Bible a banány

Ve skutečnosti je dvojic jazyků, které mají mezi sebou zavedenou překladatelskou praxi, zanedbatelně málo ve srovnání s tím, kolik by jich mohlo existovat. K překladům dnes nedochází v každém směru a ani nikdy nedocházelo. V jakém směru k nim ale dochází? Základní odpověď, přestože velmi obecná, zní: buďto VZHŮRU, nebo DOLŮ. Jelikož se jedná o technické termíny, které jsem sám vytvořil, označuji je velkými písmeny.

Každý lidský jazyk slouží jistému společenství jako úplný komunikační prostředek. V tomto smyslu mezi jazyky neexistuje žádná hierarchie. Avšak překladatelské počiny, které se zřídkakdy objevují bez dalších souvislostí, zpravidla využívají a posilují asymetrický vztah mezi jazykem zdrojovým a cílovým. Překlad VZHŮRU směřuje do jazyka s vyšší prestiží, než jakou má jazyk zdrojový. Prestiž může být výsledkem prastaré tradice – jako když byla například akkadština překládána v asyrském období do sumerštiny nebo když se latinského překladu užívalo k šíření zprávy o cestě Marca Pola do všech stran. Jindy může VZHŮRU znamenat do jazyka se širší čtenářskou obcí – typicky v případě, kdy cílový jazyk, tak jako francouzština v Rusku 19. století, slouží coby prostředek komunikace mezi kulturními okruhy. Rovněž může jednoduše jít o jazyk dobyvatelů či národa s větší ekonomickou silou, jako v případě ruštiny ve středoasijských státech za dob Sovětského svazu. Jazyku se může dostávat prestiže i proto, že je upřednostňován jako prostředek sdílení náboženských pravd. V různých obdobích plnily tuto úlohu mezi jinými arabština, latina a sanskrt.

Překlad DOLŮ směřuje do lidového jazyka s menší čtenářskou obcí, než má jazyk zdrojový, případně do jazyka s nižší kulturní, ekonomickou či náboženskou prestiží nebo takového, který neslouží jako lingua franca. Překlad z němčiny do maďarštiny v době dualismu rakousko­uherské monarchie například směřoval DOLŮ, tak jako dnes překlad z angličtiny do jakéhokoli jiného jazyka.

Adaptivnost překladu

Vzájemné postavení jazyků je velmi obtížné změnit jakýmkoli jednotlivým překladem, avšak z dlouhodobého hlediska trvalé není. Sumerština, syrština, latina, angličtina a francouzština jsou pro nás zjevnými příklady jazyků, jejichž pozice v hierarchii se během staletí dramaticky posunula. Pořadí navíc mnohdy nebere v potaz úplně vše – v určitých oblastech se může vztah obrátit nebo podstatně změnit. Postavení němčiny jakožto jazyka s prestižní filosofickou tradicí znamená, že s převodem Kanta, Hegela či Heideggera do angličtiny (nebo francouzštiny) překladatelé obvykle zacházejí, jako kdyby překládali DOLŮ. Překlady francouzských románů do angličtiny v 19. století vykazovaly zcela jasné známky toho, že jejich cesta vede také tímto směrem.

Překlad VZHŮRU se od překladu DOLŮ liší v tom smyslu, že překlady do rozšířenější a prestižnější řeči jsou zpravidla velmi adaptivní – zahlazují většinu stop, které poukazují na cizí původ textu. Naproti tomu překlady DOLŮ obvykle ponechávají znatelné pozůstatky originálu, protože za daných okolností cizost sama o sobě přináší prestiž. Když například Marcel Duhamel založil v Paříži těsně po druhé světové válce edici detektivek Série Noire, dbal na to, aby překlady amerických románů, které chtěl ve Francii zpopularizovat, doplňovaly francouzštinu množstvím amerikanismů. Zašel však ještě dál, neboť požadoval, aby frankofonní autoři (kteří mu dodávali více než polovinu textů) přijali americky znějící pseudonymy, a dali tak čtenářům klamný pocit, že dostávají to pravé.

