Úspěch krajně pravicových a populistických uskupení v Evropském parlamentu vyděsil mnohé politické komentátory, kterým jako by rozdílné politické síly splývaly v jednu. Současné vyjednávání o zastoupení jednotlivých politických frakcí ale vypovídá spíše o fragmentaci evropské pravice než o jejím dramatickém posilování.
Obchází Evropou opět strašidlo? Média napříč kontinentem komentují výsledky voleb do Evropského parlamentu jako historický úspěch radikální pravice. Bezchybně tu, jako ostatně vždy, funguje univerzální hanlivá nálepka „populisté“, která je u nás bůhvíproč automaticky asociována s levicí, kdežto na Západě se skoro stejně mechanicky pojí s krajní pravicí. Mezi populisty se tak na jedné lodi ocitají skuteční neonacisté jako řecký Zlatý úsvit či německá NPD, klasická antiimigrantská a islamofobní „nová pravice“ z osmdesátých let (rakouští Svobodní, francouzská Národní fronta, belgický Vlámský zájem), specifická, a přece jen o poznání umírněnější severská radikální pravice (Praví Finové, Dánská lidová strana), ale i euroskeptici různého ražení (britská nezávislá strana UKIP, čeští Svobodní, polská Nová pravice či německá Alternativa pro Německo) nebo třeba obtížně uchopitelné protestní strany jako slovenské OLaNO (Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti). Výsledkem je mlha, v níž vše splývá a populisté číhají všude.
Zemětřesení, nebo stabilita?
Ve svém dramatickém sklonu k přehánění komentátoři sahají k již obehraným metaforám, jako je spojení „volební zemětřesení“. Když ale porovnáme procentní zastoupení jednotlivých evropských frakcí (skupin) v Evropském parlamentu s výsledky z roku 2009, zjistíme spíš pozoruhodnou stabilitu. Jediný výraznější výkyv, a to směrem dolů, vidíme u evropských lidovců EPP (Evropská lidová strana). Ostatní etablované skupiny toho nedokázaly příliš využít, zůstaly víceméně na svém, a tak ze ztráty EPP těží především nové, v Evropském parlamentu dosud nezastoupené strany. Řadu z nich stávající frakce nyní postupně absorbují a ti ostatní opět spadnou do zbytkové kategorie „nezařazených“, tak jako vždy.
Sen užšího, krajně pravicového jádra skupiny nezařazených o vytvoření nové frakce Evropská aliance za svobodu (EAF) prozatím naráží na restriktivní pravidla pro utváření skupin. Problémem není minimální požadovaný počet poslanců (25) – Národní frontě (FN), vítězi voleb ve Francii, k tomu chybí jediný mandát. Kamenem úrazu se zatím zdá být podmínka zastoupení poslanců ze sedmi členských států. Ultrapravicové alianci se příliš nedaří prorazit na sever a východ Evropy a omezuje se kromě FN na FPÖ (Svobodná strana Rakouska), Vlámský zájem, nizozemskou PVV (Strana pro svobodu) a snad i italskou Ligu severu.
Nošení dříví do lesa
Zakládání nové krajně pravicové frakce by na první pohled mohlo působit jako nošení dříví do lesa. Už dnes přece existují hned dvě navzájem si konkurující skupiny, které stojí napravo od evropského pravicového mainstreamu (tedy lidovců a liberálů): Evropští konzervativci a reformisté (ECR) a Evropa svobody a demokracie (EFD). Jádrem první byl dosud asymetrický trojblok s převahou britských konzervativců nad polským Právem a spravedlností (PiS) a českou ODS. Díky slabému výsledku toryů a propadu ODS se tato skupina poněkud „polonizovala“ – PiS a Britové jsou v ní skoro v rovnováze. Frakci doplňují některé menší a radikálnější strany z Pobaltí či Nizozemska a po volbách se navíc rozrůstá o posily ze spektra, které lze již označit za radikálně pravicové: Dánskou lidovou stranu, vítěze ve své zemi, a Pravé Finy. Nesourodost skupiny se tedy ještě prohlubuje. Spojnice mezi toryi a polskou PiS v podobě ODS notně zeslábla, i když její ztráty, zdá se, částečně vynahradí slovenské euroskeptické a konzervativní posily.
Pokud jde o EFD, její osou bylo v minulém období roztodivné spojenectví britského UKIPu, dalšího vítěze z kategorie „populistů“, a italské Ligy severu. Tuto snad ještě heterogennější skupinu než ECR doplňovali hráči jako řecký LAOS, francouzští „tvrdí“ gaullisté, Dánská lidová strana, někteří odpadlíci od PiS a další. Po přestupu dánských lidovců k ECR a koketování Ligy severu s EAF by se osud skupiny mohl zdát nejistý. Ani zde nejde o hranici pětadvaceti poslanců. UKIP sám ji má na dosah jediného mandátu stejně jako Národní fronta v případě EAF. I tady běží o podmínku sedmi zastoupených zemí, mezi nimiž bude patrně i Česká republika a její Svobodní.
Hon na jednotlivce
Čilé hemžení na pravici není v Evropském parlamentu ničím novým. Tradice nejednoty a nestability je asi tím hlavním, co tu euroskeptické a radikálně pravicové strany spojuje. Vzorec je stále stejný. Soupeřící frakce se rodí kolem jednoho či několika málo silných hráčů (v minulosti u skupiny Unie za Evropu národů to byli francouzští gaullisté) a probíhá mezi nimi jakýsi „hon na jednotlivce“: mandátově slabší strany (často volebně úspěšné, ale z menších zemí). Důvodem tohoto přetahování je právě již zmíněná podmínka. Alespoň dílčí odvetou britských toryů za porážku od UKIPu by bylo, kdyby se jim přetažením severských a jiných „populistů“ podařilo zlikvidovat UKIPem vedenou skupinu.
Pro analytiky a pozorovatele (ale i třebas odpůrce) evropské krajní pravice by ale bylo zajímavější, kdyby EFD přežil, a kdyby se dokonce „pravý sektor“ rozrostl o novou skupinu – EAF. Pomohlo by to rozptýlit „populistickou“ mlhu a zpřehlednit a pročistit náhled na démony ultrapravice. Dokázali bychom lépe zachytit různé odstíny radikálně pravicové politiky a odlišné stupně protestu a antisystémovosti.
Má to ale jeden háček. Čím více je v Evropském parlamentu na pravici skupin, tím jsou paradoxněji vnitřně různorodější. Na vině je fragmentace evropských stranických systémů. I v „nekonformních“ frakcích tak najdeme strany hlavního proudu (toryové v ECR), zatímco mainstreamová EPP zahrnuje i maďarský Fidesz, který by se bez uzardění mohl okamžitě postavit po bok „populistů“ (podobně v předchozím období například HZDS ve frakci liberálů).
Evropskou pravici jako celek tak možná přece jen charakterizuje syntéza a splývání. Hlavní proud přebíráním antiimigračních a euroskeptických prvků legitimizuje okraje a ty se zase na způsob Marine Le Penové umírňují a posouvají blíž svým „standardním“ sousedům. Jeli osudem evropské (nejen) pravicové politiky fragmentace a splývání, pak je třeba být vděčnější za každou „čističku“ typu Evropského parlamentu, působící aspoň zčásti a chabě proti těmto trendům.
Autor je politolog.