Nedávné volby v indickém hlavním městě Dillí přinesly nečekaný výsledek. Vládu nad městským státem na nejbližších pět let převezme Strana obyčejného člověka – uskupení, které existuje teprve čtrnáct měsíců a které voličům slíbilo takřka jediné: vymýcení korupce. Dojde v nejlidnatější demokratické zemi k radikální proměně celé politické scény?
Výsledek voleb, v nichž si na začátku prosince Národní svazové teritorium Dillí volilo nové zákonodárné shromáždění, byl na jedné straně vcelku předpokládaný. Že voliči demokraticky svrhnou patnáct let trvající vládu Indického národního kongresu, bylo jasné přinejmenším od Her Commonwealthu v roce 2010, organizačně nezvládnutých a poznamenaných korupčním skandálem. Prognózy nicméně naznačovaly, že v reakci na rostoucí inflaci a nezaměstnanost většina voličů hodí svůj hlas opoziční Indické lidové straně (Bhártíj džantá party, BJP). Ta sice skutečně zvítězila, avšak z celkového počtu sedmdesáti křesel získala pouhých jednatřicet a sestavení vlády raději přenechala soupeři na druhém místě. Novým hlavním ministrem se tak stal protikorupční aktivista Arvind Kédžrívál a příštích pět let bude v Dillí vládnout Strana obyčejného člověka (Ám ádmí party, AAP). Seskupení, jež bylo donedávna považováno za kratochvíli hrstky mladých facebookových a tweetujících kverulantů, dnes plní dillíské ulice demonstracemi, na nichž desetitisíce lidí volají po vyčištění indické politiky od korupce a klientelismu. Ne nadarmo si AAP vsadila do znaku koště.
Postideologický svět
Sílící střední třídu už zkrátka nebaví politika, která se točí jen okolo kast a náboženství, ani ji nepřitahují zasloužilí straníci, kteří pojali politický boj jako prostředek k vlastnímu obohacení. AAP předložila veřejnosti transparentní seznam svých podporovatelů a navrhla jednoduchá řešení několika konkrétních problémů. Politickým stranám pak uštědřila lekci, když připomněla, že kdo chce uspět na lokální úrovni, musí být pevně zakotven v místě, kde kandiduje. Je sice otázka, zda se AAP podaří proniknout i mezi chudší vrstvy na venkově, jisté však je, že už teď dokázala přilákat řady studentů, kteří během zkouškového období pomáhali s volební kampaní. Protikorupční hnutí se tak pozvolna stává protestem celé jedné generace proti dosavadním pořádkům.
Mobilizace studentů a mladých lidí obecně dává vzpomenout na čtyřicet let starý příběh z indické historie. Když veterán boje za nezávislost Džajprakáš Nárájan v roce 1974 vyhlásil „totální revoluci“ proti vládě Indiry Gándhíové, spustil tím masivní studentské a poté i lidové protestní hnutí. Ministerská předsedkyně na něj tehdy zareagovala vyhlášením výjimečného stavu a zatýkáním opozičních předáků, což nakonec v roce 1977 vedlo k historicky první porážce Indického národního kongresu ve volbách. Nárájan se naštěstí nedožil toho, jak se nově příchozí politici začali chovat úplně stejně jako ti, proti nimž bojoval, a jak se koaliční vláda Džanty po dvou letech sama rozložila svými vnitřními spory. Z příběhu, kdy všechny opoziční strany načas táhly za jeden provaz, však plyne jasné ponaučení: je vcelku snadné získat na svou stranu lidi, kteří už mají po krk stávajícího systému, ale mnohem složitější je systém opravdu změnit.
Nabízí tedy program dnešní AAP skutečnou alternativu? Jsou v něm obsaženy body jako odstřižení byznysu od politiky, lepší distribuce nezbytných potravin a služeb, větší podíl občanů na rozhodování a vznik institucí, které zatočí s korupcí. Svět AAP je postideologický – už tedy žádná pravice a levice, hinduisté a muslimové, vysoké a nízké kasty. O vnitřní napětí v politické obci se strana příliš nezajímá, neboť předpokládá, že politikou jsou beztak znechuceni všichni. Známý marxistický ekonom Prabhát Patnájak dokonce označil tento pragmatický přístup za „politické nemyšlení“. Jestliže se Arvind Kédžrívál ve svých slovech a činech něčemu vyhýbá opravdu důkladně, jsou to kastovní a náboženské identity – tedy téma, na němž je indická politická soutěž do značné míry založená. Kupříkladu opoziční BJP pravidelně získává nemalou část hlasů svým kulturním nacionalismem, v němž Indii ztotožňuje výhradně s hinduistickou většinou, a ostře vystupuje proti muslimům. Naproti tomu AAP nechce do svých řad přijímat osobnosti, které jsou příliš spojeny s některou z kast či komunit. Místo toho se snaží vytvořit identitu zcela novou – poctivě pracujícího člověka, jenž nechce být ovládán a okrádán prohnilou státní mašinerií.
