Symbolické prostředí je stále přirozenější kulisou naší každodennosti. Jaká média nám zprostředkovávají dění kolem nás? Jak jejich forma ovlivňuje podobu informací, na nichž zakládáme svá rozhodnutí?
Člověk by jen těžko obstál v boji o přežití uprostřed nelítostné přírody, protože pokud jde o tělesnou výbavu, je na tom prachbídně. Lidé nejsou rychlí běžci, nemají ostré zuby ani drápy a naše smysly jsou v porovnání se zvířecími výkonné asi jako pilník vedle nejsilnějšího laseru světa. Lidskou strategií přežití je instrumentální způsob myšlení. Všechny technologické inovace počínaje pazourkem až po vodíkovou bombu musely nejdříve vzniknout v něčí hlavě jako myšlenkový konstrukt. Zatímco ve zvířecím těle jsou „technologie“ integrovány v podobě drápů, zubů, srsti či peří, tělesně nedovybavený člověk se bez technologického vhledu neobejde: nevidí na rozdíl od zvířete větev, ale luk a šíp, nevidí potok, nýbrž vodní mlýn. Spoléhá se na své bizarní tvořivé schopnosti.
Technologie jako způsob nahlížení
Myšlení je zdrojem externích vylepšení lidského těla – techniky. Muselo osud lidstva determinovat už tisíce let předtím, než vznikla první nábojnice nebo tabletka penicilinu. Člověka lze chápat jako nezastavitelný mechanismus, který systematicky a dramaticky proměňuje svět ke svému obrazu. Jinými slovy, vše, na co padne náš zrak, se automaticky mění v potenciální techniku sloužící lidstvu k dosažení jeho cílů, ať už jsou jakékoli. Nebezpečí technologií přitom spočívá zejména v tom, že skýtají jak příležitost k inovaci, tak i prostředek k jejímu dosažení. Jestliže jsme schopni použít část stromu k zabíjení stejně jako ke stavbě obydlí, můžeme i jednoduché myšlenky nebo komplexní myšlenkové konstrukty (pravda, lež, náboženství, věda) použít k dosažení různých cílů: například k utišení strachu, anebo naopak k jeho šíření. Člověka lze označit za tvora transtechnologického charakteru. A jistě se najde spousta těch, kteří tuto skutečnost budou oslavovat jako určitý druh vysvobození ze zvířecího, tedy „nízkého“ způsobu života. Mnozí jiní už tak nadšení nejsou.
V Kolíbce Kurta Vonneguta (1963, česky 1976) jsou technologie ve všech svých podobách prezentovány jako nástroje faustovské povahy, jež se sice rodí v hlavách lidí, či spíše šílených vědců placených zpravidla ještě šílenějšími vůdci, ale následky jejich použití zdaleka přesahují i ty nejtroufalejší lidské představy. Technologie možná byly zpočátku nevinnými „pomocníky“, ale člověku, jenž je původně využíval v touze po bezpečí, se vymkly z rukou a neudržitelná technologická mašinérie se nakonec „po golemovsku“ obrátila proti svému stvořiteli. Fatalita lidské existence spočívá v tom, že člověk zasvětil svou existenci výrobě nástrojů, které nerozlišují mezi snahou ochraňovat a snahou ubližovat. Právě za smělé překonávání úzké hranice mezi nimi si člověk vysloužil výmluvnou přezdívku „stupid white man“ (tedy hloupý bílý muž, vyřčenou mimo jiné ve dvou Jarmuschových snímcích Mrtvý muž a Ghost Dog: Cesta samuraje z devadesátých let).
U Aldouse Huxleyho, myslitele oslavovaného za jednu z nejlepších prognóz budoucnosti západní civilizace, se s technologiemi setkáváme přinejmenším v trojí podobě. V jeho posledním románu Ostrov (1962, česky 2001) jsou nám, stejně jako u Vonneguta, představeny v kontextu militantních a uzurpačních tendencí, jež jsou vždy předzvěstí setrvalé katastrofy, zapříčiněné nezodpovědným použitím technologií. Vzniká tak jasný kontrast s rozumným a uvážlivým přístupem k vrozenému lidskému talentu, jejž zastává utopická palánská společnost. Díky duchovnímu charakteru, který na Pále převládá, zůstávají technologie pouze prostředkem, nástrojem. Polyteistické náboženství tu vystupuje jako jakýsi štít rozumu, který zabraňuje, aby byl člověk zaslepen neukojitelnou touhou po modernizaci v podobě industrializace a zbrojení. V Huxleyho nejznámějším románu Konec civilizace (1932, česky 1933) vystupují technologie právě ve formě, v níž se s nimi setkáváme i my, obyvatelé prvního světa. Již dávno shodily drsné a chladné plátové brnění a převlékly se do pohodlnějšího a hlavně daleko svůdnějšího negližé. Je to jejich subtilní a rafinovaná verze, jíž se společnost lačná po zábavě a vzrušení snadno přesytí.
