Stále častější pronikání latinskoamerických filmů na přední světové festivaly je radostnou zprávou, neboť se tak zmnožuje rozmanitost pohledů. Přehled nejúspěšnějších děl posledních let nám umožní lépe nahlédnout tento kulturní fenomén
Soudobá latinskoamerická kinematografie do značné míry navazuje na výrazné období šedesátých a sedmdesátých let. V této době se totiž točily příběhy reflektující historii, politiku a vůbec události, které oficiální verze dějin pomíjela. Funkčním modelem produkce ovšem tehdy stále ještě byla velká studia na způsob Hollywoodu – americký „star system“ a jeho provázanost s politickoekonomickou sférou si osvojily zejména Argentina či Mexiko. Býváli tvorba současných mladých režisérů, kteří se narodili zpravidla v průběhu sedmdesátých let a většinou absolvovali vzdělání na filmových školách, označována jako nový argentinský film, poukazuje se tím na novátorskou estetiku jejich tvorby. Rozhodně to není kvůli duchovní spřízněnosti s hnutím dělníků a studentů, jako tomu bylo v sedmdesátých letech. Tento „nově nový“ latinskoamerický film nevyhledává kolektivní účast na dění, nesleduje žádná dogmata ani programy – manifesty či proklamace v něm budí pouze nedůvěru. Charakteristické je pro něj hledání nových narativních modů spíše než jejich osvojování a sémantizace.
Houpací síť produkce a distribuce
Latinskoamerický film byl nucen hledat nové cesty a možnosti koprodukce, když se jeho dlouhodobý mecenáš a takřka hybná síla výroby v posledních dvou dekádách – tedy španělská filmová studia – rozhodl vystoupit ze hry. V domácím prostředí budí filmy osobitých mladých tvůrců pozornost maximálně u akademiků věnujících se kinematografii a nejpočetnější publikum si získávají na mezinárodních festivalech. Doposud bylo snadnější zhlédnout film latinskoamerické provenience v Evropě než ve státě, s nímž daná země sdílí územní hranice.
To naštěstí přestává díky četným dohodám ohledně produkce a distribuce platit. V důsledku sílící podpory ze strany orgánů zřízených v jednotlivých zemích za účelem oživení kinematografie zažívá Latinská Amerika filmovou expanzi a zcela nově se divákům tohoto regionu otevírá i možnost navzájem sdílet tvorbu z celé oblasti. Členské státy sdružení volného obchodu MERCOSUR, kam patří většina latinskoamerických zemí s výraznější filmovou produkcí, také vytvořily Fórum odborných autorit v oblasti kinematografie a audiovize a udržují trvání společných programů, například fondu Ibermedia. Od roku 2001 vznikla s jejich pomocí stěžejní díla současné latinskoamerické kinematografie: Mexická jízda (Y tu mamá también, 2001), Paraguayská houpací síť (Hamaca Paraguaya, 2006), uruguayský snímek Whisky (2004), kolumbijská Maria milostiplná (María llena eres de gracia, 2004), kubánský dokument El telón de azúcar (Opona z cukru, 2006), bolivijský dokumentární film Cocalero (Pěstitel koky, 2007, režie Alejandro Landes), argentinské komediální drama Una semana solos (Týden sami, 2007, režie Celina Murga), peruánské Mléko strachu (La teta asustada, 2009) nebo chilská Služebná (La Nana, 2009).
