Povědomí o různých skupinách uvnitř společnosti si většina z nás netvoří četbou sociologických analýz a studiem statistik. Větší roli hrají stereotypizované obrazy a imaginární figury. K postavě „cigána“ a „bezdomovce“ v současnosti přibyl i „horší Čech“.
Vztah vůči menšinám si většina obvykle vytváří skrze stereotypní figury. Obdobné stereotypy formují na vágní úrovni i třídní vědomí. Příkladem je „white trash“, o kterém se už dávno nemluví jen ve Spojených státech. V české společnosti se většina vymezuje zejména vůči Romům nebo gastarbeiterům z Východu a antisociální chování přisuzuje i bezdomovcům. Znevýhodněným jsou připisovány vlastnosti, které mají vysvětlit jejich neúspěch. V poslední době se objevuje v publicistických textech zatím nejasná, ale jak se zdá, neméně strašidelná postava „horšího Čecha“.
Společenská klasifikace je komplexní proces – a značný vliv na něj mají také média nebo popkultura. V tomto prostoru sociální skupiny, třídy a vrstvy fungují jako ideálně typizované, publikem snadno rozpoznatelné figury. Tyto zkarikované typy jsou podle britské socioložky Imogen Tylerové vytvářeny z mocensky nadřazených pozic a do jejich formování se promítají obavy privilegovaných vrstev z těch, kteří jsou na tom o poznání hůře. Tylerová popisuje tento proces na příkladu britských „chavs“, lidí žijících v sociálních bytech ve vyloučených lokalitách.
Zemanovská figura
Z nedávného mediálního lynče Miloše Zemana, který část veřejnosti pobouřil vulgarismy ve vysílání Českého rozhlasu, byla jeho příznivci osočena „pražská kavárna“, jež nerozumí problémům obyčejných lidí mimo hlavní město. Naopak kritici zmíněného vystoupení, například Petr Gazdík, obvinili prezidenta z podbízení se „méně kulturní části národa“. Nebylo to poprvé, co byli do kritiky Zemana zahrnuti – byť třeba nepřímo – i jeho voliči či příznivci. Pomyslný lepší člověk patřící ke „kulturní části národa“ k sobě potřebuje svoji horší polovičku, vůči níž se může vymezit. Takovou figurou se stává zatím nepojmenovaná, nicméně streotypizovaná postava pomyslného příznivce Miloše Zemana, potažmo staršího levicového voliče či nevzdělaného, chudého občana žijícího na periferii společnosti. Obraz chudých přitom nehraje v českém mediálním prostředí výraznou roli. Ve zpravodajství se téma bílé chudoby jako nebezpečí prakticky neobjevuje (tedy pokud nejde o bezdomovce).
Ze statistik uveřejněných po prezidentské volbě víme, že Zemanovi voliči se rekrutovali spíše z chudších obyvatel menších měst, zatímco baštou příznivců Karla Schwarzenberga byla relativně bohatá Praha. Příznivci schwarzenbergovské pravice přitom svoji sociální identitu neodvozují jen z havlovského pojetí demokratické společnosti, ale i z étosu „lepších lidí“, za něž se – právě například v kontrastu k Zemanovu voličstvu – považují.
Tylerová, která se věnuje nerovnostem v Británii, odkazuje na studie socioložky Claudie Castañedy a připomíná roli emocí, jako jsou nechuť či opovržení při formování, byť vágního, třídního vědomí. Příkladem takto vytvořené figury jsou pro Tylerovou právě „chavs“, kteří sice neexistují jako definovatelná sociologická kategorie, ale tím spíš je takto označovaným lidem z nadřazených pozic připisována řada charakteristik. Na figuru „chava“ jsou naroubovány předsudky a strachy, které má společnost z lidí na dně společenské hierarchie. Konzervativní britská média líčí nejchudší občany jako nebezpečné kriminálníky a násilníky ohrožující veřejný klid a bezpečí a mluví o „konci beztřídní společnosti“.
Národ Blesku a Babovřesk
Dehonestace na nejrůznějších webech a stereotypní nenávist vůči „chavs“ se podobá českým internetovým diskusím o Romech. I zde má své místo panika z „přemnožení“ chudiny a výzvy k vyvražďování či aspoň sterilizaci. Vůči svým chudým bílým spoluobčanům jsou české střední a vyšší vrstvy zdánlivě tolerantní, ovšem jen do chvíle, než se sociálně slabší dostaví k volbám. Pomyslná figura chudého nevzdělaného venkovského Čecha se ve veřejné debatě objevuje především jako nástroj diskreditace.
Na rozdíl od Británie však v České republice neplatí, že by se většina střední třídy mohla pochlubit výrazně vyšším majetkovým standardem, než je ten, v němž žije nižší třída. I úspěšnější Češi jsou rádi, když dosáhnou aspoň na vlastní bydlení. Vymezování se proti „národu“ Zemana, Blesku a Babovřesk má tedy do určité míry především kulturní charakter. Z výzkumu socioložek Marty Kolářové a Kateřiny Vojtíškové vyplývá, že ekonomické rozdíly v široce pojaté střední třídě vnímají spíše ti, kteří patří do její spodní části. Ani střední třída si nemůže být jistá svým ekonomickým postavením. Podle stejného výzkumu navíc česká střední třída má určitý komplex z toho, že se neumí chovat „lépe“, tedy tak, aby byla patrná určitá úroveň, která by ji odlišila od chudších.
Venkov a white trash
V české popkultuře tudíž příliš nefunguje karikatura „bílé chudiny“, jakou je například manželský pár Cleytus a Brandina v americkém seriálu Simpsonovi, který popíjí samohonku, má spoustu dětí a problémy se čtením. Vděčná je zato figura venkovana, ale opozice město versus vesnice přitom nemívá vysloveně třídní či ekonomický rozměr. V české filmové tvorbě se postavy ze dna spíše romantizují a chudí se často pohybují v sociálních vzduchoprázdnech. Lidé jsou chudí jakoby bez důvodu, divák tuší, že kdysi bylo lépe, ale konkrétní důvody, proč se situace změnila, se nedozví. Přezíravý postoj k méně úspěšným vede k tomu, že jsou buď romantizováni, nebo prostě nahlíženi jako osamocené bizarní postavičky.
O to snazší je pak přisoudit figuře chudého obyvatele menšího města prakticky jakoukoli vlastnost. Podobně ostatně funguje již zmíněný stereotyp „pražské kavárny“. Obě vymezení přitom maskují sociální a ekonomické vztahy, respektive spojují nespokojenost se socioekonomickou realitou s vymezením se vůči určité vykonstruované společenské skupině. Pokud se ještě vrátíme k obrazu „Zemanových voličů“, všimněme si, že Zeman chudé nijak zvlášť nehájí a zkreslené představy o lidech, kteří mu dali hlas, nijak nevyvrací. Domnělé „horší Čechy“ potřebuje stejně jako domnělou „pražskou kavárnu“.
Autor je sociolog.