Toxická média
Zkuste někdy poslouchat zapnutou televizi, aniž byste se na ni dívali. Dojde vám, jak obrovská propast se prostírá mezi skutečným a zobrazovaným a jak bizarní zábavou je pohodlně sedět v klidném prostředí obývacího pokoje a sledovat scény zobrazující rvačky, mučení, znásilnění či válku. Uvědomíte si, že jsou to dva naprosto rozdílné světy, jejichž absurdní a ironická odlišnost zůstává divákovi soustředěnému všemi smysly na obrazovku zahalena.
Kdybychom chtěli pečlivě zdokumentovat život dnešního člověka, nestačilo by zaznamenávat pouze jeho počínání ve skutečném světě, museli bychom zahrnout i projevy v rámci světů symbolických. Každodennost je totiž stále více zaplavována takzvanými symbolickými materiály (pojem britského sociologa Johna B. Thompsona z knihy The Media and Modernity: A Social Theory of the Media, Média a modernita. Sociální teorie médií, 2001). Jsou jimi sociální sítě, seriály, filmy, videa na YouTube, nejrůznější mobilní aplikace, hry a tak dále. Všechny tyto symbolické obsahy nás jistým způsobem odvolávají z reality a přenášejí nás do fantaskních světů zábavy, vzrušení, napětí a dalších emocí a zážitků, které v každodenním běžném životě často postrádáme.
Symbolické prostředí nám přitom poskytuje minimum informací, které jsou pro náš skutečný život jakkoli relevantní. Užitečná je tak možná předpověď počasí, dopravní situace a pár emailů či zpráv. Ale kdo z nás kdy bude střílet z odstřelovací pušky, přestříhávat drátky rozbušky nebo se prát s vraždícím maniakem? Ve vyspělých společnostech se podařilo takové extrémní jevy vytlačit na periferii. Vrahy a blázny zavíráme do vězení a nápravných zařízení, na každou úchylku máme instituci. V našich končinách dokonce i ti nejchudší trpí spíše nadváhou než hladem a žízní.
Druhým pozoruhodným faktem je, že téměř veškerý symbolický materiál nám servírují masmédia. Ve vyspělých civilizacích se stala hlavními komunikačními prostředky, a odrážejí tak intelektuální a sociální povahu naší kultury. Z toho vyplývají dvě otázky, které spolu úzce souvisí: Jaká média nám zprostředkovávají největší množství informací a jaké povahy jsou tyto informace? Musíme počítat s tím, že každé technologické zařízení, které nám zprostředkovává informace, má inherentní jistou tendenci – na což upozorňuje i kniha Ubavit se k smrti Neila Postmana (1985, česky 1999) nebo Tekutý dohled Zygmunta Baumana a Davida Lyona (2013, česky 2013). Většina chytrých telefonů má příliš malý displej pro pohodlnou četbu souvislých textů nebo sledování celovečerních filmů. Naopak velice dobře slouží pro konzumaci krátkých videí a stručných článků a hlavně fotografií, protože dnes je již zcela běžné to, co by před pár lety zřejmě vyvolalo záchvat smíchu – fotit telefonem. Naše osobní přenašeče informací zprostředkovávají prostě jedny obsahy lépe než druhé. Co z toho pro nás plyne, jestliže víme, že mnoho lidí používá k získání informací primárně mobily? Je lepší mít povrchní znalosti o všem, nebo znát pár věcí do hloubky? A co se týče druhé otázky: Nezdá se vám, že ačkoli, obrazně řečeno, žijeme v jedné z nejméně probádaných a nejrychleji se proměňujících džunglí světa, většina informací se týká stavění iglú?
Novodobí robinsoni
„Znečištění“ našeho životního prostředí symbolickými materiály nemůžeme chápat jen jako estetickou změnu. Vliv této markantní proměny se hluboce odráží jak v našem životním stylu, tak ve vývoji jedince. Jak už explicitně vyplývá z termínu facetoface, jde o typ mezilidské interakce vyžadující alespoň dvě tváře. Symbolická kvaziinterakce (Thompsonův pojem) je namísto toho interakcí, která probíhá mezi jednou tváří a médiem, a je tudíž jednosměrná a monologická. V případě telefonování, skypování a chatování jde zase o takzvané zprostředkované interakce (opět Thompson).