Složitosti a vnitřní napětí jazykových hierarchií se ovšem nejvýrazněji ukazují na dějinách biblického překladu. Biblické překlady měly pomalé začátky. První cizojazyčná verze židovské Tóry byla Septuaginta, sepsaná v koiné kolem roku 236 př. n. l. Následovaly další řecké překlady, avšak teprve krátce před začátkem křesťanského letopočtu se Tóra dostala do latiny – přibližně ve stejné době, kdy Židé sami začali zapisovat ústní překlady, jimiž si dlouho zpřístupňovali své svaté texty v aramejštině. O pět století později existovalo stále pouze jedenáct jazyků, které měly své překlady Starého a Nového zákona (řečtina, latina, aramejština, syrština, koptština, arménština, gruzínština, stará gótština, klasická etiopština a perština). Bylo třeba dalších pět století, aby součet vzrostl koncem prvního milénia na devatenáct. Existovalo jich možná padesát, když se v druhé polovině 15. století rozšířil knihtisk. V roce 1600 jich bylo šedesát jedna, roku 1700 pak sedmdesát čtyři a roku 1800 již osmdesát jedna. To je jistě pozoruhodné číslo, ale ve srovnání s tím, co následovalo, nevýznamné. V průběhu 19. století přibývalo každým rokem více než pět dalších jazyků a na přelomu 19. a 20. století celkový součet dosáhl čísla 620. Pak nastal opravdový posun: mezi léty 1900 a 1999 byl nový překlad Bible dokončen v průměru každý měsíc. Počet jazyků, které disponují překladem celku nebo části Starého a Nového zákona, tak do roku 2000 vyletěl vzhůru na 2 403.

Nidův biblický monopol

Přestože má biblický překlad své kořeny v antice a středověku, z kvantitativního hlediska se jedná převážně o záležitost 20. století. Na velkou část dohlížel po mnohá desetiletí tohoto věku jediný člověk, Eugene Nida, který byl dlouhou dobu nejuznávanější světovou autoritou v oblasti překladu Bible. Nida sám Bibli nikdy nepřeložil. Pracoval jako jazykový poradce v United Bible Societies, kde dohlížel na kvalitu velkého počtu biblických překladů, které vznikaly po druhé světové válce. To jej vedlo přednášet po celém světě a pokoušet se laicky vyložit některé z oněch kontroverzních otázek týkajících se jazyka a kultury.

Nida rozlišoval dva druhy odpovídajícího překladu: formální shodu, kdy pořadí slov a jejich obvyklé či běžné významy blízce odpovídají syntaxi a slovní zásobě originálu, a dynamickou shodu (později přejmenovanou na funkční shodu), kdy překladatel nahrazuje výrazy zdrojového textu jinými způsoby vyjádření, které mají v kultuře společnosti, která je příjemcem, zhruba stejný obsah. Nida byl neskrývaným zastáncem názoru, že pokud jde o Bibli, bez dynamické shody se neobejdeme. V tomto smyslu pokračoval v boji překladatelů za právo na volný, nikoli „doslovný“ překlad. Nidův prvořadý zájem, jakož i zájem United Bible Societies, však je, aby se Písmo svaté dostalo ke všemu lidu – a aby to, co se k němu dostane, bylo Písmo, nakolik jen to lze zajistit. Bible, které nedávají v cílovém jazyce bezprostředně žádný smysl, nebo bible čitelné a srozumitelné pouze vystudovaným teologům a kněžím se příliš nehodí k misionářským účelům. Nidovo upřednostnění dynamické shody tak znamenalo v první řadě výzvu překladatelům, aby obětovali, cokoli bude nutné, v zájmu „samotného poselství“. Jak nazval jednu z kapitol v příručce, kterou napsal společně s Janem de Waardem: „Smyslem překladu je překlad smyslu.“

