Alibismus příběhů

Oliver Sacks je v anglosaském prostředí natolik známým popularizátorem neurověd, že se na něj na základě jeho mediální pověsti obracejí mnozí čtenáři, diváci a posluchači, aby se s ním podělili o vlastní bizarní prožitky. Sacks má dle vlastních slov také doširoka rozhozené sítě v medicínském prostředí a lékaři mu posílají anamnézy svých pacientů a spoustu dalších podkladů. Takže Sacksovi se nikdy nemůže stát, že by měl nedostatek materiá­lu. Naopak, má ho vždy nadbytek a záleží jen na něm, co vybere, okolo jakého tématu to seskupí a kdy s tím přijde na knižní trh. Píše čtivě a vylíčené příběhy jsou dostatečně podivné na to, aby mohly zaujmout, takže se obejde bez přílišného zobecňování či předestření nějakých, byť dílčích závěrů. V knize Halucinace (Hallucinations, 2012) je ovšem tento přístup doveden na hranici přijatelnosti. Proud líčených příběhů končí málem v půlce odstavce, nicméně kniha by klidně mohla pokračovat na dalších desítkách stran, aniž by se cokoli změnilo. Je trochu škoda, že tak vděčné téma je pojato tak alibistickým stylem.

Bez strachu z introspekce

Sackse je přesto potřeba pochválit za jednu věc. Do každé knihy se snaží přidat i něco z vlastní introspekce. Za svůj již celkem dlouhý život posbíral bizarní prožitky týkající se vnímání hudby (Musicofilia, 2007, česky 2009), problémů s očima (Zrak mysli, 2010, česky 2011), s nohama (Na čem si stojím, 1984, česky 1997) a nyní v knize Halucinace přiznává své zážitky z mládí pod vlivem psychedelických látek, ale i pozdější halucinační stavy, kdy si od svého společensky náročného působení lékařského badatele i praktika v kosmopolitním New Yorku musel ulevovat spánkem pod prášky – a nakonec to s nimi poněkud přehnal.

Tato introspektivní stránka Sacksova psaní mi trochu schází například u tuzemských, jinak velmi dobrých, popularizátorů neurověd Františka Koukolíka a Cyrila Höschla. Ovšem ani u Sackse to nepředstavuje žádnou specifickou „rovinu“ jeho psaní. Autorovy zážitky jsou prostě přiřazeny k cizím příběhům a lékařským zprávám, a tak se o tom, jak který zážitek mohl souviset s jeho životem jako celkem, příliš nedozvíme. Aniž bych chtěl přechválit literární kvality jednoho dávnějšího pojednání J. X. Doležala o psychických potížích, jež mu způsobila alergie na antimalarikum Lariam, mohu prohlásit, že mě zaujalo víc než většina Sacksových zdravotních komplikací, vylíčených v jeho knihách.

Halucinace je rozčleněna do kapitol podle základních diagnostických kategorií, které tím, že každá znamená jiné poškození mozku, označují také specifické druhy halucinací. Takovými diagnostickými kategoriemi jsou migréna, epilepsie, posttraumatické syndromy, deliria alkoholiků a jiných závislých i vážné problémy s některým tělesným smyslem, hlavně zrakem. Důležitým dílčím motivem je i narušení takzvaného tělesného schématu, jehož nejtypičtějším projevem jsou fantomové končetiny. Zde má Sacksova kniha styčné body s jinou knihou z nakladatelství Dybbuk, totiž Mozkem a jeho tajemstvím (1998, česky 2013) od Vilayanura S. Ramachandrana. Četba kapitoly z Ramachandrana o konstrukci a použití zrcadlové skříňky ke zmírnění fantomových bolestí v amputované ruce prohloubí čtenářovo porozumění četbě pasáží ze Sackse o poruchách tělesného schématu.