Zůstaňme ale u symbolické kvaziinterakce. Symbolické materiály nám poskytují nové možnosti a lze je chápat jako určité zpestření každodenního života. Je přece milé ukrátit si cestu tramvají hraním oddechových her nebo čtením zpráv na Facebooku. Nevinné praskání barevných bublinek a chytlavé poskakování přes železniční vagónky nám dovoluje vyplnit bílá místa, která jsou součástmi každodenní reality. Náročnější hry, jež hráčům věnují velkou míru tvůrčí svobody v rámci fiktivního světa (například série The Elder Scrolls, Grand Theft Auto), však zpravidla vyžadují vysokou míru soustředění a hlavně čas – mívají až několikaměsíční hrací dobu. Největším rivalem skutečnosti jsou pak hry, které se snaží přímo simulovat každodennost, a poskytují tak hráčům možnost vytvořit si svůj plnohodnotný „druhý život“ (The Second Life). Nad tím, co podobné hry mohou pro hráče znamenat, se zamyslel třeba polský režisér Jan Komasa ve snímku Místnost sebevrahů (2011). A podobně bychom mohli uvažovat i o oblíbených seriálech, filmech, hudebních videoklipech a konečně i knížkách.
Konzumace symbolických materiálů se může zdát jako neškodné hlazení fiktivního kocoura – zpříjemnění reality. O něco hrozivější je, pokud chápeme fiktivní světy laciné zábavy jako alternativu skutečnosti. Vše se zdá být ještě černější, když si uvědomíme, co tento hyperkonzumní úzus znamená v rámci chápání samotné reality jako takové. Představme si realitu jako prostou bílou zeď. Ve vztahu k ní můžeme symbolické světy přirovnat k barvám, jimiž lze onu prostou nicneříkající bílou zeď libovolně přemalovat. A hle – ihned je krásná a zábavná. Není to přece cílem nás všech, mít jedinečný a autentický životní styl? Pokud ale dovolíme, aby byla bílá stěna jakožto metafora skutečnosti přemalována, dojde ke zcela zásadnímu posunu jejího významu. Bílá zeď je něčím praktickým, kdežto pomalovaná zeď svůj účel zakrývá. Důsledky takové proměny všichni důvěrně známe. Hrát si předtím, než jsme měli hotové domácí úkoly, bývalo vždycky trochu riskantní. Náš prostor, jenž měl sloužit především k smysluplným činnostem, prostor, na jehož podobě se podílely předchozí generace a v němž jsme měli tvořit svou budoucnost, jsme nechali zanést bezvýznamnou spotřební hmotou, jež není ničím jiným než zdrojem laciné zábavy. Symbolické materiály nejsou pouhými alternativami skutečnosti, nýbrž zásadně mění její význam. Hry s barvami nejsou nevinnou dětskou hrou, znamenají v důsledku vznik nové zdi, která nás od skutečnosti izoluje. Riskujeme, že se staneme mlčícími trosečníky uprostřed civilizace.
To, že izolace není termín nikterak přehnaný, dokládají nedávné případy takzvaných smombies (spojení slov smartphone a zombie) z Německa. Nazývají se tak jedinci, kteří za ztrátu kontaktu s realitou pod vlivem užívání mobilních telefonů zaplatili životem. Na rozdíl od trosečníků z Daniela Defoea novodobí robinsoni nemusejí doufat, že budou mít takové štěstí, že oceán jejich bezvládná těla odnese někam daleko na opuštěný ostrov. Izolaci mají vždy na dosah ruky v podobě obrovské digitální džungle plné symbolických zážitků a dobrodružství. Zapomenuté ostrovy ztratily své romantické kouzlo ve chvíli, kdy je celý zemský povrch snímán nepřetržitě satelity. Možná, že červená želva ve stejnojmenném animovaném filmu z roku 2016 byla metaforou osudu, ale v současném „odkouzleném“ světě pro ni existuje jen jedno vysvětlení: byl to zamaskovaný dron, jehož úkolem bylo znemožnit trosečníkovi revoltu a udržet ho v izolaci.
Pod tíhou informací
Posthypermoderní člověk se do izolace ubírá sám, bez pomoci nevyzpytatelných hříček osudu a mořských proudů a možná ze stejných důvodů, jako když člověk starých časů propadal víře. Mohlo by se dokonce zdát, že v obojím případě jde o rovnocenné způsoby vyrovnávání se s každodenní realitou, kterou není vždy snadné přijmout. I na ostrovech Huxleyho a Vonneguta figurují víry – jsou ale docela odlišné od exkluzivních a militantních monoteismů. Víra na nich není ohniskem násilí ani prostředkem k zapomnění, který by přenášel podstatu bytí mimo pozemský život, ale naopak prostředkem přijímání skutečnosti takové, jaká je. Moderní technologie dávají symbolické izolaci podobu útěku před sebou samým do říše, kde potíže přebije líbivá písnička, motory závodních aut anebo automaticky spouštěný smích ze seriálu Přátelé.
