Vidiny ráje

POKÁNÍ NAHÉHO LISTU

Tak ano, tak dobře,

dostali jste mě – prostrčím ruku na druhou

stranu plotu, zdi, zeměkoule,

dostali jste mě – vy agenti nočního poplachu,

vy tvůrci svatých požárů,

vy zvěstovatelé, že ve mně všechno puká, že

se omítka drolí a krev proudí,

náhle pláču řeku nervů, jako bych předtím

v smaragdových zahradách

karmínové květy zlatými nůžkami stříhal

a na hlavě měl sametový klobouk.

Copak to tak musí být – musí se to nahlas říct –,

že snědou baletku uvěznili

v baletní škole švábů, že býka, v jehož

útrobách plynou středozemní větry,

zavřeli do krabičky od sirek, musíme jim to

opravdu prozradit? Co na to jejich

televize a sociální sítě a vládní a nevládní

organizace, co na to jejich tisk?

Musím jim opravdu říct, kolik jsem v sobě

skrýval ledových hor,

kolik majáků poháněla oháňka hanby, kolik

mých jisker vzniklo, že jsem

přetavil mrtvé semeno, kolikrát jsem se

klepal v posteli sám a hlavně kolikrát

jsem se vás bál – všech – slovy Jonáše, který

opravdu prošel velrybou

až k zmrtvýchvstání – milá poezie, měli

bychom jim říct, jak moc se doopravdy

bojíme.

Jenže, ten kdo říká nahlas: bojím se, jako by

si svázal do uzlu rajské plyny

a měl – sakra – čertovský snop, bojí se

minulost, mrtvá minulost, mrtví, kteří

pohřbívají mrtvé bez ustání do nádherných

sarkofágů vědy, náboženství a umění,

ale jak se může bát ten, jehož vnitřnosti

začaly zvonit, jehož třas začal zpívat,

jehož hlas se rozezněl a tříští tlustá skla

příštích obav v nadměrné opilosti dne

a střízlivosti noci, v pohybu šelmy, která

skáče přes propast a její ladné tělo

kreslí v mezisvětech obrazce milosti, tak

rozvětvená jsou tato souhvězdí

přiznaného strachu, bolesti, kterou jsem

odemkl, protože jsem tolik let

nemiloval až na dno, protože jsem se potácel

v krajině stínů a na ulici

vypouštěl jen omamný chlór – čiré zdání

– prostou reality show.

Je toho tolik, za co bych se měl kát – Pane

– za to, že jsem všechen stesk

zbrousil do bodce a pak se bodal do slabin,

rychle se poháněl k větší rychlosti

a v mrazivé radosti ukrajoval hodiny svého

života, rozesmátě je rozdával,

nikoli protože jsem miloval přes míru, ale

protože jsem svůj život nemiloval

dost, měl bych se kát, že jsem všem touhám

poručil salutovat, zatímco jsem

stoupal nahoru, po schodech v škrabošce

– ale ta škraboška – ta byla čistě

lidská – za tu se neomlouvám, byl jsem přece

vždy krásná žena, kterou milovali

muži, kteří se jen báli – měl bych se kát,

za všechen hvězdný prach, kterým jsem

poprášil své máry.

Tak dobře, dostali jste mě,

jeden pán, co mě nemá moc rád, napsal,

že jediná pravá metafora, kterou jsem napsal,

je – nahý jako list – a měl pravdu

– protože jsem nahý jako list, konečně jsem

nahý jako list,

nahý list, nahý list, nahý list. Konečně nic

nekončí

…………………………………………………

(Z cyklu Vidiny ráje)