Zombie Fidel Castro
Centry nového latinskoamerického filmu dosud zůstávají nejrozsáhlejší a také nejlépe dotované oblasti jako Argentina, Brazílie a Mexiko, ale – a to snad poprvé – ozývají se i přesvědčivé silné, nové hlasy z Peru, Chile nebo Paraguaye. Kupříkladu velkým filmovým objevem Paraguaye – země, jež zcela postrádá filmovou tradici – se stal snímek 7 krabic (7 cajas, 2012), který při svém uvedení vytěsnil z programu domácích kin dokonce i nového Batmana. Jeho příběh se odehrává v Asunciónu, v městské tržnici č. 4, která je kromě jiného semeništěm pašeráctví; jeden z povozníků, kteří sem denně přivážejí zboží, zde dostane tajemný a ošemetný úkol. Peruánské kinematografii zase vévodí film Viaje a Tombuctú (Cesta do Tombuctú, 2014). Režisérka Rossana DíazCosta umně spojila příběh mladistvé lásky s přesnou dobovou rekonstrukcí. Důležitou roli v něm hrají audionahrávky, dvoukazetové radiomagnetofony s ekvalizérem, analogové kamery Super 8 a vůbec celá estetika obklopující mládež osmdesátých let.
Do českých kin přichází v těchto dnech také venezuelský film Příšerný vlasy (Pelo malo, 2013) režisérky Mariany Rondónové, který si vydobyl místo i na festivalech v San Sebastiánu a Mar del Plata. Vypráví příběh Juniora, kluka posedlého myšlenkou narovnat si vlasy podle vzoru jeho oblíbených zpěváků. Jeho matce a babičce dělá starosti jeho zženštilost a zasazují se o to, aby v něm takové manýry byly potlačeny. V zemi s nesmírně tvrdou cenzurou ze strany státu tento snímek dokázal přesně, leč citlivě zobrazit rozštěpenost společnosti, aniž by se snížil k „idylickému“ líčení bídy v Latinské Americe.
Jednou z vůdčích osobností soudobého filmu v Chile je Pablo Larraín. Mezinárodní uznání si získal již prvním celovečerním filmem Fuga (2006), v dalších snímcích Tony Manero (2008) a Post Mortem (2010) se věnoval analýze traumat chilské společnosti, vyplývajících z Pinochetovy diktatury. Největší ohlas vzbudilo jeho dílo No (2012), nominované na Oscara, které zachycuje politickou kampaň předcházející lidovému hlasování o konci diktatury. K humoru jako zbrani společenské kritiky se uchyluje taktéž Juan de los muertos (Jan z mrtvých, 2011), natočený v kubánskošpanělské koprodukci argentinským režisérem Alejandrem Bruguésem. Věčný povaleč Juan se jednoho dne stane svědkem podivuhodných událostí, kdy na sebe lidé začnou bezdůvodně útočit. Následně zjistí, že Kuba čelí invazi zombií, a po krátké úvaze si založí společnost s reklamním sloganem: „Jan z Mrtvých – zavraždíme vaše blízké a milované.“ Coby oživlá mrtvola zde vystupuje dokonce i Fidel Castro.
Kolektivní katarze
Vitalitu současné produkce tohoto regionu v loňském roce potvrdilo i založení iberoamerické filmové ceny Platino. Oproti jiným regionálním oceněním, jimž obvykle vládnou zavedení filmaři, se zde objevili samí mladí tvůrci. Největší filmovou událostí roku 2013 byla v Latinské Americe bezpochyby mexická Zlatá klec (Jaula de oro) – příběh party kluků, kteří cestují neblaze proslulým vlakem Bestia do země zaslíbené, Spojených států amerických. Kritika chválila zejména intimní pohled na postavy, nicméně v některých scénách vystupují desítky osob, jako by se jednalo o americkou velkoprodukci. Okamžitým trhákem byl také letošní film Argentince Damiána Szifrona Divoké historky (Relatos salvajes, 2014), který nejenže v zemi svého vzniku trhal rekordy návštěvnosti, ale stal se navíc jakousi kolektivní společenskou katarzí.
Přesto latinskoamerické kinematografii stále chybí bezproblémová výměna audiovizuálních děl napříč americkým kontinentem. Jako problematický lze označit i fakt, že státní podpora často plyne pochybným filmům na základě politických konexí. Nešťastnou okolností je i to, že značnému počtu latinskoamerických filmů se dostává větší pozornosti a vřelejšího přijetí v Evropě než ve vlastní zemi.
Autor je argentinský filmový kritik.