Tyto útěky z reality jsou prostě jejím přehlížením, a jestliže něco přehlížíme, tak to bez přehánění znamená, že je to pro nás nehodnotné. Konsekvence takto dramatického obratu v chápání skutečnosti jakožto základního rámce naší existence jsou děsivé. Znamená to redefinici dosud obecně přijímaných lidských institucí a vlastností, které byly považovány za naprosto stěžejní pro funkční svobodnou občanskou společnost. Jmenujme tady alespoň dvě: politický diskurs a racionální uvažování. Kdyby došlo k naplnění scénáře, podle nějž by virtuální zvítězilo nad reálným, demokracie by přišla o svůj hlavní pilíř: politicky a veřejně zodpovědného voliče a s ním i sjednocující a demytologizující logos ve významu řeči neboli diskuse s druhými. Homo desolatus, jak bychom mohli nazývat nejnovější evoluční vývoj člověka, by tak ztratil svoji moudrost obsaženou v přívlastku sapiens a stal by se (ne)tvorem neschopným rozlišit mezi pravdou a lží. Znamenalo by to toleranci nepravd a nespravedlností kvůli hýčkání „miláška“ v podobě pohodlí ignorance.
Sitcom, mor civilizace
Doba postfaktická je typická tím, že přemíra možností nakonec vyústila v možnost vybrat si nic (jak výstižně vyjádřil psycholog Dalibor Špok v rozhovoru pro DVTV v listopadu loňského roku), a tedy zůstat politicky neangažovanými a sociálně pasivními osobami existujícími v pseudoprostoru, „v němž interakce prostřednictvím sociálních médií nahradila skutečný dialog a politický diskurs, politici jsou posuzováni podle toho, jestli bychom si s nimi rádi dali pivo, vědecký konsenzus je odmítán a vědecký výzkum podhodnocen, žurnalistika se utápí v drbech o celebritách“, jak říká esejista David Hopkins ve webovém článku How a TV Sitcom Triggered the Downfall of Western Civilization (Jak televizní sitcom spustil pád západní civilizace) z loňského roku. Takové (post)bytí je pak do očí bijícím opakem thoreauovských zásad, jež spočívají ve stavění se čelem k základním skutečnostem života.
Podle Neila Postmana jsou nová média nejnebezpečnější, když začnou formovat seriózní a důležité obsahy naší kultury. Neméně důležitý je ale i vliv symbolických hodnot v odvětví zábavy a volného času. Hlavní část dne nám ukrajuje práce a mnohá důležitá rozhodnutí spadají do takzvaných volnočasových aktivit, a tak se musí o naši pozornost dělit se zábavním průmyslem. Nový druh izolace je totiž převážně zábavního charakteru, a proto si tak snadno získává náš čas i pozornost. V galaxii zábavy se přitom meze fantazii nekladou. Hyperspotřebitel musí být držen neustále u zdroje, v krvi mu musí obíhat vždy alespoň nepatrná dávka rozptýlení. Konstantní stimulace brzy utlumí nároky vkusu a alergickou reakci v podobě znechucení či udivení pak nezpůsobí ani sebeabsurdnější jevy. Divák tak může spokojeně strávit i něco tak hloupého, jako je pobíhání ledního medvěda po pláži.
Novodobí robinsoni nejsou stateční námořníci, jejichž osud se ocitl v rukou divoké a tajemné přírody. Jsou to spíše Huxleyho náměsíčníci, kteří se nechají ukolébat na vlnách reklamní demagogie, a podléhají tak masově propagovanému životnímu stylu. Nemůžeme se divit, že politika zarostla trnitým křovím populismu, když ke změně kursu stačí jen přepnout kanál. Pravda a skutečnost v západním světě, kolébce kapitalismu, ztratily tržní hodnotu a investice do nich se ukázaly jako nerentabilní. Kde vládne lež, argumentace ztrácí smysl, a tím se stává bezvýznamnou i sama diskuse jako základní prvek svobodné společnosti. Zbývá se jen zeptat: Bude nám stačit soukromá ulita v podobě symbolických ostrůvků, kde se můžeme opalovat do modra ve světle obrazovek?
Autor je absolvent Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.