Univerzita v Nitře bývala v osmdesátých letech minulého století pro moji generaci místem takřka mytickým. Přicházela odtamtud série sborníků O interpretácii umeleckého textu, v nichž publikovali lidé typu Zdeňka Mathausera, Miroslava Procházky či Aleny Macurové, tedy autoři, kteří nebyli zrovna vítáni a vyhledáváni oficiálními odbornými časopisy českými. A kromě nich tam byla i řada autorů slovenských, jejichž texty se i přes jazykovou bariéru četly s chutí a neuspávaly ani neiritovaly, na rozdíl od tehdejšího hlavního proudu české literární vědy: Anton Popovič, František Miko, Valér Mikula, Peter Zajac, Tibor Žilka, Ján Kopál, Peter Liba.
Sjednocujícím jádrem Nitranské školy byl koncept literatury jakožto komunikace. Ta umožňovala vtahovat literaturu do širších souvislostí s uměním i kulturou a vykládat ji jako autonomní sféru, a ne jako výsledek tlaku společenských sil či podmínek. Důraz na sémiotické hledisko („estetika výrazu“) zas vytvářel zřetelnou spojnici s někdejším pražským strukturalismem. Okruh sjednocený kolem tamní pedagogické fakulty vyprodukoval také tehdy zcela svěží, banálním marxismem nezahlcenou učebnici Interpretácia umeleckého textu (1981), stejně jako zásadní knihu autorské dvojice Popovič–Miko: Tvorba a recepcia: Estetická komunikácia a metakomunikácia (1978). Po smrti Antona Popoviče v roce 1984 převzal štafetu František Miko a jeho kontinuální produkce (především Analýza literárneho diela, 1987, Umenie lyriky: Od obrazu k smyslu, 1988, Aspekty literárneho textu, 1989, a sborník Súradnice literárneho diela, 1986) rozvíjela promyšleně a produktivně zkoumání literatury jako sféry uměleckých významů, a nikoli ideologických poselství. Čítával jsem to vše s tužkou v ruce a opakovaně. V éře pomalu se bortícího pozdního socialismu se Nitranská škola jevila podobně jako Slušovice – jak je možné, že tam to takhle jde a jinde ne?
Po změně režimu byla v Nitře na základech někdejší pedagogické fakulty vybudována Univerzita Konštantýna Filozofa. Frekvence vydávání sborníků O interpretácii umeleckého textu se ještě zvýšila (ten poslední, který je na světě, má číslo 26), zároveň ale pro nás vstoupila do konkurence „návratů“ zakázaných teoretiků a jejich děl, překladů západní produkce, ale i nově vznikajících děl domácích. Nitra se nám v té době zviditelňovala především pracemi Tibora Žilky o postmodernismu, ale spíš se pozvolna ztrácela ze zřetele; ostatně jako leccos jiného slovenského po rozdělení státu. Fakt, že František Miko zemřel v devadesáti letech v roce 2010, postřehl jen málokdo a produkce Nitranské školy se přes hranice a v eurech objednávala obtížně.
Poslední dobou vzhlížím k Nitře zase se zvětšeným zájmem. Spíše shodou náhod ke mně doputovalo několik knížek spjatých autorsky a většinou i způsobem vydání s tamním Ústavem literárnej a umeleckej komunikácie. V něm v posledních letech vykrystalizovala skupina pedagogů, kteří se soustavně věnují oblasti populární kultury a svými publikacemi vytvářejí základy studia tohoto oboru na Slovensku. Na počátku této zacílené série stála kniha Petra Zlatoše Morfológia a interpretácia umeleckého diela (1999), která se přes svůj obecný název věnuje vesměs dílům popkulturním. Poté Juraj Malíček vydal úvodové, vymezovací knížky Vademecum popkultúry (2008) a Popkultúra: Návod na použitie (2012), Michaela Malíčková tematické monografie Hra(nie) len ako estetický fenomén: Hra, filmová fikcia a problém estetickej dištancie (2008) a Upír ako maska inakosti: Od netvora k civilizovaným ochrancom ľudskosti (2013) a trojice zmíněných autorů dala dohromady titul Popkultúrny hrdina vo virtuálnej realite (2008). K tomuto zakladatelskému penzu přibyly i knihy Fenomén Harry Potter v recepčných súradniciach (2009) Michala Vanča, Romantizmus v populárnej hudbe: Rezíduá romantickej hudobnej poetiky a klasickoromantickej hudobnej reči v hitovej produkcii súčasnej populárnej hudby (2012) Milana Michalce či Dejiny muzikálu I.: Od najstarších čias k počiatku „zlatého veku“ (2012) Petra Oravce.
Je zjevné, že většina těchto prací plní především roli zakládací. Snaží se stabilizovat terminologickou náplň užívaných výrazů, ukazuje základní možné přístupy a jejich nosnost i možnou vratkost, a k tomu ještě musí vývojově mapovat materiál, jemuž se věnuje. Přesto zde už myslím je zřetelný trend věnovat se – v duchu někdejší Nitranské školy – anatomii popkulturních děl, jejich tvarům a uspořádanosti, domýšlené poté i do podoby určité vývojové poetiky. V tomto zacílení je, zdá se, určitá obecnější „logika“, patrná i v našich zemích. „Pražský“ pohled na populární kulturu, rozvíjený jednotlivci ve spektru institucí od Ústavu pro českou literaturu AV ČR až po Fakultu humanitních studií UK, je koncentrován především na její politický rozměr a dopad (cenzura, ideologie, mocenské síly, tedy vesměs faktory ovlivňující její produkci). Pohled na popkulturu v Olomouci, kde se na Univerzitě Palackého dostala do náplně oborů žurnalistiky či mediálních studií, se naopak jeví jako mnohem koncentrovanější na tematickou a výrazovou podobu děl samotných či na sféru recepce. Těžko soudit, zda je to náhoda, či zda pocit pobytu v „centru“ evokuje potřebu nacházet body původu a univerzální parametry, zatímco pohled z „periferie“ je podložen vědomím mnohosti, různosti a respektem k jedinečnosti každého provedení.
Autor je literární teoretik.