 ***

Martinovi&Sanovi

Vesmír je dnes jen toto jediné místo,

protože vesmír je vždycky dnes toto jedno

jediné místo,

jedna obří kapka slasti rozléhající se touto

dubnovou nocí,

jedno místo jedné kapky slasti: Čteš řádky

starého básníka

a sleduješ, jak obratný kentaur mladému

obrovi stříhá vlasy,

vesmír je dnes právě toto místo a mohly

by ho vyplnit vlny,

barevné jak hrozny a staleté duby, z nichž

vytéká míza,

a mohla by se v něm uhnízdit stará opilá žena,

obkročit vejce

světla (který pták je asi zrodil?), sáhnout

si pod tlustou

vlněnou sukni, nahmatat lasturu, vytáhnout

ji, rozevřít její pysky

a pak číst v útrobách,

protože vesmír je toto jedno místo, toto

jediné místo,

proto není bitev, salonních ani černobíle

krvavých,

nejsou tu kati ani otroci, nejsou

tu posluhovači

ani chytráci, kterým slina na mysl jed dne

hbitě stáčí,

je tu jen živé ticho v kapce,

vesmír v ubohé kapse

básníka.

(Z cyklu Vidiny ráje)

VIDINY RÁJE: SEDM BÁSNÍ Z MEZIČASU

1.

Památce Walta Whitmana

Dovolím si být šťastný? Dovolím si být

šťastný? Ach… Dovolím… Dovolím být –

šťastný – druhým? – Tak zní otázka.

Dříve jsem byl rozpáraný skleněným hrotem

mezi tělo a duši

Teď ne

Dříve jsem byl dívenkou, které rubáš

svatebních šatů sluší

Teď ne

Dříve jsem dříví bez ustání štípal, kolika

vzlyky množil

ty třísky – a Teď ne!

Co to teď je? Že mi to projíždí tepnami noci

i dne?

Že se to sune a syčí a pak v ohybu jediné řeky

rychle sviští…

Že to proudí a kroutí se to a klouže to a pádí,

že to tančí dechem a hlasem, potem a časem

a v čase mě převrací a časem svádí,

co je to za potutelné, prchavé hry mládí?

A kolem nás – kolem nás všech – svět

starý jako svět

A kolem nás – kolem nás všech – ten strašně

starý pozdní věk

A kolem nás – kolem nás všech – ten

globálně globalizovaný stesk

Můžu se svěřit větru, který dnes čelí světu

štiplavě červenou vůní, co haluze v plody

před nosem hned mění,

to mám mít důvěru v čiře obojetná

– obojetně čirá snění?

Mám věřit, že můj nádech neskončí na

polstrovaných dveřích kanceláře

(odkud ho sejme jak otisk prstů sama

literární věda),

mám uvěřit, že po výdechu přichází nádech

(a samotná země zas

pocítí pneumatickou slast), mám uvěřit,

že každý jeden z nás

je za všechny vším (že každý proletář

je mušketýr),

že změna to jsme my? Kdo? My? Já? Ty?

(Bože, abych neskončil u počítadla,

střež mé půlnoční magnetické šelmy…)

Kdo chce odpověď – kdo chce ji hned

– neslyší hřmot otázek,

že otázka chroptí, chrčí, chrochtá, že otázka

je plodná rota

rotujících snů – kdo v tříšti faktů hned se

vrtá, tomu snadno

uletí nejen včely, ale i větry, hvězdy, ptáci

a děti,

toho tekoucí písky snadno svedou z cesty

a svá bezcestí

ďáblovi na křižovatce lacino prodá…

2.

Petru Královi a Wandě Heinrichové

Musím tnout vícero prvních pavučin

Listuješ, čteš,

čteš, listuješ

v temperované vodě staré vany

Vrata mého nebe se nezavřou,

dokud tam všichni nevejdou – 

Pak na ulici kapkou přímo do čela

ohlásí se ten příští ráj

Z lože se ozve básnický pár

o sluchátko zavádí okřídlené souhlaví

a já musím běžet na medovou louku

s cínovým talířem pro vousaté slunce

které o půlnoci ponořím do mléka

Musím tnout vícero prvních pavučin

3.

