Přes své poměrně omezené ústavní pravomoci a nezávisle na míře své obliby ve společnosti mají čeští prezidenti podstatný vliv na veřejné mínění. Tento vliv se šíří prostřednictvím jakési magické hradní aury a má sílu prolamovat limity veřejné debaty, morálky a politické představivosti, případně nové limity ustavovat. Zatímco se většina z nás pohybuje v mantinelech zapuštěných poměrně hluboce a trvanlivě ve společenském podloží, a pokud je překročí, dostává se do kolonky blázna či extremisty a je vytlačována na okraj veřejného prostoru, pozice prezidenta – aspoň tedy v Česku – umožňuje tyto rámce měnit. Prezident proměňuje geometrii veřejného prostoru. Co bývalo šišaté, nevkusné, otřesné nebo naopak utopické, stává se náhle myslitelným a takto realizovatelným. Prezident – byť třeba i nenáviděný – jakožto hlava české polis do značné míry určuje, kdo a co k nám patří.
Jednou z nejvýraznějších stop, které v českém veřejném prostoru zanechal Václav Klaus, je jeho popření lidského působení na planetární klima a další klíčové procesy udržující život na Zemi, alespoň v té podobě, jak ho známe. Velmi dobře je to vidět na současné debatě o prolomení limitů těžby uhlí v severních Čechách. Jak zaznívá z různých stran, a to nejen těch politických, existuje spousta dobrých důvodů, proč současné limity zachovat, anebo je dokonce rozšířit: od uchování historických sídel přes ochranu životního prostředí Litvínovska po možnost budoucího inteligentnějšího využití uhlí, třeba v lékařství. Proč by o tom nemohla být vážně vedena debata? Pozoruhodné ovšem je, jak relativně zřídka se v této souvislosti tematizuje to, co by mělo být z hlediska veřejného zájmu nejdůležitějším – a tím je vliv těžby a spalování uhlí na globální klima. Jestliže všechny ostatní námitky mohou být předmětem kompromisů, kompenzací obyvatel či revitalizace krajiny (pokud by ovšem existovaly dobré, veřejně obhajitelné důvody pro prolomení limitů), v případě komplexní klimatické změny planetárního rozsahu si takové kompromisy dnes umíme, byť jen stěží představit.
V době, kdy mezi vědci napříč obory a světadíly existuje vysoká míra konsensu o existenci klimatické změny a její souvislosti s lidskou aktivitou (někteří proto mluví o nové geologické éře „antropocénu“) a kdy se tyto otázky konečně staly předmětem zásadní politické debaty i v dosud skeptických Spojených státech, v Česku se navrhuje prolomení limitů prakticky bez debaty o klimatických důsledcích tohoto kroku. A tento argument navíc téměř nezaznívá ani ze strany odpůrců prolomení, kteří zřejmě tuší, že by jim v očích široké veřejnosti nepomohl a naopak by je mohl poškodit, protože vyčnívá z dominantní geometrie veřejného prostoru. Do našeho uhlí si mluvit nedáme! To ho radši za babku prodáváme uhlobaronům. Protože klimatická změna je opravdu, ale opravdu jen „ekologistická past“ na naši svobodu…
Jestliže exprezident Klaus stojí v otázce klimatické změny zřejmě i proti většinovému mínění českých přírodovědců, přeorání společenského podloží, o něž se zasazuje prezident současný, se s míněním některých z nich naopak nebezpečně překrývá. Na mysli mám islamofobii a vymítání muslimů z Česka, v jehož čele stojí entomolog a docent Jihočeské univerzity Martin Konvička. Toto tažení rezonuje s potřebou zhmotnit a stereotypizovat nepřítele, dát mu neměnnou podstatu a zároveň ho vykázat za hranice našeho „civilizovaného“ světa. Tam, kde nám nestačí čeští Romové, povoláváme k utužování vlastní identity neexistující muslimy. Není myslím náhoda, že si iniciativa Islám v České republice nechceme vybrala jako místo své první pražské demonstrace Hradčanské náměstí. Nepřišla tam protestovat, ale hledat podporu. O Konvičkových aktivitách přitom zlověstně mlčí většina jeho kolegů i akademických institucí, respektive veřejně mu vytýkají formu, kterou své názory vyjadřuje (jak plyne ze stanoviska Etické komise Jihočeské univerzity), a přitom dost možná soukromě schvalují obsah (jak vyplývá z Konvičkových náznaků).
Tam, kde by dnes bylo potřeba co nejsubtilněji rozlišovat, což bychom po politické i vědecké elitě měli chtít na prvním místě, prolamují se limity. Iracionální tažení proti muslimům je přitom skutečně nebezpečné, protože roztáčí spirálu vzájemné nenávisti a vytváří další buňky potenciálního islámského i antiislámského terorismu. Všimněme si, jak pozoruhodně korespondují vize budoucnosti v podání islamistů i jejich odpůrců. Konvička na Hradčanském náměstí hřímá: „Musíme dát do pořádku naši vlastní společnost. Rodina. Děti. Staří lidé. Komunita, kmen, obec. Pokud dojde k nejhoršímu a budeme po sobě s mohamedány střílet, bude to válka v ulicích měst.“ A na internetu ve „vzdělávacím pořadu Jihočeské univerzity“ na téma „příčiny krize rodiny“ tentýž akademik rozebírá „gender tetky“ a „hnutí teploušů“. Jsem poslední, kdo bych chtěl žít pod burkou, ale žít pod Konvičkou by – obavám se – nebyl zas takový rozdíl.
Autorka je socioložka.