V Turecku se počátkem června konaly parlamentní volby. Paradoxně největší porážku v nich utrpěla strana, jež získala nejvíce hlasů, tedy vládní strana AKP, a s ní i turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan. Ten přišel o vyhlídku na rozšíření svých ústavních pravomocí.
Pro přiblížení významu posledních tureckých voleb je potřeba vrátit se k loňskému srpnu, kdy v prezidentských volbách zvítězil tehdejší premiér a předseda vládnoucí Strany spravedlnosti a pokroku (AKP) Recep Tayyip Erdoğan. Důvodem, proč se Erdoğan tehdy rozhodl opustit premiérský úřad a kandidovat na pozici, která přináší mnohem méně moci, byla vidina ústavní změny parlamentního systému na prezidentský. K tomu bylo zapotřebí třípětinové většiny v nadcházejících parlamentních volbách, ale tehdy se to ještě jevilo jako realistický cíl.
Kdo je pravý vítěz
Klíčovou úlohu v letošních volbách sehrála relativně nová Lidová demokratická strana (HDP), jež vznikla na troskách prokurdské Strany míru a demokracie (BDP), úspěšné především v jihovýchodním Turecku. HDP se ovšem podařilo přesáhnout kurdskou otázku a oslovit i příslušníky ostatních menšin, prvovoliče, ženy a tu část liberálního elektorátu, u které odpor k vládě převážil nad sympatiemi k dalším dvěma opozičním seskupením – Republikánské lidové straně (CHP) a Straně národního hnutí (MHP). Úspěch HDP spočíval v tom, že jakožto mimoparlamentní strana překonala desetiprocentní hranici pro vstup do parlamentu, čímž při třináctiprocentním výsledku zabránila nejen zisku ústavní většiny pro AKP, ale dokonce – poprvé od roku 2002 – i většiny nadpoloviční.
Dodejme, že v demokratických zemích ojedinělý desetiprocentní limit je pozůstatkem pučistické ústavy z roku 1980 a má „zajišťovat politickou stabilitu“. Nespravedlivý a složitý volební systém, ve kterém největší podíl propadlých hlasů získá vítězná strana a na němž AKP odmítala cokoli měnit, se ovšem vládnoucí straně nakonec stal osudným. Pro srovnání: v roce 2002 stačil AKP k získu nadpoloviční většiny křesel třicetiprocentní výsledek, zatímco letos jí necelých 41 procent vyneslo jen 258 mandátů z celkových 550. HDP je tak právem považována za skutečného vítěze voleb a její úspěch je obrovským zadostiučiněním pro všechny, kdo už měli dost Erdoğanovy faktické samovlády, zejména pak pro účastníky krutě potlačených protivládních protestů z roku 2013.
Hrozba předčasných voleb
Radost z výsledků voleb je pochopitelná, když uvážíme, že Erdoğan už se viděl jako národní vůdce s pravomocemi vpravdě sultánskými a že ústavní meze překračoval mimo jiné už vedením mimořádně vyostřené paralelní kampaně, jež vyvrcholila jeho vystoupením na „nepolitických“ oslavách výročí dobytí Konstantinopole. Nadšení však pomalu chladne při pohledu na povolební koaliční matematiku. Je sice takřka jisté, že pro prezidentský systém se podpora nenajde, ale volební výsledek v zásadě nepřipouští variantu vlády bez AKP už proto, že stěžejní agendou nacionalistické MHP je ukončení mírových jednání s Kurdy, a jakákoli její spolupráce s HDP je tudíž vyloučena. CHP chce zase otevřít korupční případ čtyř bývalých ministrů Erdoğanovy vlády, jejichž vyšetřování AKP díky své tehdejší parlamentní většině zastavila. Obří kauza, při níž na veřejnost unikly usvědčující odposlechy, v nichž figuroval sám Erdoğan a jeho rodina, však musí za každou cenu zůstat zametena pod kobercem. HDP a AKP jsou od začátku zavilými nepřáteli a soudě podle vyjádření jejich představitelů je spolupráce těchto stran pravděpodobná asi tak jako v případě KSČM a TOP 09.
Přestože povolební nesmiřitelnost bude patrně s nadcházejícími týdny opadat, stále zůstává ve hře možnost nových voleb, z nichž by podle bleskových průzkumů nejvíce těžila právě AKP. Tato varianta je znepokojující i proto, že stávající ústava dovoluje prezidentovi poměrně pohodlně znemožnit sestavení vlády a donutit volební komisi, aby předčasné volby vyvolala. Erdoğan je tedy stále silný vůdce, který sice nedokáže sjednotit celý národ, ale aspoň jeho „menší polovinu“, zatímco větší část ho sice odmítá, ale oslabuje ji její nejednotnost.
Přestože má tváří v tvář relativní ekonomické prosperitě turecká demokracie stále ještě mnohé nedostatky (absence parlamentní strany, která by se aspoň tvářila jako autentická levice, nepatří mezi ty největší), volby naznačily důvody k optimismu. Volební účast 84 procent voličů potvrzuje zájem Turků o politické dění. Vzedmutí občanské společnosti se projevilo i vznikem nevládní organizace Oy ve Ötesi (Hlas a dále), která zajistila dobrovolnický dozor nad přepočítáváním prakticky u všech uren, což zabránilo spekulacím o falšování výsledků, jak tomu bylo v minulých letech. A konečně je potřeba zmínit, že je to poprvé v historii Republiky Turecko, kdy byla tři parlamentní období vlády jediné strany přerušena jinak než armádním pučem.
Autor žije v Turecku.