Stačí změnit myšlení

Co je to AMAP a MIRAMAP?

Elisabeth Carboneová (EC): AMAP je zkratka Asociace pro podporu drobného hospodaření. Ta sdružuje na regionální úrovni farmáře a spotřebitele, kteří založili partnerskou síť pro distribuci lokálních produktů. ­MIRAMAP je národní síť, jejímž smyslem je propagovat AMAP.

Kdy a proč tyto iniciativy vznikly?

Pierre Besse (PB): Síť založilo roku 2001 několik farmářů a skupina spotřebitelů z mar­­­-seille­ského regionu, kteří objevili model komunitou podporovaného zemědělství v USA. Malí výrobci tehdy měli k dispozici lokální trhy, ale spotřebitelům se přístup k výrobcům zdál příliš složitý. První francouzská komunita vznikla v Provence v roce 2003. V následujících třech letech se objevily lokální organizace AMAP v dalších třech regionech. Ve Francii v současnosti existuje patnáct regio­nálních sítí, z nichž asi dvě třetiny spadají pod MIRAMAP.

Co je příčinou masivního rozšíření drobného hospodaření ve Francii?

PB: Kolem roku 2000 byla ve Francii spousta malých farmářů – víc než v USA nebo ve Velké Británii, ale méně než v Řecku, východní Evropě nebo v Itálii. Mnoho z nich už tehdy hospodařilo ekologicky. Ale většina z nich měla – a někteří ještě stále do jisté míry mají – dost ekonomických potíží. Mnoho spotřebitelů trápily nízké standardy jídla obecně. AMAP nabídl možnost, jak tento problém vyřešit. Na rozdíl od komunitou ­podporovaného zemědělství je tato koncepce poněkud striktnější, ale dobře odpovídá francouzské situaci.

V Česku si z dob komunismu neseme smutné dědictví: lidé k myšlence družstevnictví nemají důvěru nebo v nich dokonce vzbuzuje odpor. Snaha vyřešit kritickou situaci našich drobných zemědělců novým typem družstevnictví se sice už objevila, ale zatím se neuchytila.

PB: V roce 2007 nás v Toulouse navštívila portugalská delegace – patnáct let poté, co u nich skončila vojenská diktatura. A cítil jsem u nich také strach z kolektivních projektů. Ve Francii existují družstva na lokální úrovni už od přelomu devatenáctého a dvacátého století. Původně měla hlavně usnadnit farmářům práci. Ale po druhé světové válce se řada těchto skupin spojila, aby čelila tlaku kapitalistického systému.

Proč se lidé k AMAP přidávají?

EC: Konzumenti se zapojují, protože stojí o zdravé, kvalitní potraviny. Až poté se seznamují se situací místních farmářů a začnou bránit jejich práva. Vazby mezi farmáři a konzumenty se časem posílí – vídají se minimálně jednou týdně a někdy se z nich stávají i přátelé.

PB: Pro zemědělce je zásadní finanční benefit. Zelenina se dá prodat dvěma způsoby. Můžete osm hodin sedět na trhu a nevědět, jak dopadnete. Druhý způsob umožňuje prodat vše. Můžete navíc plánovat, co budete pěstovat, a prodávat celý rok. A poslední věc: pokud jste součástí sítě AMAP, můžete všechno účtovat. Cena, za niž prodáváte zeleninu, bere v potaz náklady na pěstování i váš plat. A pokud nastane problém, můžete se spolehnout na solidaritu konzumentů.

Kolik farmářů a odběratelů je sdruženo v AMAP a MIRAMAP?

EC: MIRAMAP obsahuje patnáct sítí AMAP. Jeden AMAP obvykle zahrnuje asi ­šedesát rodin. Ale tyto rodiny jsou napojeny na mnoho jednotlivých farmářů. Na jednoho, který pěstuje zeleninu, jednoho s masem, sýrem a tak dále. Vlastně je stále těžké říct, co AMAP vlastně je. Je to vztah mezi konzumentem a výrobcem? Je to skupina odběratelů s jedním nebo více výrobci? Význam je pořád nejasný. Dnes už má AMAP asi pět tisíc dodavatelů, někteří jsou malí, někteří větší. A dodávají produkty více než sto padesáti tisícům rodin.

Pane Besse, když jste se přidal k AMAP, musel jste jako farmář změnit něco na postupu práce, nebo jste už dříve pěstoval ekologicky?

