Před půldruhým rokem jsem na tomto místě (A2 č. 7/2014) psal o nadějném kvašení, které lze na půdě univerzity v Nitře cítit v oblasti akademické reflexe populární kultury. Mezitím tato půda vydala další plody, o nichž by se myslím i v naší kotlině mělo vědět.
Na jaře tam vyšlo první číslo A & P: Časopisu pre umeleckú komunikáciu a popkultúru. Editoři čísla Michaela Malíčková a Martin Boszorád ho věnovali tématu Hrdina a jeho reprezentace v současné kultuře. Směsice příspěvků ve slovenštině, angličtině i češtině má rozpětí od zevšeobecňujících statí přes analýzy jednoho konkrétního díla až po recenzní glosy a kromě očekávatelných témat se věnuje třeba i filmové mytizaci života a smrti Ayrtona Senny či americké barové kultuře. Jako celek působí první číslo A & P čtivě a živě. Nápaditost a produktivnost myšlení výrazně převažuje nad sterilností, jež už po léta sžírá naše časopisy věnující se kultuře „vysoké“, kde z článků čiší buď přijetí pravidel velkovýroby RIVových bodů, anebo narcistní přesvědčení, že „můj čtenář“ nemá být vystaven pouze cizelovaným výsledkům mého bádání, ale musí se zúčastnit i porodu mých myšlenek a trpět v potu tváře tak, jako trpím já, hledaje dokonale přesné vyjádření.
A víceméně tutéž pozitivní charakteristiku lze vztáhnout i na knihu Františka Gyárfáše a Juraje Malíčka Naše filmové storočie (2014), kterou vydal Slovenský filmový ústav (Malíček je jedním z pracovníků zmíněného nitranského pracoviště). Kniha nabízí zhruba dvoustránkové glosy, které ke stovce „nej“ filmů sepsali vždy oba autoři. Rozumět lze jejich vysvětlení, že ono „nej“ není exaktně definovatelné (nejlepší? nejvýznamnější? nejdůležitější?). Přiznávají ostatně pragmatický kontext vzniku stovkového soupisu: každý z nich delegoval do seznamu padesát „svých“ filmů. Ten, kdo titul nominoval, má první glosu, druhou napsal ten, kdo byl ke zhlédnutí a reflexi „donucen“ vkusem svého knižního partnera, byť by sám daný snímek nikdy do výběru nenominoval, anebo by jej třeba ani nenapadlo – jak autoři občas přiznají – se na takový film podívat.
Vybrané filmy nejsou uspořádány chronologicky, ale jsou shrnuty do deseti tematických trsů, charakterizovaných vždy obrazně fungujícím sloganem, citátem. Ten někdy pochází z jednoho z filmů, občas i z jiných popkulturních oblastí; například první oddíl uvozuje název písně skupiny The Who – My Generation. Což charakterizuje i ladění glos. Ty neusilují o souhrnnou vyčerpávající analýzu každého z filmů, jsou spíše prostorem pro co nejnápaditější (ve smyslu myšlenkové produktivity) komentář, který někdy směřuje k vnitřní uspořádanosti a „jazyku“ či tématu daného filmu, často se ale zaměřuje spíš na kontextovou provázanost – jedna filmová scéna spouští komentář, který se věnuje rozsáhlému dobovému kulturnímu jevu či tématu. Glosy jsou přiznaně a záměrně subjektivní, ale filmové podněty v nich nerezonují po impresionisticku s vnímatelovým citlivým nitrem, nýbrž se zevrubnou znalostí a promyšleností vytvořeného kontextového trsu. Cílem tedy není sdělit, jak je ten který z filmových vnímatelů senzitivní a jedinečný, ale spíše artikulovat podněty, jež od daného prvku jednoho filmu mohou produktivně vypovídat o charakteristickém rysu celé éry, žánru, média či jiné rozsáhlé veličiny. Názorně, a přitom nenásilně se tu vytváří pedagogický impuls: Podívej, co všechno může i tebe nad určitou jednotlivinou napadat, pokud do hlavy uložíš a v ní pak udržíš zprostředkované i své vlastní vědění, podložené samozřejmě zážitkovostí a vírou, že i u zábavy se dá a má přemýšlet.
Dvojhlasí, jež zní nad každým z filmů, není koncipováno primárně dialogicky; nejde o polemické či jinak reagující responze toho, kdo film nenominoval, na toho, kdo nominoval a potřebuje sdělit, proč je daný film tak důležitý. Jak autoři vysvětlují v Návodu na použití, každý z nich ve stanovený čas svoji glosu k danému filmu poslal emailem, zatímco k němu v tutéž chvíli putovala glosa toho druhého. Vzhledem k přiznané subjektivitě vzniká dialog spíše generačním rozdílem. Gyárfáš se narodil v roce 1954, a proto se mu celá řada starších filmů pojí s kontextem normalizace, v němž se s nimi poprvé setkával. Malíček je mladší o dvacet let, a jeho zážitkový kontext je tedy situovaný do období od raných devadesátých let dál k současnosti. Přesto i takovýto časový horizont je už dost dynamický a navíc zvolený koncept čerstvého čtyřicátníka Malíčka donutil zhlédnout filmy, které viděl naposledy před dvaceti roky. A právě tematizace horizontu „tehdy“ a „nyní“ je další zajímavou oblastí, kterou tento projekt zkoumá.
Pro mě jako čtenáře, který se věkově nachází skoro na půl cesty mezi oběma autory, bylo pochopitelně vzrušující sledovat, kam se mé osobní kontextové kyvadlo u toho kterého filmu přikloní. Hlavní požitek z četby knihy Naše filmové storočie ovšem spočíval v zatrhávání pozoruhodných nápadů. Ejhle, tohle souvisí s tímhle, odsud se lze vydat támhle, tohle asi jde vskutku zobecnit takhle. Takové čtení je ostatně jedním z mála důvodů, proč se netěšit do důchodu: prázdniny si držím jako úsečku, do níž se na četbu z „vědy“ vejdou pouze texty psané s radostí a chutí.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.