Jak jsme již ukázali, tento postup je typický pro překlad VZHŮRU. Avšak zdrojové jazyky Písma – hebrejština, řečtina a latina – mají bezpochyby, a zejména pro vyznavače víry, přesto blíže k jádru náboženského smyslu těchto textů než kterýkoli překlad do lidového jazyka, kterému dají vzniknout. V tomto světle se zdá, že by nám biblické překlady 20. století měly posloužit jako nejrozsáhlejší známý případ, kdy se překládá směrem DOLŮ – z prestižního jazyka do místní mluvy, ze „všeobecného jazyka pravdy“ do konkrétního lidového jazyka. Nicméně většina překladů Bible, na které Nida dohlížel, nebyla pořizována z řečtiny nebo latiny (a ještě méně z hebrejštiny), ale z amerických překladů Bible do angličtiny a dvou vlivných španělských překladů, Reina­Valera z roku 1909 a zjednodušeného textu nazvaného Dios habla hoy (Dnes mluví Bůh). Angličtina a španělština jsou však dnes samozřejmě „všeobecnými“ či „dominantními“ jazyky v mnoha částech světa.

Retranslace (překlad textu, který je sám již překladem) neznamená v případě Bible novodobou odchylku. První kompletní anglická Bible, v překladu Milese Coverdalea, rovněž nepřišla do styku s původními jazyky, ale vycházela z Jeronýmovy latiny, pozdějšího latinského překladu Erasmova a Lutherovy němčiny. Užívání moderních evropských překladů k retranslaci Písma do takřka dvou tisíců obvykle neevropských jazyků v posledních stech letech tedy nepředstavuje novinku v dlouhé historii těchto textů, vzbuzuje však velmi závažné otázky, neboť potvrzuje a motivuje vnímání angličtiny a španělštiny, nikoli hebrejštiny či řečtiny, coby „jazyků pravdy“. Jejich postavení jakožto zdroje pro biblický překlad je těžké oddělit od politického, ekonomického a kulturního postavení, které mají mluvčí těchto dvou linguae francae.

Modifikace a jazyková hierarchie

Při překládání DOLŮ z dominantního jazyka do lidového dochází zpravidla k přejímání významných prvků slovní zásoby a syntaktických konstrukcí ze zdroje. Právě takový postup obohatil a rozšířil syrštinu, když byla užita jako prostředek k uchování řecké medicíny a astronomie. Takový postup proměnil a pozvedl francouzštinu, když se v 16. století stala cílem velkého objemu překladů z italštiny. Stejný postup Schleiermacher v 19. století silně doporučoval němčině, když přijímala poklady řecké filosofie. Modifikace cílového jazyka postihla nakonec i angličtinu ze strany komise ustanovené králem Jakubem I. Například „The Lord Our God“ není tak docela dobovým způsobem užití přivlastňovacího zájmena první osoby plurálu v anglickém jazyce, ale spíše kalkem hebrejské gramatiky: odpovídající výraz v Tóře vyslovovaný „adonai eloheinu“ může být přeložen slovo od slova jako „Pán, Bůh­náš“.

Rozšiřování anglických termínů v oblasti elektronických médií takřka do všech vý­­znamných světových jazyků (computer, internet, surfovat, hardware, USB atd.) nám v současnosti připomíná, co znamená jazyková hierarchie. Francouzi by se bez této připomínky rádi obešli – jejich vláda založila v roce 1996 Commision Générale de Terminologie et de Néologie, aby potlačila příliv cizích slov. Může mít větší úspěch než král Knut Veliký, ale nevsadil bych si na ni.

Modifikace cílového jazyka prostřednictvím překladů prestižních děl z jazyka, který má vyšší postavení, může být na kultuře příjemců v některých případech vynucena, ale většinou nebývá. Je spíše typické, že vychází z přání a potřeb samotného společenství, které překlad pořizuje (není jistě třeba zdůrazňovat, že zde nebyli žádní „Hebrejci“, kteří by pobízeli Jakubovy překladatele, aby angličtinu ohýbali do tvarů příznačnějších pro hebrejskou gramatiku). Ale biblický překlad ve 20. století je trochu z jiného soudku. Původci novodobých překladů Bible do domorodých jazyků jsou úzce zapojeni v samotném misijním projektu a mnozí z nich jsou navíc Američané. Pracují v jazycích, kterým se naučili dlouho po kritickém období jazykové akvizice. Vystavují se stejnému druhu rizika, že nechtěně vyvolají posměch nebo pohoršení, jako tvůrci mezinárodního značení v hotelech na chorvatském pobřeží. Nida se staral především o to, aby se tak nestalo.

