Tradice dobrodružných příběhů, v nichž významnou roli hrála bojová umění a jejichž protagonisty byli samurajové, je v japonské literatuře stará přes tisíc let. Historické či částečně mytické postavy se za tu dobu výrazně proměnily a dodnes se s nimi můžeme setkávat například v žánru mangy.
Je jen málo slov tolik evokujících Japonsko jako výrazy gejša, harakiri nebo samuraj. Navzdory tomu, že se jedná o termíny svázané s dobou předmoderní, nikoli se současností, pro většinu lidí jsou to symboly země vycházejícího slunce. Toto paradigma se samozřejmě postupně mění, během nejméně patnácti let se do srovnatelné pozice dostaly výrazy manga, anime či otaku, avšak i svět popkultury je hluboce prostoupen předmoderním dědictvím. Není překvapivé, že jedním z nejoblíbenějších žánrů mangy jsou příběhy, v nichž se to nindži, gejšami a samuraji jenom hemží. Navíc minimálně od počátku 17. století jsou samurajské příběhy a jejich hrdinové značně idealizovaní a obzvláště v populární literatuře 20. století jsou samurajové primárními objekty romantických představ mladých Japonců.
Idealizaci a romantizujícím tendencím se však samurajové nemohli vyhnout ani v dřívějších dobách. Už v samých počátcích japonské literatury, konkrétně v kronice Kodžiki (Záznamy o starých věcech, 712 n. l.) se objevuje typický japonský hrdina, jehož osud směřuje neodvratně k tragickému konci. Nejedná se zatím o samuraje, je jím syn legendárního dvanáctého japonského císaře Keikóa, princ Jamato Takeru. V samotném příběhu si císař Keikó všímá násilné povahy svého syna, vysílá ho proto na různé výpravy a očekává, že na nich zemře. Ale Jamato Takeru si během těchto výprav podrobuje své nepřátele a vrací se domů vždy vítězně. Následují další výpravy a teprve v momentě, kdy by se s ním Keikó mohl konečně usmířit, Jamato Takeru tragicky umírá. Až setkání s nadpřirozenem dokáže tohoto hrdinu zlomit a smrt jej potká při střetu s divokým kancem, do něhož se vtělilo jedno z božstev. Bez ohledu na formu vyprávění a dobové zasazení do dávné minulosti má postava Jamata Takerua typické rysy, kterými se vyznačovali pozdější hrdinové středověkých příběhů. Je prototypem tragického hrdiny, který si svými činy získá na svou stranu většinu čtenářů, a skrze svou smrt se tato postava zafixuje do kolektivní paměti pro budoucí generace.
Zrod samurajské legendy
Japonská klasická literatura, která se v 10. až 12. století pěstovala na císařském dvoře v hlavním městě Heian (dnešní Kjóto), v tradici těchto hrdinů nepokračovala. Zjemnělí dvořané se v literatuře vyhýbali všemu hrubému, vulgárnímu či násilnému. Nicméně i tehdejší poezie vykazovala tendence k melancholickým náladám, básníci a básnířky psali raději o svém smutku a bolesti z loučení než o radosti a nadšení z opětovného shledání. Nejedná se vyloženě o hořekování nad tragickým osudem, ale smutek, který tyto básně vyvolávají, je stejně intenzivní jako v případě žalozpěvů známých z doby vzniku kroniky Kodžiki či při skonu tragického hrdiny.
Avšak právě v tomto relativně mírumilovném období se v Japonsku formovala samurajská vrstva. Nejprve v odlehlých provinciích, později i v hlavním městě. V polovině 12. století byla přítomnost samurajů natolik výrazná, že se zapojovali i do nástupnických sporů jednotlivých císařů a excísařů, případně jejich regentů z rodu Fudžiwara. O těchto událostech a o pozdějších válkách mezi samurajskými rody vyprávěly gunki monogatari (vojenské příběhy), jež vznikaly od 13. do 15. století.
Nejznámějším dílem tohoto žánru je Heike monogatari (Příběh rodu Taira), rozsáhlé monogatari, jež popisuje vzestup a pád rodu Taira a následné boje s rodem Minamoto. Právě v tomto středověkém eposu se objevuje další výrazná postava, o níž lze prohlásit, že je typickým představitelem japonského tragického hrdiny. Byl jím Minamoto no Jošicune (1159–1189), mladší bratr budoucího šóguna, Minamoto no Joritoma (1147–1199). Jošicune byl původně svým bratrem pověřen, aby porazil tairskou armádu, což se mu po sérii vítězných bitev skutečně podařilo, ale Joritomo se ho nakonec rozhodl – zřejmě z obavy o svou výsadní pozici – zavraždit. Vojenské úspěchy generála Jošicuneho budily obdiv a stejně tak jeho smutný konec, když byl navzdory skutečnosti, že byl svému bratrovi neustále věrný, donucen spáchat sebevraždu, probouzel u Japonců po celé generace soucit.
Tato postava byla natolik oblíbená, že se opakovaně objevovala i v dalších literárních dílech a divadelních hrách. Nejvlivnějším v tomto smyslu byl romanticky laděný příběh Gikeiki (Zápisky o Jošicunem) ze 14. století. Jošicune je zde ještě jako malý chlapec vychováván v horách Kurama na sever od města Heian, kde se seznámí se skřety tengu, kteří jej naučí létat a bojovat s mečem, a i proto se z něj později stane neporazitelný válečník, svou neohrožeností připomínající bájného Achilla. V závěru díla je pak podrobně popsána Jošicuneho hrdinská smrt. Aura tragického hrdiny tak byla ještě posílena.
