Citujme úvodem část snad až antikapitalisticky znějící petice, jež požaduje mimo jiné „účinná pravidla zabraňující koncentraci vlastnictví v oblasti médií a reklamy; garanci nezávislosti dohledových orgánů (mediálních rad) na politické moci; definici střetu zájmů, která mediálním magnátům zabrání zastávat vysoké politické funkce“. Hádali bychom, že k této evropské petiční iniciativě se v tuzemsku přihlásily levicové strany. Připojila se však pravicová TOP 09. Patrně se tak vymezila proti hnutí ANO a jmenovitě vůči osobě Andreje Babiše. Dokonce i novopečené médium Echo24, spojované s Miroslavem Kalouskem, prý chce „být protiváhou oligarchizovaným českým médiím“.
„My hájíme politiku jako takovou. Demokratickou politiku. Nikoli manažerskou antipolitiku,“ těmito slovy se zase od Babiše distancoval předseda občanských demokratů Petr Fiala. Tentýž Fiala, který ještě jako ministr školství po Josefu Dobešovi převzal štafetu v prosazování manažerizace vysokých škol. Můžeme podobné výroky přejít jako farizejské, utilitární. Jistě, nelze přece věřit bývalým koaličním stranám Nečasovy vlády, které realizovaly neoliberální politiku v zájmu korporací, že myslí svůj nynější boj proti oligarchii vážně. Zvažme však i jinou možnost: za těmito výroky se skrývá korektní analýza dané ideologické situace na české politické scéně a potažmo dobře uvážená volba odpovídajících rétorických praktik. Za vším hledej marketing, poznamenal by cynik.
Činovníci pravicové opozice se tváří naoko antimonopolně, ba místy až antikapitalisticky, když nám ustaraně připomínají, že Babišův monopol a koncentrace moci v jeho rukou ohrožují drobné živnostníky a tím i samu demokracii. Překvapivě méně často v posledních měsících od představitelů TOP 09 a ODS slýcháme, co pěli unisono před sněmovními volbami, totiž že Babiš je nepřijatelný jako bývalý agent StB. Že výroky o Babišově minulosti mohou jako bájný fénix kdykoli v plné síle povstat z popela, či lépe řečeno z tlumeného brblání antikomunistů, nevylučujeme. Nicméně to spíše vypadá, jako by si pravicová opozice, soudě podle její aktuální rétoriky, velmi dobře uvědomovala, že na antikomunistické rétorice opoziční argumentaci postavit jednoduše nelze. Zamlžovat současné problémy tím, co se dělo za minulého režimu, totiž není možné se stejnou věrohodností donekonečna a stejně tak nelze trvale nadřazovat nespravedlnosti minulosti nespravedlnostem současnosti.
Zatímco tedy pravice změněné situaci porozuměla, levice úpadek přinejmenším dominantní větve antikomunismu ve prospěch levicového výkladu krize využít nedokázala. Řečeno s nadsázkou: pravice pochopila dříve než levice, že antikomunismus je pasé. Sociální demokracie promarnila okamžik, kdy mohla přejít do ofenzivy například zrušením bohumínského usnesení či formulováním autenticky levicové agendy, a komunisté jako v současnosti jediná parlamentní levicová opozice nyní buď pro jistotu nejsou slyšet, anebo nejsou s to kapitalismus nepokrytě a tvrdě kritizovat. Je to další variace na staré dobré levicové téma zvané „ujel nám vlak“. V nejnovější epizodě tohoto neslavného seriálu, jehož scénář i režii mají v rukou sociální demokraté, je leitmotivem provozování neoliberální politiky s hyperkapitalistou Babišem (skoro) v čele. Pravice, vládní i opoziční, se může smát a taky se směje. Již téměř třicet let má navrch v určování hranic myslitelného v politice.
Příkladem budiž třeba nešťastná finanční ústava, nástroj omezující pravomoci volených zástupců a vlády podle imperativu škrtej a splácej. Jde o jeden z nejnebezpečnějších politických návrhů posledního čtvrtstoletí. Zákon o takzvané rozpočtové odpovědnosti si totiž z pozice statu quo (trhu) podřizuje ztenčující se veřejnou sféru dosud víceméně řízenou zbytkovými formami demokratického rozhodování. Jde o další krok ke generalizaci trhu a jeho imperativů.
Neměla by se levice konečně a jednou provždy vykašlat na to, co pravice zrovna považuje za problém? Vykašlat se konečně na onen nekonečný antiantikomunismus? Komu vlastně byly adresovány všechny ty polemiky s antikomunisty a kolik antikomunistů obrátily? Nepřesvědčovali jsme jimi někdy spíše jen sami sebe? Zdá se, že levice je dnes v nejlepším případě reaktivní, avšak neschopná sama nastolovat témata. Nejenže se dnes téměř nerozvíjí autonomní levicová imaginace – levice dokonce nehybně přihlíží tomu, jak pole její aktivity zorává pravice, která se pokrytecky trefuje do oligarchů formátu Babiše. Toho přitom do vlády přivedla sama sociální demokracie. Nebyl nakonec právě vyhrocený boj s antikomunismem aspoň v některých okamžicích nejzřetelnějším projevem vyprázdněnosti?
Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.