Biblické překlady do neevropských jazyků, které započaly spolu s evropskou koloniální expanzí již v 17. století, byly od počátku vysoce vynalézavé. Albert Cornelius Ruyl, začínající obchodník v holandské Východoindické společnosti s neobvyklými jazykovými dovednostmi, se začal samostatně učit malajštinu, lokální kontaktní jazyk, když nastoupil do služby na Sumatře. Sepsal gramatiku a následně přeložil z holandštiny Matoušovo evangelium. Malajštinu Ruyl průběžně pozměňoval a přizpůsoboval za pomoci slov z arabštiny, portugalštiny a sanskrtu, pokud odpovídající malajský výraz neznal. Ale udělal ještě něco navíc.

Brambora a tuřín

Kde hovoří holandský překlad Matouše o fíkovníku, Ruylův překlad uvádí „pisang“ – což v malajštině znamená banánovník. Tuto substituci ospravedlňovala skutečnost, že na Sumatře žádné fíkovníky nerostou. Její výjimečnost však tkví v tom, že předznamenává nový myšlenkový směr ve starodávné praxi překládání směrem DOLŮ. Ruyl zavedl princip kulturní substituce, který Nida teoreticky uchopil a prosazoval o tři století později. Při překladu z hebrejštiny do řečtiny, z řečtiny do latiny, ze syrštiny do arabštiny a tak dále – kdykoli přijímající jazyk neměl pro jistou věc slovo, obdržel nové, totiž slovo zdrojového jazyka, uzpůsobené pro jeho nový lingvistický domov. Jinak tomu bylo v překladu z holandštiny do malajštiny. Přijímající jazyk nedostal pro novou věc nové slovo. Dostal jako náhražku jinou věc, spolu s existujícím slovem.

Douglas Hofstadter se kdysi zeptal: „Jak se řekne v aramejštině ‚jazzercise‘?“ Což zamýšlel jako myšlenkovou hříčku – netázal se, co by řekla ona malá skupina rodilých mluvčích aramejštiny v současném Jeruzalémě, kdyby začali chodit do fitcentra a pak si uvědomili, že cvičí aerobic na skladbu Davea Brubecka. Není důvod, aby mluvčí ve starověku měli slovo pro věc, kterou neznali. Ale mluvčí aramejštiny nebo jakéhokoli jiného současného jazyka by si museli vybrat jeden ze tří způsobů, jak vytvořit slovo pro „jazzercise“. Mohli by převzít slovo jako takové a provést jakékoli nezbytné formální úpravy, aby je bylo možné použít ve větě. Nebo by mohli vzít dvě aramejská slova obdobných významů jako „synkopická hudba“ a „cvičit“ a spojit je dohromady, aby vytvořila novou složeninu napodobující anglický výraz. Nebo by nakonec mohli vzít existující aramejské slovo a rozšířit jeho užití, aby zahrnovalo protahování a poskakování s hudebním doprovodem. To jsou tři způsoby, jimiž lze v jakémkoli přijímajícím jazyce vyjádřit nové věci: cizím slovem, kalkem nebo rozšířením významu. Každý z nich pozmění cílový jazyk v rozsahu jednoho prvku, což se po čase může odrazit v podobě a užití jiných slov. Ale kulturní substituce by na místo „jazzercise“ jednoduše vložila jinou, více či méně obdobnou činnost rozšířenou ve světě aramejských mluvčích.