Na prahu rána vidiny prahu ráje

mizí jako sny

Tváře zas pokryté černí dne

Ty churavě svítivé saze

Snažím se v uzlíku přepravit trochu nebes

V noci jsem s Chalupeckým procházel Dům,

a on byl současně Baconovým kardinálem,

zdálo se, že tu červenou hrůzu vykoupil,

jeho kardinálovitost byla pastelově hřejivá,

současně temná jako všechny pokoje toho

labyrintu,

kterým jsme procházeli, pamatuju

na opěradlo ve tvaru

husí hlavy, umyvadlo s málem vody

v barvě bronzu

a parkety jako šachy, pamatuju se, že

z vedlejší místnosti jsem

slyšel měkkou píseň, zpívala ji jeho matka…

4.

Liturgie zní z kuřárny i předsíně Já od popela

jako hinduista dnes v noci krávy svítání

chytám

holýma rukama v nahé závrati pobíhám

na neviditelné pláni

s étericky stříbrnými stromy

a vlasy mi vlají do pěti stran.

Strmé stěny smyslu jak neviditelné varhany tíhy nebes Ale baroko se zasnubuje se spletí organicky pronikajících se těl, jež vyšlehují ze světla Tak zpocená lehkost a ledově lesklá tíha se koušou do ocasu a vyplétají čas ze ztracené loukotě

kterou pohybuje Muž v pozadí

chtělo by se říct hadí, myslivecký,

hráč na flétnu, polykač tvarů

tritón fontány svalů

ale Hermovy opánky vlají i na druhou stranu

a tak nechme ztracenou vartu jen muži

v saku

a vraťme se do místnosti plné lidí

5.

Je jen den

Den v dešti

Holý dubnový den

6.

Prosycený dvěma cigaretami

které obě hoří v popelníku

zapálené v krátkém sledu samoty

jejíž hladiny stále dokola čeří prudké

nárazy vidin ráje

Takové světy

V souhrnu jen sedím za stolem

a píšu věty, které přináší hudba

a jejichž melodie otevírá oko

jen zpola, aby jeho bělmo nezavál

kosmický prach

Tak otevřené okno

Spousta střech nízkých i vysokých

domov a klec v jednom ovzduší

a rozechvělost

pracovního dne

7.

Blížit se křišťálu vyžaduje pomalé – hbité

– tiché kroky,

je třeba plížit se zahradou a nevyplašit

Ezru Pounda,

když naslouchá lusku

ani neopominout svítilnu dvou barev

a konve na okraji záhonu Měsíčků a mečíků

neztratit směr šumu, když je dýchán z měchů Starého básníka,

nepřestávat vidět za – před – po – přes – skrz

Nepřestávat

dotýkat se stébel trávy

jejichž ostří stíná stíny hlavy, dokud se z lebky

neprodere vejce

a nevyskočí buben

Nepřestávat opakovat Nepřestávat rušit děj

Nepřestávat kroužit Nepřestávat trhat

Nepřestávat hasit Nepřestávat pálit

Nepřestávat chodit dovnitř a ven.

Vstupovat velký a vystupovat malý,

vstupovat malý a vystupovat velký.

Říkat ptačím čarám stopy.

Hranice hledat a hranice mazat.

Modří pronikat střed a žlutí z něj sálat.

Květinou zraňovat nože

Nepřestávej

(Z cyklu Vidiny ráje)

ŘÁDKY Z BÍLÉ ŠKOLKY

Památce Sabiny Spielrein

1. řádky lásky

Na naši lásku jsem nezapomněl,

jen jsem se rozhodl z ní žít, a ne umírat.

Spálil jsem roky nehybnosti v kamnech,

povolil spřežení, rozvázal pouta.

Není na tom nic divného,

polibky života jsou sníh,

roztávají v zrcadle,

v kožešině nebo bez ní,

i tak je dost chvění v mých miskách,

na váhách noci.

