Vztah hudby a spánku nepředstavuje žádnou novinku – ať už jde o společné „sleep concerts“ anebo ambientní kulisu k snadnému usínání. Tomuto účelu měly údajně sloužit už Goldbergovy variace, složené Bachem na přání hraběte Keyserlingka, který měl problémy s usínáním. Zvukové kvality hudebních děl se z tohoto pohledu ukazují v novém světle.
Je načase přiznat, že nejzvláštnější z mých koncertních zážitků posledních let jsou spojené se spánkem. Když jsem předloni na rakouském Donaufestivalu mířil po probděné noci na koncert norského ambientního projektu Biosphere, bylo mi jasné, že udržet u jeho meditativních zvukových stěn oči otevřené nebude nijak jednoduché. Sám Geir Jenssen ještě před koncertem požádal publikum, aby si posedalo na podlahu minoritského kostela, kde se akce konala, a tím bylo rozhodnuto. Dodnes si pamatuji ten okamžik usínání, kdy se hudba změnila v tekutou látku, která mi protekla vědomím a pak zhoustla a stala se z ní peřina, do níž jsem se položil. Naštěstí jsem nezačal chrápat, jako se to stalo na berlínském koncertě Deadbeat mému kolegovi, jehož poctivé zařezávání museli organizátoři přerušit, protože přehlušovalo ambientní produkci kanadského hudebníka.
Somnambulní aranže
Podobných zážitků mám více – mezi ty nejpamátnější patří zdřímnutí během vystoupení newyorských noiserů Wolf Eyes před léty na brněnské Flédě. Stejně heroické bylo usnout při subbasových atacích Kode9 v pražském Crossu nebo během vídeňského koncertu The Gaslamp Killer. Přitom se považuji za člověka s velmi lehkým spánkem a běžně se probouzím, když ložnicí proběhne kočka. Když jsem se kdysi rozhodl usínat s ambientním albem Phaedra (1974) od německé skupiny Tangerine Dream, vždycky mě po přehrání vinylu probudil zvuk přenosky gramofonu. Dunící dubstepové basy nebo industriální noise ovšem mému spánku skvěle prospívají.
Bývaly časy, kdy jsem trpěl nespavostí a ze zoufalství jsem se na internetu pokoušel zjistit, zda by mi s usínáním nemohla pomoci hudba. Našel jsem pár webových rozhlasových stanic, které streamovaly skladby určené pro nespavce a komentáře pod playlisty byly plné nadšených reakcí. Na mě to ale nefungovalo. Všechny ty syntezátorové plochy new age papundeklu a cvrlikající ptáčci přelétávající z levého kanálu do pravého ve mně namísto klidu vyvolávali spíše vztek. Zřejmě jsem imunní vůči masové představě idylické exotiky. Každému vyhovuje něco jiného.
V padesátých letech pořádal nedávno zemřelý hudebník Richard Hayman pokusy s usínacími koncerty inspirovanými happeningy Fluxus. Na začátku akce nechal každého účastníka na papírek napsat představu ideálního místa, kde by chtěl usínat. Když návštěvníci spočinuli ve vodorovné poloze, zahájil hudebník večer tichým koncertem na flétnu a harfu za doprovodu předpřipravené pásky s nahranými plochami varhan. Kdo nezabral v první fázi, byl prý následně ukolébán sugestivně předčítanou mantrou z papírku. Jednou z položek bohaté diskografie mistra lehkých forem Haymana je album Music for People Who Can’t Sleep (1957), na kterém najdeme skladby Colea Portera či Kurta Weilla ve značně somnambulních aranžích.
Syntezátorové ukolébavky
Jméno Raymonda Scotta vytáhli z propadliště dějin internetoví surfaři posedlí bizarní hudbou. Podivínský perfekcionista a inovátor, který v padesátých letech experimentoval s elektronickými nástroji vlastní výroby, si ovšem svoji současnou slávu zaslouží. Jeho zásadním a jediným za života vydaným dílem je trilogie desek Soothing Sounds for Baby (1964), která vyšla ve spolupráci s Gesellovým institutem pro vývoj dítěte. Dílo je kolekcí minimalistických syntezátorových ukolébavek určených k uklidnění miminek v jeslích. Scott při komponování vyšel z myšlenky, že nejmenší děti mají rády opakování, a proto jsou skladby velmi repetitivní. První deska je určená pro děti do půl roku a obsahuje nejprimitivnější rytmické variace. Další dvě se zaměřují na posluchače vždy o půl roku starší – komplexnost skladeb na nich roste. Nahrávky totiž měly nejen uklidňovat a uspávat, ale zároveň i učit děti vnímat složitější struktury zvuků.
