Někde jsem zahlédl název výstavy Krištofa Kintery: Já nejsem Ty. Název odbojný, sebevědomý. Aspoň si ho tak vykládám. A hned mi připomněl jednu píseň od skupiny The Cure. Robert Smith s vlasy jako hnízdo nítěnek v ní naléhavým serafským hlasem volá refrén: Why can’t I be you? Proč nemohu být Ty?
Dva póly rozpolcené doby, naší uondané krize identity: Já nejsem Ty – jsem jiný a zakládám si na tom, jsem individuum, které se potřebuje odlišovat, aby přežilo. Které za svobodu považuje právo dělat si věci po svém, projevit se po svém, prosadit svou jedinečnost. Na druhé straně plachý anděl vzlyká: Proč nemohu být Ty? Proč musím stále vzhlížet k tomu, co nejsem, proč s sebou životem vleču toho, koho bych bez váhání vyměnil za Tebe, za vše, čím jsi Ty, co mně schází? Miluji Tě, protože jsi má věčná nedostatečnost. Mé nebytí, má cesta světem jinak.
Svět, jímž se obklopujeme, vykazuje znaky obou těchto úhlů pohledu. Vytváříme věci (instituce, systémy, díla…), jimiž se prezentujeme jako individua. Jedinečný originál, něco, co tu ještě nebylo; přijít na trh s něčím, nač Ty jsi nepřišel. Budu to Já, ne Ty! Já budu mít něco, co Tobě schází, zatímco mně to umožní přežít. Snad též k Tvému prospěchu, dost možná ale i na Tvůj úkor.
Podobně se však všechny věci (systémy, instituce, díla…) mohou jevit jako zaplňování prázdného prostoru, v němž stále chybí naše pravé já. Obléknu si nové šaty, budu poslouchat nové cédéčko, zajdu do kina na další film, zvolím si jinou kariéru, přestavím nábytek, zaškrtnu novou stranu, posté zkontroluji sociální síť, pojedu na dovolenou jinam – už to nebudu Já, ale někdo jiný, protože sám se sebou nepřežiji. Vydělám si dost peněz na to, abych to už nemusel být Já, protože toužím být Ty, ať jsi kdokoli, jestli vůbec jsi. Why can’t I be you?
Možná, že to, co činí dnešní dobu zajímavou, je právě skutečnost, že tyto protichůdné principy se dokážou prolínat, existovat jeden v druhém, vládnout současně.
Když jsem před pár lety uváděl v Café Fra sbírku Josefa Straky Kostel v mlze, zdůraznil jsem jeden rys jeho poezie, totiž jakousi posedlost místy, kótami, ulicemi, městy nebo čtvrtěmi, které si básník s romantickým pedantismem na mapě či v cestovním notesu někdy až odškrtával: Tady jsem byl, toto jsem prošel, v této chvíli jsem byl tam a tam. Dosáhl jsem právě do tohoto bodu a… Tento aspekt Strakovy tvorby mě zajímal jako zvláštní, přitažlivá podoba tichého, privátního vzdoru vůči „nemístnosti“ dneška, vůči unikavé amébovitosti světa, ale i osudu, která na nás neustále číhá, obestírá nás a chce pohltit.
Po mém projevu, jenž se točil kolem dosažených „kót“ a „odškrtnutých“ ulic, vystoupil Petr Král a svrhl mou vizi Strakovy poezie na hlavu: Straka svou existenciální chvějivostí dokazuje, že vlastně – nikde nejsme. Nikdy jsme nikde nebyli, nikdy jsme nebyli, chvíli snad jsme, leč opět nebudeme, ani Já, ani Ty…
Strakova poezie skutečně zaznívá z pomezí mezi zde a nikde a také jako by vznikala na území, kde se prolínají a překrývají principy zmíněné v úvodu. Sveřepý individualismus – a pocit ztracení, nedohmatavosti naší pravé identity. Její uhadování právě v prolukách mezi pevnými, záchytnými body lidské existence. Možná jen mezi iluzemi těchto bodů. Strakova nová kniha Malé exily je pokračováním záznamů z tohoto nepopsatelného, paradoxního a „neobyvatelného“ existenciálního pomezí, kde jsme teprve sami sebou – ve chvíli, kdy se sami sobě ztrácíme. Až když jsme dosáhli dané kóty na mapě, definitivně potvrzujeme, že vlastně nejsme nikde.
„Být teď na jiných místech… Život, který je kdesi vypnut v jako už neosvětlených místnostech… Byty, ke kterým se v jistých okamžicích musíme přiznat… Teď někde si naplánovat únik do vlastních životů… Steré pokusy zvládnout krok… Další omyly, které už si ale nepřipustíme… Další schody, které najednou nechceme sejít, v těchto hodinách rozhodně ne!“
U Straky neustále vnímám dvě souběžně přítomné charakteristiky: křehkost, ale též pevnost. Chvějivost – a zároveň zarputilost, stálou potřebu směřovat tam, kde se ale všechno rozpadá, nic nelze pevněji uchopit. Stačí se z nějakého důvodu minout s dvěma třemi obecnými pojmy, zdánlivě vágními slovními vztahy či zběžně načrtnutými „situacemi“ – a Strakova báseň před našima očima zmizí a splyne s šedí životního pozadí, nevýrazného životního uplývání. Stačí však tytéž neznatelně načrtnuté obecné i konkrétní křivky zachytit a z běžné šedi před námi začnou vystupovat nedořečené, avšak naléhající fragmenty života soukromého i společenského; života uzavřeného mezi břehy, jichž však zároveň nelze dosáhnout. Jak snadno lze hledět z ostrůvku směrem ke břehu, a topit se v bezbřehosti. „Společnost na refýži, které se cosi zajídá/ najednou jako by říkala, že nemůže dál, že dál už nepojede…“
Temně sní člověk ve společnosti, jež ho přes veškeré kecy o svobodě hodlá sešněrovat, jež není nakloněna jeho křehkým chvílím, jeho cíle považuje za neužitečné a podivínské, jeho touhy nechává stranou – neboť se bojí jejich hloubky, toho, jak jsou nevýslovné. I o tomhle svědčí Strakova poezie v Malých exilech.
Písnička Proč nemohu být Tebou? je samozřejmě také postpunkovou parodií na věčný zpovykaný nepokoj naší identity, stejně jako ve sveřepém Kinterovu Já nejsem Ty! zní zároveň úlek z rozpolcenosti světa, varování sobě samému i věčná záhada. Identita trvale zneklidnělá. Možná jsme nakonec celý život stravováni jediným tichým, neodvratným voláním: Jak to, že nejsem Nikým?
Autor je básník, literární kritik a hudebník.