Dnes toužím po tvé přítomnosti

A právě dnes po mnoha dnech mi má samota

konečně dává nečekaný smysl,

zabydlená, horká, snad červená, plná

dětského smíchu,

život se mi vznáší nad lůžkem,

nehmatatelné doteky

od hlavy k patě mění mě v šperk sytého

smíchu,

znáš ta jezera, jezera mého smíchu, i když

mě dnes svěříš

řekám spánku a na druhém konci města

budeš psát,

jako když tesáš prázdno plné očí

a Bůh se v nich vzhlíží nahý,

přistižen při činu v ráji s plodem něhy,

snědý v kůži hada svádí sám sebe

hudbou svět, hudbou své děti,

alabastrové kosti lístky ševelících dubů,

budu s tebou v záhybu ruky, poteču já žíla,

budu proudit a má míza ti vstoupí do slz,

až oněmí tvé verše. –

Tehdy

Tehdy je teď

Korál črtá ret

Mé ženské srdce se otřásá

V pokoji je chladno a přes práh se valí

živá voda

nesmím ti napsat víc

2. řádky ženy

Prosekal jsem se mnoha kvádry,

až mi v ruce přistál oblouk,

dýchnul jsem do něj a byla z něj lidská ruka,

teplá a živá. Kousnul jsem vítr do rtu

a vytryskla pusa rudá jako píseň.

Zatočil jsem kruhem a poznal trup,

hebká je jeho kůže, oslovil jsem pak sliny

moře

a pohlaví z bílého šumu vyplulo

Všechny nehty jsou kastaněty.

V uších bydlí ženy.

A ptáci křičí barvy.

Jsou to přístavy.

Kolébá je bílý dech.

Vanu si městem srdce.

Z ženské síly jsem vystrčil ruku a protáhl ji

obojkem prázdna,

zaštěkalo. Hodné tety v parku vyprskly čaj

v hudbě obscénního smíchu.

Jestli tohle nejsou lidské kšefty.

Moucha si sedá na bar

a barman s tetovaným uchem

flirtuje s chlápkem v kožené bundě,

za oknem měsíc, nebo jiná planeta,

spíš jiná. S velkým okem na punčoše.

Pomeranče všude. Nejen v Moskvě.

Mé pohlaví je zraněné, proto můžu zpívat

čistěji.

Přistup blíž a uvidíš postel v nebesích.

V dózách léčiví hadi. Syčení plné

Whitmanovy trávy.

3. řádky krásy

Něco o tvé nesnesitelnosti vím

Sedla sis ke mně a řekla: Tohle jsou hory

Vyplním je Zdolám Přebrodím

I když vlak uhání přes práh světů

I když prach víří a ve věži se rojí můry

I když tvé ne a tvé ano tíží

Slastně

Ospale padnu naznak

Chytnu déšť

Prosvítí mi dlaň

A mé rty ho vypijí

jako úsvit z dlaně v Jeruzalémě

kde můj muž pil mé slzy ze své ruky

Všechny ruce jsi propletla

Hlavy popletla

Slepila slova

A křičíš smíchy

Až se podlahy válí

A železné postele nadskakují

V rytmu jidiš

4. řádky světa

V Ankaře a Istanbulu hoří ulice

V Německu blokády bank

U nás velká voda

A romská paterčata

doprovázená na svět nenávistí

virtuálními chůvami prokletá už v porodnici

Mám psát jen pro sebe?

Bylo by útěšné jen dýchat růže

v měsíčním svitu

daleko od lidí

ale kdo by tam nebyl?