PB: Jediná věc, kterou jsem musel změnit, bylo mé myšlení. První nabídku stát se součástí AMAP jsem dostal v roce 2003, tehdy v mém regionu žádný AMAP nebyl a člověk, který mi to navrhl, byl odběratel z Toulouse. Dvě hodiny mi vysvětloval, o co jde, ale nevěřil jsem, že by to mohlo fungovat. Půl roku nato jsem změnil názor, když jsem mluvil s kolegou, také pěstitelem zeleniny, který právě ukončil první sezonu v režimu AMAP. Co se týče pěstování, nemusel jsem změnit nic, protože už jsem ekologické zemědělství provozoval. Měl jsem dostatečně širokou nabídku, musel jsem jen upravit plán tak, abych fungoval celý rok. Také jsem musel být pečlivější, co se týče množství zeleniny i její kvality, abych mohl každý týden dodávat dobře vyvážené bedýnky. Nejtěžší byl tedy morální závazek. Ale po prvním měsíci, když přicházeli zákazníci a viděl jsem úsměv na jejich tvářích, jsem poznal, že věci fungují správně. A když první rok dodáte každý týden patnáct bedýnek, je už jasné, že to půjde. Navíc cítíte, že jste zabezpečení.

Pokud jste mladý nebo začínající farmář, je důležité mít kolem lidi, kteří vám na začátku pomohou. Ve Francii je nová generace lidí, kteří se rozhodli být farmáři, ale nepocházejí z farmářských rodin a často dokonce ani z venkova. Prostě to jen chtějí dělat. Začínají s rostlinnou výrobou, protože na ni nepotřebujete moc finančních prostředků. Spousta z nich se přidá k AMAP. Někteří zkušení farmáři nabízejí část své půdy mladým, aby se mohli učit a vše si vyzkoušet, než začnou s vlastními farmami.

Jak se zemědělec může vymanit ze závislosti na velkých firmách a dotacích?

PB: Pokud po farmáři chcete, aby byl kreativní a odvážný a přešel z konvenčního zemědělství na ekologické, potřebuje mít jistotu, co se týče půdy, a určité ekonomické záruky. Vzpomínám na jednoho chlapíka ze Štrasburku, který pěstoval zeleninu a tabák konvenčním způsobem a vstoupil do AMAP. Začal pěstovat organicky mrkev a musel se obejít bez chemických postřiků. Po pár týdnech se topil v plevelu. Nevěděl si rady. Ale lidé z AMAP přišli a plevel vytrhali. To, že o vás ostatní vědí a že vás přijdou podpořit, pomáhá vůbec nejvíce.

Pouze malé procento českých drobných zemědělců vlastní půdu, na níž hospodaří. Mezi přístupy těch, kdo půdu vlastní, ale nepracují na ní, což je většina, a těch, kdo na ní skutečně pracují, se přitom těžko hledá kompromis.

PB: To je ohromný problém. Ve Francii jsou mladí farmáři většinou městští lidé, kteří něco naspořili nebo dali kolektivně dohromady a poté koupili půdu. Tu potom mohou solidárně pronajímat dalším farmářům. Takže tu existuje jakási forma posouvání vlastnictví prostřednictvím odběratelských skupin, lidí, kteří mají peníze na koupi půdy.

EC: Také je zde Terre de liens, francouzská organizace sdružující občany, kteří chtějí kupovat půdu a za různých solidárních podmínek ji přenechávat farmářům.

PB: Je to národní organizace, která vyzývá lidi, aby své peníze dali do úschovy podobně, jako když ukládáte peníze do banky. Odměna je velmi malá nebo žádná a peníze tam musíte nechat několik let. Organizace se zavazuje, že bude kupovat půdu, zakládat farmy, dlouhodobě je vlastnit a pronajímat farmářům a společenstvím specializujícím se na ekologické zemědělství. Existuje však ještě jiná možnost: deset, padesát nebo sto lidí prostě koupí společně farmu a dosadí na ni nějakého farmáře. Nájem je velmi nízký a v podstatě pokrývá pozemkovou daň.

Jaký je poměr státu k AMAP?

PB: Obecně stát stále podporuje unijní zemědělskou politiku, která podkopává a likviduje ekologické zemědělství. Ale na lokální úrovni se s představiteli státu dá jednat dobře.

Z angličtiny přeložila Marta Svobodová.