Co skrývají černé a modré obálky
V období Tokugawa (1600–1868), kdy Japonsko po sto letech válek zažilo mimořádně dlouhé období míru, se obraz samurajských hrdinů v literatuře začal postupně proměňovat. Tragický skon byl i nadále preferovaným tématem, avšak vzhledem k tomu, že samurajové již nebojovali a stali se z nich úředníci, zvětšoval se rozpor mezi realitou a idealizovanou představou samuraje. Současně do tehdejší rozsáhlé produkce častokrát zasahovala cenzura, takže se autoři v mnoha případech uchylovali k zasazování relativně nedávných historických událostí hlouběji do minulosti a ke změně, či přesněji řečeno k šifrování jmen hlavních hrdinů. To nic nemění na skutečnosti, že téměř polovina tehdejší prozaické tvorby se týkala samurajů a jejich dobrodružství.
Již na počátku období Tokugawa, spolu s rozšířením knihtisku, se objevil nový typ válečných příběhů, jež vykazovaly prvky reportážní literatury, a od poloviny 18. století se těšil oblibě nový žánr knížek s černou obálkou, neboli kurohon, a knížek s modrou obálkou, takzvaný aohon. Kurohony byly většinou dobrodružné válečné příběhy určené pro chlapce, aohony byly vesměs příběhy o pomstě se standardizovanou strukturou, kdy se protagonisté, ne nutně samurajové, po dlouhém hledání a tápání odhodlají pomstít za smrt svého pána či příbuzného. Samurajové však byli hrdiny i jiných žánrů. Například jedno z nejrozsáhlejších děl žánru jomihon (doslova knížky ke čtení), Nansó Satomi hakkenden (Vyprávění o osmi psech a rodu Satomi, 1841) od Kjokuteie Bakina (1767–1848), je komplikovaným dobrodružným příběhem dávného samurajského rodu, který usiluje o znovuobnovení svého knížectví. Samurajské příběhy období Tokugawa přesahovaly také do divadelního umění, a to jak do divadla s živými herci, tak i do loutkového. Dalo by se říct, že svět samurajů prostupoval celou společnost.
Musaši, Soumrak a další
Oblibě samurajských příběhů a jejich hrdinů nebránila ani modernizace Japonska, započatá v roce 1868. Ke společenským změnám samozřejmě nedocházelo hned a jistou dobu rovněž trvalo, než se proměnilo celkové literární klima. V rámci populární literatury, stejně jako ve filmu, se však samurajská tematika udržela na vrcholu čtenářského zájmu až do konce druhé světové války. Objevili se noví hrdinové, většinou z období Tokugawa, zároveň docházelo k proměnám představ o hrdinech z dob dřívějších. Nikdo si však nevydobyl větší slávu než Mijamoto Musaši (1584–1645), muž, který se stal symbolem veškerých samurajských ctností, nejvíce se ale proslavil svým šermířským uměním. V nesmrtelném románu Jošikawy Eidžiho (1892–1962) Mijamoto Musaši (Musaši, 1939) byl vykreslen jako člověk na cestě za poznáním sebe sama, jako člověk, který se ze zuřivého barbara vypracoval na kultivovanou lidskou bytost. Tato postava je na hony vzdálena typickému tragickému hrdinovi ze středověku, jakým byl Minamoto no Jošicune. Nejenže Musaši neskončí tragickou smrtí, ale dokonce se stane vzorem hodným následování.
Jako pozitivní vzor sloužil Musaši v idealizované podobě Jošikawy Eidžiho i mnoha generacím mladých Japonců po prohrané druhé světové válce. V druhé polovině 20. století na Jošikawův přístup navázala řada autorů a samozřejmě ne vždy se jednalo o pozitivní vykreslení historických osobností, někteří samurajové jsou popsáni vyloženě nihilisticky. Kritičtějšího ducha ve svých románech projevoval například spisovatel Šiba Rjótaró (1923–1996), který se mimo jiné zabývá i problematikou otevírání Japonska Západu na konci období Tokugawa, tedy střetem světa samurajů s vyspělou západní civilizací. Po druhé světové válce se do psaní samurajských příběhů pouštějí i ženy, často se pak zaměřují na roli samurajských dcer a manželek během rozhodujících historických událostí, například Nagai Mičiko (nar. 1925) si v románu Hódžó Masako (Masako, 1969) za protagonistku zvolila manželku již zmíněného Minamoto no Joritoma.
A některé současné samurajské příběhy jsou díky filmovým zpracováním známé i u nás, například Tasogare Seibei (Soumrak, 1988) či Kakuši ken (Skryté ostří, 1981) od Fudžisawy Šúheie (1927–1997), jež zfilmoval režisér Jamada Jódži (nar. 1931). Samuraj ve Fudžisawově podání není idealizován ani trochu, je to většinou obyčejný člověk, který má stejné existenční problémy jako běžný smrtelník. Obyčejný samuraj je obětí machinací vrchnosti, stejně jako chudí rolníci na venkově. Zde je vidět další posun v představě samurajského „hrdiny“. Cesta od tragického hrdiny k Fudžisawovu samuraji byla dlouhá a klikatá a je pravděpodobné, že se opět začne ubírat zcela jiným směrem.
Autor je japanolog a překladatel.