrdinou knihy spisovatelova manželka obklopená papírovými postavami Pánaboha, Charlieho Parkera, otce, milence, učitele plebejského stylu „na vládní úrovni“, jakéhosi Mandygaarda jakožto kombinace Kierkegaardovy existenciální filosofie a spisovatele budapešťských kaváren Ivána Mándyho, pocházejícího ze země obývané těmi, kteří popravili spisovatelova strýce Jánose Esterházyho („reelní hrůza“). Text z textů a o textu? Ironie? Text o potřebě číst a sdílet?
Ovíněné žvanění a Frege
Esterházy si v Hrabalově knize ironicky pábí, vytváří situace jakéhosi ovíněného žvanění, intelektuálského blábolu: „Je to takzvaný Russelův paradox (pardon, jeho populární verze), který podle Sainna, se zvlášť trapně dotkl Fregeho (toho Gottloba Fregeho s krásným jménem!, sem na tuhle hromadu by měl patřit i pražský slavík Karel Gott – ostatně, aniž bych chtěl někoho pošpinit, Leopolda Cantora, otce teorie množin, označoval skvělý Leopold Kronecker veřejně jako muže, který kazí mládež. [Kronecker byl největším protivníkem a dřívějším učitelem Cantora, jehož uznání by si Cantor vydobyl ze všeho nejraději – pozn. M. P.] Zneuznání dohánělo Cantora, jenž o pravdách, které objevil, nikdy nepochyboval, až k šílenství i přesto, že měl přátele, kteří ho chápali. Zato Kronecker, který neznal slovo pochybnosti, flegmaticky dodal, že celá čísla stvořil Pán Bůh, vše ostatní je dílo lidí. – Podle mého názoru je to naopak: celá čísla vnutil Bohu právě člověk, ale to už je jedno.).“
Přitom odkaz na fregeovské pojetí deskripce text posouvá do metakomunikační roviny, vytrhuje jej z času i prostoru takzvaného realistického románu a začleňuje do fraktální řady Esterházyho beletristických textů tvořících nedokončenou, stále bobtnající část celku. Esterházy si tu vyzkoušel metodu, kterou pak důsledněji aplikoval ve svém milenijním rekapitulačním románu Harmonia caelestis (2000; česky 2013). Motivy i postavy, narůstající v jeho textech jako fraktály, jsou znovu a znovu rozkládány na podobné, ale nikoliv stejné motivy a postavy, které tvoří systém otců (jak výstižně zachycuje překlad do slovenštiny: „panotců“) či „panmotivů“. Fraktály nabývají na objemu intertextuální hrou, v níž už místy jen těžko rozeznáváme vlastní text od parafráze a citátu. Je jen otázkou času, kdy se v duchu dnešní doby citační přihlásí i Hrabalovi dědici o svá autorská práva. Přestože Esterházy vložil některé pasáže z Hrabalovy knihy i do Harmonie (a mohl by se tak sám zažalovat za vykrádání svého duševního vlastnictví), s Hrabalovým jménem se v Harmonii nesetkáme. Překvapivě na něj však narazíme v Esterházyho žánrově klasičtějším a časově i prostorově velmi ukotveném textu – v Opraveném vydání (viz recenzi na str. 7). Esterházy zde cituje Hrabala hned několikrát, a to v kontextu opět nezvyklém. Že by nepatřičném?
Hrabal v Opraveném vydání
„Upřímnost je nepoužitelná kategorie. (To jsme mohli pozorovat už v Hrabalově případě.) Celá historie už se nedá rozuzlit a touha po přežití šmodrchá stále nové a nové uzly. Jasně je vidět jediná věc: křehkost člověka. Myslím, že špicl se může stát z kohokoli. Když čtu sdělení všech těch nešťastníků, vidím, že ta možnost se skrývá v nás všech, protože je v nás křehkost a slabost. Stačí málo, třeba jen to, aby se nešťastně sešlo několik věcí; abych si jen tak halabala zablafoval: trochu samoty, citlivost, k tomu řekněme matka alkoholička, nějaká ta nadměrná ctižádost a neúspěchy v době dospívání, které talent nestačí vyrušit, protože talent by tu, dejme tomu, byl, ale ne takový a ne tolik, plus navíc facka jako kráva – tak dost, neříkám to úplně dobře, snažím se tu vlastně opsat lidskou nevyrovnanost, to, co může být uskutečněno tolika různými způsoby… Nemluvím tu o žádných polehčujících okolnostech, nechci nic relativizovat. (…) Celá ta hra na odposlech! A vůbec telefony! Volal ho třeba řídící důstojník. On tedy ztišil hlas a hrál divadýlko. Musím hned odejít kvůli jednomu překladu. Na matčině tváři temná žárlivost, na naší lehké pohrdání. – Ačkoli kdo se na tatínka podíval, okamžitě viděl, že každého zase režim převálcovat nedokáže. Bohumila Hrabala dokázal, tatínka dokázal. – Zkouším mu opatřit dobrou společnost. (…) Jak snadno se může stát, že se má rodina proti mně zatvrdí. Stejně jako Hrabal seděl sám v pražské hospodě, tedy na domácím hřišti, a nikdo se ani neopovažoval si k němu, ke člověku, který celý život psal o tom, jak k sobě lidé přisedávají, přisednout, seděl bych přesně stejně i já, k smrti osamocen, v milujícím kruhu rodiny, jež mnou pohrdá. Bylo by to příkladné. (…) Večer potom ještě ve společnosti kdosi mluvil o Hrabalově špiclovské minulosti (na kterou chceme všichni nápadně usilovně zapomenout, ačkoli on sám ji vylíčil, s velkou upřímností velkého muže – ale ani to nebylo nic platné) a řekl, že by možná neškodilo vidět, co hlásil, je docela dobře možný, že z tajnejch dělal voly. To možný nejni, řekl jsem striktně, protože je sice možný, že z nich dělal voly, ale oni z něho jakbysmet. Dobré hlášení neexistuje.“
V Úvodu do krásné literatury Esterházy s Hrabalem žertovně flirtuje. Hrabal Esterházyho Hrabalovy knihy má vystoupit z vlastní fotografie opřené v rámečku na spisovatelově psacím stole, chopit se role zpovědníka a prokousat se nespočtem příběhů ilustrujících krutou nesmyslnost středoevropských malých velkých dějin. Na Hrabala jako by tu byla naložena nesnesitelná lehkost i tíha celých maďarských osmdesátých let. A v Opraveném vydání naloží Esterházy na Hrabala tíhu ještě větší: má dělat společnost Esterházymu otci usvědčeného ze spolupráce s režimem. Možná je toho až příliš.
Autorka je bohemistka a hungaristka.