Britské nakladatelství Intellect Books přišlo před rokem s novou knižní edicí, nazvanou deklarativně Fan Phenomena. Chce se s ní zjevně svézt na vlně akademické legitimizace popkultury a využít situace, kdy je – dle mého skromného odhadu – výskyt jména Superman v sylabech vysokoškolských kursů desetinásobně častější než výskyt jmen typu Odysseus či Don Quijote. A protože nabídka všeobecných uvozovacích knih ke každému ze stěžejních popkulturních „fenoménů“ již převyšuje poptávku, našli si v Intellect Books svébytnou odnož: nevydávají knihy o genezi a dobovém kontextu kultovních ikon, ale o jejich recepci. A to v poměrně sofistikovaném provedení.
V červenci 2013 se objevily první tři knihy, věnované analýze recepce filmové série Star Wars a seriálů Buffy, přemožitelka upírů a Twin Peaks. Následovaly svazky Star Trek, Batman, Doctor Who, Sherlock Holmes, Big Lebowski, Marilyn Monroe či Hunger Games. Jde o kolektivní díla, sjednocená více či méně editorem konkrétního svazku. Autory bývají zanícení mladí akademici či doktorandi rozmanitých oborů, od anglistiky až po forenzní psychologii. Svazky mají poměrně stabilizovanou strukturu: jednotlivé studie se snaží sumarizovat fanouškovskou historii daného „fenoménu“ v souhrnném celku a pak v detailnějším provedení, zaměřeném na podoby a proměny daného „fenoménu“ v jednotlivých médiích, a to včetně analýzy hraček, prodávaných kostýmů a masek, tetování či sběratelských předmětů. Analyzují se základní postavy, adaptace či kontextová propojenost s dobovými společenskými, politickými nebo každodenními rámci. Tento obvyklý a očekávatelný materiál průběžně přerušuje série kapitol zvaná Fan Appretiation a koncipovaná jako řada rozhovorů s typově vyhraněnými fanoušky a znalci. A právě tyto partie představují prubířský kámen edice, protože pochopitelně hrozí, že zahltí text banalitami nebo subjektivními a nahodilými jednotlivostmi. Mohuli soudit na základě průběžného listování celou edicí a zevrubného čtení knihy věnované Batmanovi, daří se nicméně zatím držet tyto rozhovory v provedení, které není pouhou textovou vycpávkou či přehlídkou excentriků a které vytváří produktivní typologický rastr fanouškovství generovaného tou kterou popkulturní ikonou.
A právě v tom spočívá, myslím, potenciální podnětnost této série i pro české prostředí. I v něm se jednotlivci či týmy věnují otázkám, jak „čteme“ či jak jsme kdysi „četli“ – ať už je předmětem onoho „čtení“ konkrétní román, literatura tak vůbec či třeba normalizační televizní seriál. Tyto výzkumy ale zatím, mám dojem, podléhají fascinaci tvrdými fakty. Sdělení čtenářů berou přímočaře jako výsledná data, jež mají stejnou výpovědní hodnotu jako událost či významový prvek díla. Jako by se tiše předpokládalo, že vnímatel je vybaven schopností putovat v čase a vrátit se ve své paměti do stavu, v němž tehdy dílo vnímal. Stranou se tiše, jako irelevantní a dílčí „šum“, nechává faktor zapomínání, faktor fanouškovské „nomádské identity“, která se spokojuje s přisvojováním dílčího, momentálně dostupného, aniž by se starala o uchopení celku, ale hlavně faktor paměťového transferu. To znamená, že někdejší pocity jsou vyjadřovány nynějším racionálním nástrojem – jazykem a slovníkem, který máme ve chvíli, kdy jsme tázáni, k dispozici. Edice Fan Phenomena v tomto ohledu bez skrupulí diskriminuje běžné fanoušky. Ví, že jejich výzkum obvykle sice přináší kvantitativně úctyhodnou záplavu dat, ale také, že z nich celkem nic zajímavého nevyplývá. Fanoušci, s nimiž se v této sérii vedou rozhovory, jsou akademici, umělci, redaktoři, novináři, čili lidé zvyklí slovně se vyjadřovat a adaptovat své vzpomínání pro potřeby takovéhoto projektu. Proto zde čteme kondenzované, abstrahující vzpomínání, které nepředstírá schopnost vrátit se v čase, ale reflektuje stylizační a významové posuny, jež si vzpomínání v sobě nese. Jako smysluplná se jeví i struktura otázek: některé jsou položeny všem fanouškům, zatímco jiné respektují individualitu každého z dotazovaných. Kombinace totožného a jedinečného pak dynamizuje čtení – nenudí opakováním, ale zároveň ždímá potenciál stěžejních otázek a umožňuje konfrontovat jednotlivé typy odpovědí. A domyšlená je i kompozice těchto paperbackových svazků, v níž se rozhovory prolínají se studiemi, takže při lineárním čtení se nedostavuje pocit monotónnosti.
Poukazem na edici Fan Phenomena chci říct, že čtenářství a kulturní fanouškovství se nejspíš nedá příliš smysluplně zkoumat metodou plošných sociologických dotazníků. Zaškrtávajíli totiž respondenti třeba jako nejoblíbenějšího spisovatele Michala Viewegha, museli bychom například vědět, zda tato superlativní pozice v daném případě pochází z volby mezi pěti nebo pěti sty autory. Sama o sobě taková volba svědčí jen o tom, že dotyčný věří, že Michal Viewegh je spisovatelem. Při vnímání díla, i jakkoli fanouškovském, jde přece jen o činnost, kterou nelze vyjadřovat volbou z nabídky, jako to funguje u průzkumů politických či jídelních preferencí. Nic na tom nemění ani to, že se pak taková volba lépe převádí do grafů a vypadá náramně vědecky. Laskavého čtenáře jistě napadá, které české popkulturní „fenomény“ by se hezky vyjímaly na místech těch světových, jež edice Fan Phenomena nabízí.
Autor je literární teoretik.