„Co je trapnějšího a impertinentnějšího než konfesijnost?“ parafrázuje – prostřednictvím komentáře Françoise Ricarda ke knize Život je jinde – Milana Kunderu Jakub Češka v eseji Utajovaný Kundera (A2 č. 14/2014). Je to zarážející tvrzení. Proč by měla být konfesijnost trapná a impertinentní? Proč by mělo být patřičné a „cool“ až dílo imanentně literární, důsledně fikční? Nemohu si pomoci: Kundera absolutizuje svůj fikční přístup k literatuře a vydává ho rovnou za obecně platnou pravdu. Jenže: není literatura a slovesnost evidentně též od toho, aby zprostředkovala vyznání, zpověď, konfesi? Osobní záznam či vklad? A nebude vždy dialekticky platit, že v konfesi bude také kus fikční a slovesné stylizace, a naopak přísně fikční dílo bude různými postranními cestičkami prostředkovat skrytou autorskou „konfesi“? Není už sama kunderovská úzkostlivost ohledně odluky díla a autora dost pozoruhodnou osobní konfesí?
Jistěže některé konfese jsou vlezlé. Jiné však mohou uhranout vřelostí, autenticitou, bezprostředností. Je Zapomenuté světlo Jakuba Demla impertinentní a trapné konfesijní dílo? Anebo, vzdor všemu osobnímu, ho máme nakonec přece jen nahlédnout jako rafinovaný stylistický, fikční majstrštyk? Zapomenuté světlo by však bez autentických hnutí, vzruchů a výlevů zanícených až k bolestnému třeštění nevzniklo. Paradoxně se dá říci, že dokonce právě životní trapnost a impertinence jsou Demlem v jeho próze bezohledně atakovány, otvírány, vrhány vůči čtenáři. Pryč s kliničností fikčního kalkulu! Na ten není ve světě Zapomenutého světla pomyšlení. I když současně – vládne zde strhující rytmus, slovesnost, obraznost, smyslovost, tedy prvky literární, které spontánně z autentického konfesijního materiálu splétají i vynikající „fikční“ dílo.
Konfese na vysvětlenou: jak to mám s Kunderou? Obdivuji jeho eseje a Žert. Hned po Žertu se mi však začal Kundera vzdalovat. Ba začal mě štvát, přiznávám impertinentně a trapně. Četl jsem ho sice se zaujetím, to však postupně sláblo. Vadilo mi, že novely jako Pomalost či Identita byly suverénně servírovány co romány. Vadily mi stopy apartnosti, zakukleného misogynství… Za sebe mohu říci: Kundera se dobře četl, ale špatně se s ním souhlasilo.
Tak třeba jsem si často všímal kunderovské výstavby myšlení. Autor na počátku postuluje svou premisu, zajímavou, efektní. Na premise vystaví brilantní myšlenkový konstrukt. Zapůsobí to. Ohlédnemeli se však po premise blíže, často seznáme, že tak docela neplatí. Její východiska jsou jen dílčí, někdy se dokonce zdají až falešná. Postřehneme, že premisa dobře zní, ale „platí“ jen v romanopiscově uzavřeném fikčním světě. Přesto je z ní vydestilována pravda jakoby obecná.
„Kunderův koncept lyrického věku [z románu Život je jinde] můžeme zařadit mezi jeho převratné objevy,“ říká Češka ve svém eseji. Převratný objev? Zůstanu raději při zemi. Vždyť premisa celého románu, případ do sebe zahleděného, sebou pohlceného lyrika Jaromila, je sama o sobě omezená, vychází ze stalinisticky pokřiveného, mocensky zestupidnělého pojetí lyrismu… Románová úvaha je o sobě zajímavá, ale vyextrahovat z ní epochální, principiální, všeplatný mytický svár navždy nezralého lyrismu s provždy dospělým epismem? Vždyť to neplatí nijak absolutně, viz příklad shora zmíněného lyrika Demla.
Zajímavě je z kunderovského světa vytěsněn dávný rival Ludvík Vaculík. (V knize Hodiny klavíru se Vaculík vrací k faktu, že se při udílení nakladatelské ceny někdy v osmašedesátém rozhodovalo mezi Kunderovým Žertem a Vaculíkovou Sekyrou; vyhrál Kundera.) Češka se třeba zmiňuje o tématu bezdětnosti: „Kundera se v eseji věnovaném Márquezovým Sto rokům samoty zaměřuje na fakt, že hrdinové velkých evropských románů jsou bezdětní. Zároveň se však autor nespokojuje pouze s tímto konstatováním, nýbrž také odkrývá jeho význam: nemajíli hlavní hrdinové děti, bude jejich smrtí román definitivně uzavřen. V otázce bezdětnosti tudíž zaznívá nárok na definitivní význam vlastního života.“
Zase naleštěná premisa… Zrovna Vaculíkova Sekyra se (bez ostychu konfesijně) soustředí na vztah otec–syn, přičemž oba jsou ústředními hrdiny, oba, jeden skrze druhého, uplatňují definitivní nárok na význam vlastního života. A co další Vaculíkův – „malý“ evropský? – román, Jak se dělá chlapec? Ten se strhujícím způsobem točí kolem početí a prvních let chlapce, přivedeného na svět a uváděného v něj. Nároky jsou zde velmi definitivní – počínaje vztahem, z něhož chlapec vzejde, pak ještě silněji chlapcovým samotným příchodem na svět až po jeho první „královské“, tajemně vlastnické kroky neposečenou loukou…
Trapná, impertinentní konfesijnost? Chápuli ten pojem dobře, ve smyslu, v jakém je zde použit, tak třeba Vaculíkova forma románudeníku je konfesijní. Čerpá z autorova života, intimně ho vyjevuje (čímž zdaleka není myšlena jen erotika), vydává se všanc. Vaculíkův Český snář – že by byl trapný, impertinentní? Nic z toho, naopak: je odvážný, provokativně přitažlivý, riskantní, svébytný, v důležitých momentech ale i cudný a zdrženlivý. Zároveň plastický, poutavý i přemýšlivý jako jakákoli čistě fikční kniha. S přidanou proustovskou hodnotou: mnohé náznaky a nedopovězenosti si z deníkových záznamů sami dotváříme do hlubšího, křehčího celkového obrazu, než by nabídl „pouhý“ fikční svět.
Na premisy se v Českém snáři nehraje. Jediná premisa je tu kouzelně prostá, nevykalkulovaná, zneklidňující: Nevíš, co psát a kudy kam? Piš deník, uvidíš…
Autor je básník, literární kritik a hudebník.