„Už příští rok bude jedno procento nejbohatších lidí planety vlastnit víc než polovinu světového bohatství,“ zaznělo úvodem pořadu České televize Fokus Václava Moravce z letošního května. Na téma chudí versus bohatí v něm diskutovali vybraní filosofové, byznysmeni a politici. Ani k jedné ze tří částí panelové diskuse nebyla přizvána jediná žena a příznačně ani jednomu z pánů se nepodařilo – byť okrajově – dotknout jádra problému. Otázku původu nerovností obešla zřejmě již dramaturgická příprava pořadu, neboť sociální uspořádání jako takové tematizováno nebylo. Zhlédli jsme dvě hodiny planého moralizování, které nemá nic do činění s autentickými etickými postoji, a vyslechli sérii disparátně uváděných, byť leckdy zajímavých faktů, jež byly doprovázeny místy velice konzervativními názory.
Filosof Sokol nás roztomile upozornil na to, že „nerovnost je něco, co se v té společnosti vždycky udělá“, a že majetek zavazuje. Přidal i svůj návrh, jak řešit chudobu: bohatí by měli najímat více služebnictva. Podle Bělohradského zase platí, že „nerovnost s námi jde od počátků“, což přinejmenším zpochybňují novější antropologické výzkumy. Následovala krátká reportáž ve formě až heideggerovsky rozverné skici ze života důchodců obývajících rodinný statek kdesi na Vysočině. Ač dědicové velkého statku, z úryvku vyšli vlastně jako vzor soběstačnosti či samostatnosti pro ostatní. Země, krev a dobytek – měli snad na mysli autoři reportáže. Můžeme se jen ptát, jak se v tu chvíli u obrazovek cítili senioři ze sídlišť třeba v Brně a okolí, kde byl v posledních týdnech spuštěn projekt nazvaný Oběd pro babičky a dědečky.
Kdyby se editoři pořadu chtěli na téma podívat tak, jak podle všeho zasluhuje, museli by si položit klíčovou otázku: Jaká je povaha socioekonomického systému? Nerovnosti vyplývající z uspořádání společnosti jsou důsledky dlouhodobých trendů, které v posledku souvisí s fungováním kapitalismu a konkrétně s procesem modernizace. Otroctví, které bylo jen naťuknuto ve druhé části pořadu, čili nucená práce, bylo jedním z výrazných sociálních vzorců formujících nejen povahu ekonomických vztahů samotných, ale také vzorců podílejících se na utváření etických zásad takzvaných západních společností. Domníváme se, že nucená práce je fenoménem, který se od počátku modernity vynořuje v různých – explicitních anebo zaobalených – podobách permanentně.
Foucaultovsky orientované rozbory ovládnutí těla, jedince a populace v modernitě otevírají horizont porozumění radikální kritice kapitalismu. Ideologie volného trhu předpokládá mnohé nepravdy. Vytváří dojem vyhraněně individualizované odpovědnosti člověka za jeho (ne)úspěch. Podřízení těla a života jedince zaměstnavateli, škole či státu étos volného trhu ignoruje, přitom některé aspekty života člověka v práci připomínají atributy, které si běžně spojujeme s totalitárně orientovanými institucemi, jako jsou nucené práce a otroctví. Zdá se, že dvojice pojmů Waltera Mignola – globální design a lokální dějiny – zachycuje právě skutečnost, že v globálním kapitalismu se v konkrétních podmínkách uplatňuje na první pohled překvapivě úzká sada sociálních vzorců týkajících se zejména práce, nerovností a distribuce chudoby.
„Západní“ střední a nižší vrstvy se nemusí potýkat s úplně stejnými nespravedlnostmi, s jakými se potýkají obyvatelé takzvaného třetího světa, ale míra chudoby a vyloučení překračuje hranice. Koneckonců šance na dožití je v chicagském či newyorském ghettu nižší než v Bangladéši. V euroatlantickém prostoru tedy nacházíme to, co jsme označili jako ostrovy třetího světa. Obývají je bezdomovci, ale i staří lidé, matky samoživitelky, nezaměstnaní a etnické minority. Pokud jde o ghetta v Česku, podle nedávno publikovaného průzkumu společnosti GAC se jejich počet od roku 2006 zdvojnásobil. Tento nediskrétní charakter chudoby se pokusil v kontextu středních vrstev zachytit sociolog Ulrich Beck pojmem rizika.
Filosof Marek Hrubec v pořadu řekl, že chudí třetího světa protestují tím, že hladoví. Může to být výraz porozumění situaci strádajících, kteří často nemohou stávkovat ani protestovat nejen pro svou extrémní situaci, ale i kvůli vzdálenosti od elit, jimž by se mohli vzepřít. Přitom jde však spíše o moralizování než o antikapitalisticky založený etický postoj. Můžeme se totiž ptát: Komu svá slova o odpovědnosti za chudobu třetího světa Hrubec adresuje? Všem obyvatelům takzvaného prvního světa? Máme za to, že chudobu nelze lokalizovat na státy či civilizační celky. Kdo proti sobě staví – byť nepřímo – obyvatele prvního a třetího světa, tudíž prokazuje všem chudým medvědí službu. I proto, že tím zdejší chudobu – nedaléké ostrovy třetího světa – téměř zneviditelňuje.
Považovat chudé, ať už žijí kdekoli, především za oběti a mít sklon určovat, jaký má jejich jednání význam, je něco, s čím se potýká asi většina z nás. Podle postkoloniální teoretičky Chandry Talpade Mohanty takovým přístupem nevědomky odrážíme jedině své nadřazené postavení, které připomíná pozici kolonizátora. Pořad České televize o chudých a bohatých se toho bohužel ani nepokusil vyvarovat.
Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.