Nejsme jako oni
Ačkoli Arvind Kédžrívál obdobně jako jiní političtí předáci využívá k mobilizaci svých voličů dichotomii my a oni, operuje s novými rozlišovacími kategoriemi a jeho společenský apel je větší, neboť celou politiku redukuje prostě jen na souboj dobra se zlem. Korupce, tento největší nešvar dnešní společnosti, podle něj přímo souvisí s jejím morálním úpadkem – ne nadarmo může tolikrát opakované hindské slovo „bhraštáčár“ znamenat nejen korupci, ale i mravní zkaženost. AAP se tím hlásí k odkazu tři roky starého protikorupčního hnutí Anny Hazárého, který ovšem do politiky vstoupit odmítl a s Kédžríválem se rozešel. Fetiš morálky někdy dosahuje až bizarních rozměrů: například když nová vláda označila nedávné znásilnění dánské turistky v centru Dillí za důsledek prostituce a v pondělí 20. ledna uspořádala blokádu na protest proti tomu, že policie odmítla provést razii v údajném sídle afrického kuplířského gangu. Zřejmě poprvé v dějinách tak vláda jednoho indického svazového státu vyhlásila akt občanské neposlušnosti vůči ústřední moci. Když byli po dvou dnech stávkování skutečně dva policejní důstojníci propuštěni, Arvind Kédžrívál to označil za „vítězství lidu“.
Ani on, ani jeho kolegové však ve svém revolučním zápalu příliš neřeší klíčovou otázku: je tolik proklínaná korupce skutečnou příčinou nemoci indické politiky, anebo jejím pouhým příznakem? Jejich řešení údajných společenských problémů totiž v posledku není nikterak radikální, nýbrž čistě technokratické: pokud potrestáme ty největší lumpy, dosadíme na nejvyšší místa poctivé lidi a prosadíme patřičné zákony a nařízení, potíže rázem zmizí. Nikdo už se příliš nezamýšlí nad tím, zda bující korupce či nedostupnost základních služeb nemůže mít hlubší systémové příčiny, například přetrvávající kastovní nerovnosti nebo přesun veřejných prostředků do soukromých rukou, k němuž došlo po neoliberálních reformách v devadesátých letech. Otázkou je i to, nakolik téma korupce skutečně zajímá obyčejného indického člověka, kterým i v 21. století zůstává nepříliš vzdělaný chudý venkovan z nižší kasty.
Politické placebo
Že to s radikálním řezem asi nebude tak žhavé, Kédžrívál mimoděk přiznal už tím, že jeho menšinová vláda přijala podporu Indického národního kongresu, tedy přesně té zkorumpované a prohnilé strany, proti níž během předvolební kampaně nejvíce brojil. Místo skutečné revoluce nás tak čeká spíše přeskupení indického stranického systému, neboť po nečekaném úspěchu v Dillí AAP oznámila, že půjde i do celostátních parlamentních voleb, které proběhnou v dubnu a v květnu.
O jejím úspěchu v parlamentních volbách však bude rozhodovat i to, jak se jí podaří uskutečnit její hlavní předvolební taháky z Dillí – kupříkladu slib, že sníží ceny energií na polovinu a každé domácnosti zaručí dodávku sedmi set litrů vody denně. Přestože je město zadlužené, strana svým příznivcům doporučila, aby předražené účty za elektřinu vůbec neplatili. Voliči, kteří radu poslechli, teď netrpělivě čekají, jestli jim nový hlavní ministr stihne zaplatit složenky dříve, než je dodavatelé odpojí od sítě. Přinejmenším jednu věc už však Arvind Kédžrívál dokázal: ve středu 18. prosince, pouhých deset dní po vyhlášení výsledku voleb, odhlasoval indický parlament v nebývalé shodě zákon o protikorupčním ombudsmanovi (Lókpál Bill), který Kédžrívál poslední dva roky vehementně prosazoval. Parlamentní strany si zjevně dobře spočítaly, že mají poslední šanci přiživit se na módním tématu a urvat si kus zásluh pro sebe.
Teprve čas ukáže, zda je AAP skutečně stranou obyčejného člověka a jestli dokáže hájit jeho zájmy. Už nyní jí však musíme přiznat, že dokonale pochopila jeho myšlenkový obzor a založila na něm celou svou strategii. Dnešní mladá generace už nevěří velkým příběhům a idejím, ať už jde o liberalismus či marxismus – všechny se už tak či onak zdiskreditovaly. Naproti tomu politika jednoho tématu současnému voliči zřejmě plně vyhovuje. Vedlejším účinkem tohoto tunelového vidění však může být nejen odtržení od celku a vzájemných souvislostí, ale i snazší manipulovatelnost. Volič se čím dál více podobá spotřebiteli, který si vybírá stranu, jež se k danému tématu vysloví nejhlasitěji. A již brzy se ukáže, jestli si obyčejný indický člověk nekoupil jen obyčejný politický kýč.
Autor je indolog.