I obrys muže

ovál duše zakletý v kameni

dýchal by

a zas by to byl člověk

Ty

Proroci nicoty

se mi teď smějí

Jejich černé diagramy

plné krvavých pouští a švábů vypouštěných

ze dna

za vřískotu lhostejnosti

To všechno se chce vysmát

mému chatrnému úsilí

Bílé školce

Svítáním

nádherně snědé kůže

světa

Ale já vytrvám

Protože tahle slova nejsou oddělená od mého

těla

Vždyť píšu rukou

Tou stejnou rukou

Kterou den co den podávám

Druhým

na znamení:

(Z připravované sbírky Orfické linie)

DEVÁTÝ KRUH

báseň o jedné mé zradě

Rozetnut v oheň smísil jsem listy, které jsem

před tím

pečlivě uspořádal, na hladké desce stolu

srovnal a pak –

dříve bych napsal prudkým gestem, ale byl

to jen chladný pohyb,

jako když bankéře přivedou před sejf a on

modře sálá – spojil jsem je,

a ony k nerozeznání se slily v jednu

jedovatou slinu

a bylo po všem. To spojení mě rozťalo vedví.

Zůstal jsem s koktajícím srdcem

a prázdnou

hlavou trčet ve vzduchoprázdnu.

Průvody viny jsou bez konce, zradil jsem tu,

kterou jsem miloval,

sám zrazený časem a jeho vidinami zůstal

jsem rozpůlený

a jen boxovací pytel spuštěný z trámu,

kterým vítr hraje

své pohřební pochody z ráje, sledoval tu

děsivou křivku,

která rozlomila pečeť tváře, měkkou

a zmrtvělou jako vosk.

Halasný smích ze směšného háje na straně,

pár pištců strachu

protahuje si pérka a mně vrže ve věži, syčí

a klouže,

jak slyším věty: „My si nesmíme ubližovat.

Neublížíme si, viď…“

Marnost je v těchto dnech rudá.

Křeč mluví něžně, skoro jako by byla slepá

sama k sobě.

Přivinu tedy křeč a zůstane mi jen stopa

v mokrém písku.

Mohli bychom chodit bez hlasu,

stále dokola ukrajovat z času,

mísit milost a hřích. Mohli bychom vcházet

do dveří a vycházet z nich,

znovu a znovu otevírat Pandoru, ukazovat

její břicho a švy

a smát se bez konce jako rtuť, šílení

v klubku hadince, rukou

přesýpat běh dějin, jemní a ztracení.

Silní – ztracení.

Zrazující – zrazení.

Rozdělení – spojení.

(Z připravované sbírky Orfické linie)

ČÍ JSOU TO DĚJINY?

Viděl jsem Mussoliniho v peleríně, tančil

a z jeho volánů prýštilo růžové rybí světlo.

Udiven leskem jeho homole chtěl jsem

vykřiknout:

„Čí jsou tyhle dějiny?“ ale cosi jako černá ruka

přebývající ve strmých skalách mě zadrželo

a já zůstal sám v oboře tiché jako kruh.

Co jsem věděl, se rozplynulo. Přimrazený

k podlaze

(nebo to byl tmavý mech) pozoroval jsem

spirálu tance,

lebku v záplavě pastelových tónů, kyvadlo

vesmírného zániku.

Když jsem zavřel oči, můj přítel Jakub byl

Vesuv.

Říkali jsme mu společně Slovo, ale nebylo

pochyb,

že omyje Pompeje, broskvové ranní zdi skropí

rudou šedí, oba jsme totiž věděli, že muž

u protějšího stolu

chce jedním tahem pera shodit slunce

z oběžné dráhy

a pláče pro ten neúplný zločin, sopka je jen

předehra

nikdy neukojené chvíle. Tak jsme skočili.

A vynořili se v sametové díře, do které padal

ze záhrobí oslnivý hlas Aleistera Crowleyho.

Ve smyčce utažené zdatným technařem

brousil egyptským broukům tykadla,

kupodivu z toho byla kupa skleněných vší

a můj přítel vzal motorovou pilu

a nařezal tolik růží, kolik se do nás vešlo,

až praskla smyčka a černý mág se rozplakal.

(Z připravované sbírky Orfické linie)