Godot čili O naději

Brzy to bude dvacet pět let od doby, kdy se zhroutil minulý režim a začal se ustavovat ten současný. Tu změnu provázela především naděje, ba přímo celá řada různých nadějí. Naděje nás plní radostí, protože je očekáváním čehosi lepšího, co – jak věříme – určitě přijde, ne­li teď, tedy již zítra. Čekání přitom nemusí být pasivní: naději jdeme vstříc třeba tím, že se angažujeme a svými skutky napomáháme tomu, aby nastalo, co tak toužebně čekáme. Některé naděje se naplnily – jiné zůstávají čekáním na někoho, kdo čtvrt století nepřichází. Kam se podíváme, tam postává nějaký Godot a nemá se k tomu, aby vstoupil do veřejného života.

Godot první: životní úroveň. Pamatujete se, jak se říkalo, že do nějakých dvaceti let můžeme jako společnost hmotně dohnat západní Evropu? Dobrá, bylo to naivní. Hlavní je přece trend. Jenže právě ten dnes ukazuje, že v některých parametrech vyspělé země nejen nedoháníme, nýbrž se jim vzdalujeme. Pomyslné nůžky mezi námi a sousedem, s nímž máme nejdelší hranici, se v posledních letech opět začaly rozevírat.

Godot druhý: média. Bylo krásné myslet si, že můžeme mít aspoň jeden seriózní deník, když to dokáže i malé Dánsko. Nebo že naše televizní zpravodajství bude ne­li stejně dobré, tedy aspoň v hlavních rysech podobné tomu, jaké jsme znali ze zahraničí. Komerčním kanálům se to víceméně podařilo. Ale naše veřejnoprávní sféra trpí řadou neduhů a nedostatečná emancipovanost od politické moci je jen jedním z nich. Nejsledovanější německé zpravodajství – Tagesschau veřejnoprávní televize ARD – je koncentrovaná, precizní a vybroušená patnáctiminutovka. Nejsledovanější české zpravodajství jsou Televizní noviny na Nově. Naše veřejné debaty vypadají podle toho. Jejich výsledky se pak překlápějí do rozprav v parlamentu, vládě, místních samosprávách a tak dále.

Godot třetí: politická reprezentace. Převrat vyvolal naději, že noví poslanci budou aspoň částečně reprezentovat naše zájmy. Místo toho opět sílí pocit, že se nám politická třída odcizuje a vzdaluje, že tvoří do sebe uzavřený svět korupčních a klientelistických sítí a že pohrdá svými voliči. Nejčerstvější příklad? Perfidní způsob, jímž starosta Prahy 1 zablokoval zákonodárnou iniciativu regulující herny a kasina, které, jak známo, všude zvyšují kriminalitu. Není divu, že přibývá lidí, kteří jsou přesvědčeni, že zastupitelská demokracie je k ničemu. A že se sami ničeho nedomohou.

Godot čtvrtý: vzduch, který se dá dýchat. Na mnoha místech se opravdu zlepšil. Praha má však nadále větší koncentraci popílku než kdysi příslovečně zamořený Londýn a zůstává druhým nejznečištěnějším hlavním městem Evropy.

Godot pátý: školy, jež zajišťují lepší vzdělání. Místo toho vidíme, jak strmě se v posledních letech naši žáci ve výsledcích testů propadají. V důsledku dlouhodobé platové deprivace odchází z českého školství spousta schopných učitelů a zatím není na obzoru nic, co by tenhle trend mělo změnit.

Godot šestý: kvalitní potraviny. Zkuste si v Děčíně a Drážďanech koupit ve stejném obchodním řetězci stejnou značku kečupu a porovnejte chuť. A pak se podívejte na složení popsané na etiketě. Jsme země živená čím dál víc tím, co jinde považují za odpad.

Godot sedmý: právní stát. Elementární podmínkou vlády práva je jeho jasnost a srozumitelnost. V důsledku poslaneckých přílepků k zákonům je právní systém zaplevelený neústrojnými, vzájemně se popírajícími paragrafy, takže ani profesionální právníci se v něm nedokážou vždy orientovat. Třeba čerpat evropské fondy je v českém legislativním rámci mnohem těžší než jinde. Nejen kvůli reálné korupci, nýbrž především kvůli tomu, co ji umožňuje a stimuluje: nepřehledným a vzájemně si protiřečícím pravidlům. Namísto moderní fungující společnosti jsme občany státu, který se rozkládá. To se děje působením tří vzájemně se posilujících činitelů: rostoucí korupce, cílené politiky dobývání renty a klesající úřednické loajality vůči veřejnému zájmu. Kastrace služebního zákona opozičními a zčásti i koaličními politiky je svědectvím o tom, že rozklad u nás dosáhl takové míry, že se mu sám stát již nedokáže bránit. Jinde by média bila na poplach. Ta naše nedokázala občany přesvědčit ani o tom, že je tato věc důležitá: zájem veřejnosti o služební zákon je dlouhodobě mizivý.

Tím se kruh uzavírá: jeden Godot tu podává ruku druhému a beznaděj roste. Jestliže se ve veřejném životě objeví problém, nemusí to ještě znamenat nic hrozného – pokud ho ovšem média umějí rozpoznat a pokud v obecné rozpravě přesvědčí politickou třídu i veřejnost o nutnosti najít řešení. Tato sebezáchovná zpětná vazba však u nás funguje jen málokdy. Zpravidla selhává politická třída, média i občanská participace. Někdy se stát zhroutí hlasitě jako na Ukrajině, za plné pozornosti médií. Tomu však předcházejí dlouhá léta, kdy se hroutil pomalu, skoro neznatelně, tiše. Tak jako naše naděje.

Autor je antropolog.