Jasné světlo mozkového kmene

Na jednom místě knihy Sacks pojednává o hypnagogických stavech před usnutím. Hypotéza praví, že ačkoli jsou hypnagogické halucinace smyslové, spouštěcí procesy mohou probíhat v primitivnějších, podkorových částech mozku. V tomto ohledu se snad podobají snům. A přece jsou sny a hypnagogické halucinace dvě úplně jiné věci. Sny přicházejí v epizodách, ne v krátkých záblescích. Plynou, jsou soudržné, mají příběh, námět. Ve snu jsme účastníky nebo účastníka pozorujeme, zatímco v hypnagogii jsme pouhými diváky. Sny evokují naše přání a obavy a často přehrávají události předchozích dnů a pomáhají tak upevňovat paměť. Jsou tedy spíše výtvory „sestupných“ procesů v mozku, zatímco hypnagogické halucinace se svými převážně smyslovými kvalitami a svou emoční chudostí jsou procesem „vzestupným“, směřujícím z podkorových center do kůry.

Pokud jde o stavy blízké smrti a související halucinace, neurolog Kevin Nelson polemizuje s jejich „zásvětními“ interpretacemi a vysvětluje vše ryze organicky. Domnívá se například, že „tmavý tunel“ koreluje se sníženým zásobením oční sítnice krví. Co když je ale sítnice zásobena dostatečně, jenže krví málo okysličenou, zabýval se tím někdo? Čeká pak na člověka ve vysokých horách místo tunelu chlupatá Yettiho náruč? Jasné „světlo na konci tunelu“ podle Nelsona zase koreluje s pohybem neurálního vzruchu, který postupuje z části mozkového kmene do podkorových center a poté do týlního kortexu. Dobře, takhle tedy přišli autoři Tibetské knihy mrtvých na jevy prvního barda, ale jak potom přišli na bardo druhé a třetí?

Snad bych měl, po Sacksově příkladu, přidat jeden vlastní zážitek z doby četby recenzované knihy. Vypadal takto: ráno mezi spánkem a úplným probuzením se asi čtyřikrát dostavily sekvence ledního hokeje. V těch sekvencích byly přesné i nepřesné přihrávky a střely, nic nepravděpodobného. Byly to dokonale vyvolané paměťové stopy nějakého konkrétního zápasu, který jsem kdysi zhlédl, anebo halucinace poskládané z dílčích momentů, z nichž mozek vytvořil „realistickou koláž“?

Halucinovat nejenom po sacksovsku

Sám jsem se zabýval fenoménem „hyperkontaktního bludu“. Ten vzniká tak, že vlivem komplexních halucinací je kauzalita postupně absorbována do jednolitého proudu, v němž není zřejmé, co čemu předchází. V první fázi se jedná o nemožnost správně konstituovat své rozhodování v časovém sledu. V druhé fázi se dostaví nemožnost konat a ujistit se jakoukoli subjektivní aktivitou o vlastní existenci. Ve třetí fázi pak přichází uvědomění, že nelze ani existovat, ani neexistovat. Původně nevinná spleť halucinací tak vyústí v metafyzickou krizi neřešitelných parametrů.

Prostředí opravdové meditace je ovšem až „za“ halucinacemi, a to včetně situace, kdy byla požita podpůrná látka. Mnoho halucinací patrně souvisí s tělesnými pochody na úrovni vegetativního nervstva, hladkého svalstva a jejich reprezentace v mozku. Což je jiná rovina pojímání než běžné tělové schéma. A je potřeba nějakým způsobem započíst i prostředí, jímž v organismu obíhají různé „jemné energie“, ať už se jedná o kolejnice indických nádí a po nich se pohybující všelijaké „couráky“ nebo o rychlo­vlak „hadí síly“ (jste­li spíš na Čínu, dosaďte si sem pojmy akupunkturních bodů a drah). Jenže v těchto úvahách nám Sacksova kniha o halucinacích nepomůže naprosto nijak.

Autor je fyzik a příležitostný literát.