Dorveille čili Chvála středu

Lidské vědomí je nadáno milosrdnou schopností sebeklamu: má sklon podceňovat vše, co ho přesahuje. Ač stále naráží na své meze a je jimi ustavováno, jen zřídka trne v úžasu nad nezměrností toho, co mu uniká. Nemůžeme bez ustání prožívat závrať z neznáma, jež zeje za obzorem našeho vteřinového vědomí. Jako bytosti žijící tady a teď se musíme orientovat a čile otáčet v té nepatrné výseči vesmíru, která je nám dána. Podobáme se prvoku, který žije v kapce vody a má za to, že to je celý svět. Měli bychom se smát představě, že něco víme – ne­li pořád, tedy skoro pořád. Dlíme v laskavé náruči nevědění, jejíž sevření po většinu času necítíme nijak naléhavě, a tento klam nám pomáhá žít. Přesto nám nezbývá než znovu a znovu prozkoumávat svět. Toto vědomí omezenosti je prvním stupněm sebereflexe a krokem na cestě k jemnějšímu poznání.

Myslíme si, že opravdového poznání dosahujeme v bdělém stavu. Do jisté míry je to kulturní předsudek. Třeba hinduismus se kloní k náhledu, že jsme blíže podstatě světa, když spíme, a nejvíc se jí blížíme tehdy, spíme­li hlubokým, bezesným spánkem. V kulturních představách o světě nacházíme tedy oba póly: poznání se představuje jako to, čeho se dotýkáme ve stavu krajní bdělosti, i jako to, co odmítá takový stav jako pouhý klam. Těžko říct, co přispívá k tragédiím dnešního světa více – zda omyly velmi bdělé, aktivistické mysli, která neváhá ihned přejít k činu, anebo spíš ty, jež jsou důsledkem vědomí možná až příliš dlouho klidného.

V důsledku všeobecné elektrifikace a ekonomického tlaku moderní výroby jsme definitivně přišli o cennou středovou polohu, která se nachází mezi oběma krajními póly vědomí. Francouzština ji nazývá dorveille, slovem, jež vzniklo smíšením dormir (spát) a veiller (bdít). Označuje stav polobdělého vědomí, které sice nespí, ale ani se neprobudilo do plné denní čilosti.

Navzdory rozšířené představě, že přirozené je spát bez přerušení, převládal u nás ještě nedávno zcela jiný kulturní vzorec spánku. Spalo se ve dvou fázích, mezi nimiž se lidé probouzeli přibližně na hodinu, během níž se oddávali nejrůznějším aktivitám: někteří jen tak přemítali, jiní něco drobného pojedli nebo si četli, další se věnovali sexu anebo zašli třeba k sousedovi na návštěvu. Historik Roger Ekirch tvrdí, že to byla oblíbená hodina básníků a učenců – tehdy psali svá díla. Dorveille je právě onen duševní stav, v němž se člověk nacházel mezi oběma spánkovými fázemi. Je zřejmé, že nejbližší český ekvivalent, polospánek, ho nevystihuje přesně.

Tím, že jsme se s nástupem průmyslové revoluce přišli o dvojfázový spánkový cyklus, jsme se připravili také o možnost pravidelně využívat celou škálu našeho vědomí. Jsem přesvědčen, že tato změna denního režimu se promítá i do epistemologických režimů, které vládnou dnešnímu myšlení. Jako by se až příliš často potácelo od extrému k extrému bez schopnosti najít mírnější, prostředkující polohu. Vidíme to ve vědě, umění a vlastně ve všech sférách diskursu – včetně politiky. Ztrátou dor­veille jako bychom přišli o onu část noetického pole, jež spájí a usmiřuje krajní polohy lidské psychiky. Místo toho se nutíme do jedné či druhé krajnosti a naše myšlenky a názory podle toho vypadají: až příliš často působí dojmem, že je jejich spoluautorem buď kofein, anebo prášky na spaní.

Kdyby mi byla dána magická moc a mohl bych vrátit něco z minulých časů do současnosti, přál bych nám všem o něco víc dor­­veille, toho tichého prostředníka mezi extrémy. Pro klid duše by to byl možná větší dar než nejeden dnešní draze placený kurs zdravého spaní. Netroufám si odhadnout, zda by ubylo pacientů psychiatrických léčeben. Ale jsem si bezmála jist, že naše myšlení by bylo souvislejší, ladnější a méně hrotité. Následkem toho bychom jím možná tolik nezraňovali sebe ani druhé ve verbálních bitvách, mnohdy zcela marných.

Autor je antropolog.