Právě to provedl Ruyl malajštině: nevynalezl nové slovo pro novou věc (fíkovník), ale použil stávající slovo, aby řekl něco jiného (banánovník). Což fungovalo jen proto, že na Sumatře nejsou žádné fíkovníky. Když je označované daného termínu k dispozici, jako hudební fitcentrum v aramejské čtvrti v Tel Avivu, kulturní substituce nemůže uspět coby způsob překladu cizího výrazu. Představme si, jak Sir Walter Raleigh daruje královně Alžbětě I. exemplář úžasné kořenové zeleniny, který si přivezl z New Yorku, a snažně prosí Její Veličenstvo, aby jej odměnila za objev… tuřínu. Nefungovalo by to, protože to nebyl tuřín. Když máte v ruce brambor, nemůžete ho nazývat jménem něčeho, co byste v tu chvíli mohli držet v druhé ruce. „Kulturní substituce“ je nástroj pojmenování a překladu, který se hodí výlučně pro věci, které jsou nepřítomné. Nemůžete jednoduše rozšířit význam tuřínu tím, že tak budete nazývat věci, které nejsou tuříny. Podobně ani Ruyl nerozšířil význam malajského výrazu, když za fíkovník dosadil „pisang“. Nevynořila se zčistajasna nová třída stromů, která by zahrnovala banánovníky i fíkovníky. Tento druh kulturní substituce ve skutečnosti prohlašuje, že to zkrátka nepochopíte – a my se nebudeme pokoušet o vysvětlení. Dejte si radši banán.

Diskutabilnost kulturní transpozice

Substituce založené na podobnosti jsou v ne­­evropských překladech Bible běžné. Ze spojení „bílý jako sníh“ v biblickém textu se může stát „bílý jako pírka papouška kakadu“ v oblastech, kde sníh nikdy nikdo neviděl, nebo „bílý jako tobolka bavlníku“ v některých jazycích Jižní Ameriky. V jazyce asmat, kterým se mluví v bažinaté oblasti indonéské Papui, kde se všechny domy stavějí na pilotách, se z podobenství o moudrém staviteli, který staví na skále, a bláznivém staviteli, který staví na písku, stává příběh o moudrém staviteli, „který staví na pilotách z tvrdého dřeva, zatímco bláznivý stavitel je ten, který staví dům na pilotách z měkkého dřeva“ (měkké dřevo se užívá pouze na dočasné lovecké příbytky, protože rychle trouchniví).

Nida uvádí příklady ještě rozsáhlejších kulturních transpozic, s nimiž se setkal a které schválil. V mnoha částech Afriky, jak tvrdí, házení větví do cesty náčelníkovi vyjadřuje pohrdání, zatímco v Evangeliu má vystihnout triumfálnost Ježíšova návratu do Jeruzaléma. Podobně není půst v mnoha částech světa snadno vnímán jako projev zbožnosti – a bude spíše chápán jako urážka Boha. Přepracování evangelijního svědectví o Květné neděli a úlohy půstu ve Starém zákoně je zcela nezbytné, aby afričtí čtenáři neobdrželi nesprávné poselství, a zároveň nemožné, aniž by se výrazně změnil vyprávěný příběh. Nida měl ze své pozice pomáhat tvořit texty, které by byly funkčně rovnocenné Bibli, nakolik ji chápeme ne jako svaté písmo, ale jako záznam svatého příběhu.

Nidovo stanovisko se nesetkává s podporou mezi translatology, a zejména ne mezi těmi, kteří se zaměřují na překlad uměleckých textů. Ti by mohli podotknout, jak absurdní by bylo v překladu ústního vyprávění z afrického jazyka do angličtiny nahradit banyan za chest­­nut [kaštan – pozn. překl.] s poukazem na to, že v pěkné a zelené zemi anglické nejsou fíkovníky bengálské k vidění. Taková kritika však opomíjí podstatu věci, totiž že překlad VZHŮRU obvykle nevyužívá stejné nástroje jako překlad DOLŮ. Nemáme dobrý důvod si myslet, že jediná, neutříděná sada postupů či principů by měla nebo snad jednoho dne bude vládnout nad celým širým oborem překládání. Hierarchický vztah mezi zdrojovým a cílovým jazykem neurčuje sám o sobě metody, které mohou překladatelé použít, má však docela podstatný vliv na to, co dělají a jak to dělají.

Patnáctou kapitolu Bibles and Bananas: The Vertical Axis of Translation Relations z knihy Davida Bellose Is That a Fish in Your Ear? Translation and the Meaning of Everything (To je ryba v tvém uchu? Překlad a význam všeho, 2011) z angličtiny přeložil Ondřej Černý. Redakčně kráceno.