Sám jsem samozřejmě Scottovy nahrávky hned vyzkoušel na vlastních dětech. Ve své době je mimochodem kritika prohlásila za pseudovědecké šarlatánství a celý projekt skončil jako propadák. Na mé děti ale dílo fungovalo perfektně. Každá z desek je navíc poskládána tak, aby uspávala postupně. Druhý díl například začíná náladovou skladbou Tempo Block a končí sedmnáctiminutovým monotónním opusem Toy Typewriter, u kterého obvykle usínala celá rodina.
Trvalo celou dekádu, než Scottovu myšlenku užitkové hudby oživil Brian Eno. Ten svoji ambientní tvorbu považoval za zvukovou obdobu nábytku, který můžeme anebo nemusíme vnímat. Společně s výzkumy kanadského environmentalisty R. Murraye Schaffera na poli akustické ekologie (viz A2 č. 9/2013) tak Eno obrátil pozornost k důsledkům pasivního poslouchání. V roce 1982 v rozhovoru pro Trouser Press nadšeně hovořil o tom, že dostal dopis od jisté ženy z Clevelandu, jejíž potomek odmítal spát do té doby, než mu pustila jeho desku Discreet Music (1975), a „dítě si okamžitě lehlo na betonovou podlahu a usnulo“.
Spací koncerty
Experimenty s ambientní hudbou navozující různé stavy vědomí se propojily s vizemi psychedeliků a na začátku osmdesátých let vyústily ve slavné spací koncerty Roberta Richa. Spáčům pouštěl do jejich snění zvukové koláže míchané nejprve z pásek, později za pomoci elektronických nástrojů a dnes z laptopu. Rich byl už na začátku osmé dekády odpůrcem stále hektičtější popkultury a v dnešních rozhovorech mluví o „korozivním efektu posedlosti naší kultury rychlostí, stimulací a nekonečným proudem informací“. V článku pro britský magazín Fact vysvětluje, že se snaží „navodit stav mysli, který by byl naší biologické soustavě přiměřenější než technologie, na které se neustále marně snažíme adaptovat“. Popisuje také zážitek ženy, která po jednom z jeho spacích koncertů zjistila, že už nemůže žít v hluku města, a odstěhovala se na venkov. Rich přestal své koncerty provozovat v roce 1986, o deset let později se ale na scénu vrátil – využil zájem nové generace o chillout ambient a vysílal noční seance v rádiu. Jeho kariéru mělo definitivně ukončit vydání desetihodinového spacího koncertu Somnium (2001). Sám totiž začal mít kvůli narušeným denním cyklům problémy s nespavostí. Vloni se nicméně slavně vrátil a na krakovském festivalu Unsound zahrál pro několik šťastných spáčů.
Na Richovy spací koncerty navazuje Steven Stapleton z Nurse With Wounds, který loni na festivalu AV v Newcastlu uvedl dvanáctihodinový hudební maraton, avizovaný v programu slovy: „Stapleton se pokusí vstoupit do vašich snů a ovlivnit je skrze portál vašeho vnitřního ucha. Jeho cílem je vyzdobit vaši mysl, přidat sem tam květiny a trochu přeskládat nábytek… Velmi ocení, pokud budete chrápat ve správné tónině.“
Hudba pro spáče vzbuzuje pořád hodně zájmu, nicméně to vypadá, že se nezakládá na žádném reálném vědeckém základě. Odborníci na spánkové návyky z univerzity v Mannheimu pouštěli dobrovolníkům před usnutím a během spánku různé hudební ukázky, ale nezaznamenali výraznější vliv na rychlost usínání ani na kvalitu spánku. Hudba pro spáče tedy funguje jen jako placebo a o pozitivních účincích můžeme maximálně snít.
Autor je hudební publicista.