Před necelými třemi lety jsem tu napsal: „Končí liberální konsenzus či aspoň jeho dosavadní podoba. O to, co vznikne na jeho troskách a kolik se z něho uchová, vede se spor, který rozhodne o naší budoucnosti.“ (A2 č. 19/2013) Po uprchlické krizi nebylo tehdy ještě ani vidu, ani slechu a prezident Miloš Zeman se teprve usazoval ve své funkci – ty horší z jeho excesů teprve měly přijít. Citovaná teze čekala na to, zda ji potvrdí budoucí vývoj. Dnes už je o něco těžší o ní pochybovat. U nás i v zahraničí přibývá projevů, které ohrožují hodnotové nebo přímo ústavní pilíře liberální demokracie. Polská vláda během Vánoc drakonicky okleštila ústavní soud. Poté, co vládní poslanci schválili příslušný zákon, společně povstali a začali rytmicky skandovat: „Demokracja! Demokracja!“ I tak lze pohřbívat kus demokracie – hrobaři dávají slavnostně najevo, že konají jejím jménem. Polsko a Maďarsko se již vydaly ultrakonzervativním směrem, který je na štíru s liberální demokracií, Slovensko je někde na půl cesty.
Současně v celé Evropě sílí hlasy, které prosazují antiimigrační konsenzus namísto dříve převažujícího konsenzu liberálního. Německá Pegida plánuje širokou protiimigrační internacionálu, v níž bude hrát roli nejen francouzská Národní fronta, nýbrž i nacionalistická uskupení střední a východní Evropy. Zatímco doma Pegida stále stojí mimo hlavní společenský proud, na východě se s obdobou její rétoriky setkáváme i na nejvyšších místech. „V Praze jsme něco jako hrdinové,“ pochvalují si její předáci.
Je dobré mít na paměti mezinárodní rámec, jehož jsme součástí, ale také vnímat relativně svébytný vývoj, k němuž u nás došlo. Vypadáli to tak, že je dnes liberalismus na odpis, je třeba se ptát, kdo tomu nejvíc pomohl. V našich médiích se často poukazuje na různé krajnosti, které nás ohrožují zprava i zleva. Podstatně méně se ukazuje prstem do vlastních řad. Přitom ke krizi liberálního konsenzu přispěly i samy liberální elity, které se po převratu etablovaly v naší politice, médiích a hospodářském životě: ti, jejichž hlas byl během posledního čtvrtstoletí nejvíce slyšet v českém veřejném prostoru, nás utvrzovali v dojmu, že liberalismus nemá a nemůže mít nic společného s levicí. To se ovšem dnes ukazuje jako klíčový problém politické kultury právě těch zemí, v nichž se liberální konsenzus vytrácí nejrychleji a ke kterým tak trochu patříme i my.
Demokracie musí počítat s názorem většin, které předvolebním demagogiím spíše podléhají, než aby je prohlédaly. Průměrný volič není politolog. Již v devadesátých letech převládl zejména mezi mladšími lidmi názor, že pravice rovná se svoboda, protože se chce razantněji vzdálit od minulého (nesvobodného) režimu. Naproti tomu levice rovná se komunismus, a tedy hájení zkostnatělosti. Netvrdím, že jde o politologickou analýzu – je to zjednodušené myšlenkové schéma, s nímž jsem se u mnoha mladých lidí setkal a dodnes se s ním setkávám u těch, kdo se o politiku příliš nezajímají, ale k volbám přece jen zajdou. Pravici vnímají jako motor porevolučních změn, kdežto levici jako jejich brzdu. Odtud pak rozšířený náhled: levice je konzervativní, kdežto liberální je jen pravice. Postkomunistická redukce politiky zní: konzervativismus může mít pravou i levou tvář, liberalismus jen pravou. Vybavuji si mnoho rozhovorů s jinak vzdělanými mladými akademiky, kteří ještě před pár lety tvrdili, že věnovat se sociálním právům zavání socialismem.
Jenže i nový režim má své vítěze a poražené. Čím dál početnější jsou skupiny populace, jejichž ekonomická a sociální pozice se oproti pomyslnému průměru zhoršuje. Když si tito lidé v přímé volbě zvolili svého prezidenta, liberální elita zůstala v šoku nad tím, jak velmi antiliberální mohou být jeho veřejné postoje. Právě jimi ovšem většině svých voličů imponuje. Přímá volba naplno odhalila propast mezi těmi, kdo vnímají nové poměry optimisticky, a těmi, kdo si nový režim spojují spíš s postupným propadáním na společenském i příjmovém žebříčku.
Vinou různých krizí, z nichž se Evropě nedaří vymanit, sílí volání socioekonomicky frustrovaných voličů po alternativě k dosavadnímu systému, v kterém vidí svého ožebračovatele. Mnozí by neváhali obětovat ani ty nejzákladnější liberální parametry současného režimu, neboť se v našem veřejném prostoru téměř nesetkali s levicovým liberalismem, který je citlivější k sociální otázce a třídním rozdílům. Tahle část elektorátu se čím dál častěji uchyluje k nacionalistickým a xenofobním projevům. Kdyby tento proces nebyl tak děsivý, skoro by se chtělo říct našim pravicovým liberálům v médiích i v politice: Čemu se divíte? Nechtěli jste třídu, budete mít národ.
Nyní, když je liberalismus na ústupu v míře, která ohrožuje samotný liberálnědemokratický režim včetně tak základních hodnot, jako je úcta k lidským právům a jinakosti, by se nám velmi hodilo, kdybychom socioekonomicky zklamaným voličům mohli nabídnout levicový liberalismus – hodnotu, jež by aspoň částečně oslabila hrozivě sílící xenofobní konzervativismus, předkládaný zklamaným voličům jako alternativa k dosavadním pořádkům. Pokud velká část lidí tomuto volání podlehne, půjdeme i my podobným směrem, jímž se vydalo Polsko a Maďarsko. Vinu za to, že se sociálně zklamaný volič nemohl chytnout jiné než pravicové verze liberalismu, ponesou i ti, kdo v našem veřejném prostoru vytvořili dojem, že v levicové části politického spektra volič nic liberálního nikdy nenajde.
Autor je antropolog.